Úterý, 2. července 1878

Jdu k Gaviniovým, kde potkávám princeznu, matku vévody de Rivoli, vídaného v Nice a všude, a vévodkyni de Valence. Jsem velmi hodná. Pak Gaviniovi, teta a já na Výstavu.
Pan Gavini mě chce provdat za Multeda. Je mi to jedno.
Dnes večer přijde Alexandrina paní Doubeltové – je zde zaplatit dluhy.
Vím, že mě paní Doubeltová má velmi ráda – proto jí píšu dopis, který vám doporučuji si dobře promyslet:
[Úterý 2. července 1878] Drahá paní,
Vždy jste ke mně byla tak půvabná, že neváhám přijít vás požádat o malou laskavost, která vás bude stát jen několik dobrých slov a jež mi způsobí největší a nejupřímnější potěšení. Zde je, oč jde.
Jeden z našich nejlepších přátel, pro mě téměř bratr, pan Paul de Cassagnac, jehož znáte aspoň jménem, se tyto dny oženil s velmi vznešenou slečnou. A chtěla bych mu při příležitosti tohoto sňatku být nějak příjemná. Víte, že pan de Cassagnac ve svých novinách, jež jsou nyní velmi čtené, a také v Národním shromáždění vždy navzdory všemu vroucně hájil ruskou vládu a našeho císaře, brutálně napadané republikánskými novinami.
Pamatujete si zajisté také, že po příliš prudkém útoku na císaře Alexandra pan de Cassagnac interpeloval vládu ve Versailles a a že při jiné příležitosti že měl dva souboje vždy kvůli pamfletům adresovaným císaři, v jejichž důsledku kníže Orloff a celé velvyslanectví zanechali vizitky u pana de Cassagnaca aby mu poděkovali. Nuže, v Paříži bylo rozdáno mnoho řádů a pan de Cassagnac byl zapomenut – jistě oběť nějaké intriky, neboť jinak nelze vysvětlit toto opomenutí coby nespravedlnost takového rázu.
Kdybyste pro mě, drahá paní, byla laskavá a milá, mohla byste říct pár slov těm, kteří o tom rozhodují; a alespoň řád svatého Stanislava by napravil vlivný muž a napravil opomenutí, jež je téměř urážkou, a odměnil by vlivného muže, jenž by si toho vážil o to více, že Rusko nerozhazuje svými řády jako jisté exotické mocnosti jinak o to více, že Rusko je téměř jediná země, která ho nevyznamenala; a konec konců ruský řád je nesrovnatelně příjemnější než Lev a Slunce perského šáha, jímž byl nedávno vyznamenán.
Slečna Alexandrina byla dnes večer u nás a my jsme ji pověřily… atd. atd. a.“ – Tisíc milých věcí, jež jí říkám na závěr.
Chtěla bych mu poslat Stanislava s mou vizitkou. Dina ujišťuje, že jsem jen hlupačka, když ho pořád ještě pokládám za něco dobrého – že vezme řád a nic nepocítí. A že kdybych mu poslala dvacet tisíc franků, strčil by je do kapsy a nenamáhal by se mi ani poděkovat.
Myslím, že má pravdu v těch dvaceti tisících; ale přesto věřím, že řád dobře zapůsobí a že je to jeden z dobrých prostředků, jak mu způsobit lítost, jež zaplatí za mou.
Je tu Nebožtík – píše rozumné články v „Le Pays“. Kdyby byl méně hloupý, kdybych byla méně šílená… udivili bychom spolu Evropu; a nyní… Vážně klesl v mých očích – jsem z toho ráda, ale trýzněna myšlenkou, že ať je to jakkoli nyní, bylo by to nádherné, kdyby to bylo jinak…
napříč stránkou
Mrzí mě to stejně pro něho jako pro sebe.
Znovu čtu zprávu z „Figara“ a nechce se mi věřit vlastním očím. Neuvědomuji si tento konec – stejně jako jsem si neuvědomovala smrt Walitského.
Vracíme se z Orangerie, kde zpívají Cikánky z Moskvy.