❦
Středa, 26. června 1878
Mercredi, 26 juin 1878
Caroline zkoušela včera svatební šaty. Slečna Acardová za celý svůj život nikdy nenosila korzet; aby se Pařížanka, která není Venuší, zdržela toho postroje tak nezbytného pro naše ubohé módy, musí k tomu mít závažné důvody. Slečna je totiž velmi vychrtlá, bez poprsí, a žaludek velmi choulostivý… „Je roztomilá,“ říká Caroline, „ujišťuji vás – ovšem neoslňuje postavou a není vůbec koketní; vypadá jako dívka, která byla hodně mezi chlapci, taková chlapecká a vždy příšerně oblečená…“
Caroline a essayé hier la robe de mariage. Mlle Acard n’a jamais de sa vie mis un corset; pour qu’une parisienne n’étant pas une Vénus s’abstienne de porter ce harnais si nécessaire à nos misérables modes il faut des raisons graves. En effet Mademoiselle est très efflanquée, pas de gorge, et un estomac fort délicat... Elle est charmante, dit Caroline, je vous assure, sans doute elle ne brille pas par la taille et n’est pas du tout coquette; elle a l’air d’une jeune fille qui aurait beaucoup été avec des jeunes gens, une garçonnière et très mal habillée toujours...
To mě velice těší.
Cela me réjouit beaucoup.
Večer mluvíme o podivném chování Blancově, na němž mi pramálo záleží, ale jehož počínání je zcela mimořádné – a zvláště o záležitosti Cassagnac-Acardová. Neumím si vysvětlit tu radost, tu horlivost při každém setkání, a pak ta tajnůstkářství o svatbě, kterou oznámil celému světu. Říká se také, že jsem si ho mohla vzít. Věřím tomu, a proto jsem zaplavena spoustou zmatených pocitů. Je takové vedro, že se dá dýchat jen večer v salonu bez světel a se všemi okny dokořán. Máma, Marie, Dina a já, rozvaleny na divanech nebo v křeslech.
Le soir nous parlons de l’étrange conduite de Blanc auquel je ne tiens guère mais dont la conduite est tout à fait extraordinaire et surtout de Cassagnac-Acard. Je ne m’explique pas cette joie, cet empressement : à chaque rencontre et puis ces cachotteries à propos du mariage qu’il a annoncé à tout le monde. On dit aussi que j’aurais pu l’épouser. Je le crois et c’est pour cela que je suis envahie par un tas de sentiments confus. Il fait tellement chaud qu’on ne respire que le soir dans le salon sans lumières et avec toutes les fenêtres ouvertes. Maman, Marie, Dina et moi étendues sur des divans ou sur des fauteuils.
Strávila jsem tak skoro dvě hodiny – napůl dřímajíc, napůl litujíc, zuříc a zase se uklidňujíc. Dokonce mě napadlo nechat slečnu Acardovou zemřít. Nevidím na tom nic špatného – vidím jen sebe, Cassagnaca a ji mezi námi dvěma. Zvlášť když si představím dům Acardových v tuto chvíli… kde je vše jako na slavnosti. Ona musí být zářivá… připravují se.
J’ai passé près de deux heures ainsi moitié dormant, moitié regrettant, rageant et me calmant. Il m’est même venu à l’idée de faire mourir Mlle Acard. Je n’y vois pas de mal, je ne vois que moi, Cassagnac et elle entre nous deux. Surtout quand je me représente la maison Acard en ce moment... où tout est en fête. Elle doit être radieuse... on se prépare.
Pro mě byl na celém světě jen jeden muž. Byl to Paul de Cassagnac. Nemohu být královnou, neráčím si ulovit nějakého pánka, který mě uvede do velkého světa; velký svět, chápete, je možná mým konečným cílem. Je mým přirozeným živlem, jako voda je živlem ryby a vzduch živlem ptáka – byl by i prostředkem, a to je vše. Mohu tam zítra, chci-li, vstoupit – díky svému jmění a po boku jakéhokoli pána; ale znamenalo by to přinést nesmyslnou oběť za nic a skončit ve škatuli žen ze společnosti, víceméně hezkých, víceméně módních.
Il n’y avait qu’un seul homme dans tout l’univers pour moi. C’était Paul de Cassagnac. Je ne puis être reine, je ne daigne pas accrocher quelque petit monsieur qui me fera entrer dans le grand monde; le grand monde vous le comprenez qui peut-être mon but définitif. Il est mon élément naturel comme l’eau est l’élément du poisson et l’air celui de l’oiseau, il serait un moyen aussi et voilà tout. Je puis demain si je veux y aller, moyennant la fortune que j’ai avec un monsieur quelconque, mais ce serait faire un sacrifice insensé pour rien et tomber dans la boîte des femmes du monde, plus ou moins jolies, plus ou moins à la mode.
A bere mi ho zrovna slečna Acardová. Nebude vědět, co si s ním počít. Ta jeho velkorysá laskavost novofundlandského psa ji bude nudit; co se týče jeho ducha – nepochopí ho… tak docela, ne až do konce.
Et c’est Mlle Acard qui me le prend. Elle ne saura qu’en faire. Cette grande bonté de terre-neuve l’ennuiera, quant à l’esprit elle ne le comprendra pas... tout à fait, pas jusqu’au bout.
Mohla jsem ho mít. Nevím, zda mě to přivádí k zoufalství, nebo mě to znechucuje… muž, který se oženil takto – ten už není sám sebou, protože mi stačilo chtít, mně nebo jiné… možná ke mně měl nějaký cit… ne dost, aby mu zabránil usadit se s kýmkoli.
J’aurais pu l’avoir. Je ne sais si cela me désespère ou si cela me dégoûte... de l’homme qui s’est marié comme ça, il n’est plus lui puisque je n’avais qu’à le vouloir, moi ou une autre... il avait peut-être de l’affection pour moi... pas assez pour que cela l’empêche de faire une fin avec n’importe qui...
Máma a Dina mi právem vyčítají jistou prudkost, jistá vzdorovitá gesta. Spoustu afektací, které mě vždy hnaly, abych se ukazovala posměšná, chladná, nepřístupná. To by bylo velmi dobré, kdyby šlo o to, zabránit, aby si někdo myslel, že jsem zamilovaná; ale ne – bylo třeba ukázat, že přicházím v úvahu… Ale kdo mohl na takové věci myslet! Věřila jsem, že musím být milována, netroufala jsem si to přát a hrála jsem si na bláznivou a chladnou, aby si nemyslel, že se mu chci věšet na krk. Ale vyjasněme jeden bod: kdybych to všechno věděla, byla bych ho přesto chtěla? Ano, ano, ano – ne-li z lásky, tedy aspoň z marnivosti.
Maman et Dina me reprochent avec raison certaines brusqueries, certaines bravades. Un tas d’affectations qui me poussaient toujours à me montrer railleuse, froide, inabordable. Ce qui serait très bien s’il s’agissait d’empêcher qu’on pense que je suis amoureuse, mais non il fallait montrer que j’étais possible... Mais, qui pouvait penser à de telles choses ! Je croyais qu’il fallait être aimée, je n’osais le désirer et je me faisais folle et froide pour qu’il ne pensât pas que je voulais me jeter à sa tête. Mais, éclaircissons un point, sachant tout, en aurais-je donc voulu ? Oui, oui, oui, si non par amour, du moins par vanité.
Uzavřít rozumné manželství s mužem jako on – nebo se draze prodat, v manželství se rozumí. Nic jiného mi nezbývá. Pokud jde o koupi pána, již jsem vám řekla, že by mi to k ničemu nebylo.
Faire un mariage de raison avec un homme comme lui ou bien me vendre très-cher en mariage bien entendu. Je n’ai pas autre chose à faire. Quant à acheter un monsieur je vous ai déjà dit que cela ne me servirait à rien.
A pak – kdo ví? I kdybych věděla, že nepotřeboval být zamilován, aby se oženil, že dělal obchod – i kdybych to věděla, mohla bych ho milovat, jen kdyby tím obchodem byla já.
Et puis qui sait, même en sachant qu’il n’avait pas absolument besoin d’être amoureux pour se marier, qu’il faisait une affaire, même en sachant cela j’aurais pu l’aimer pourvu que ce fût moi l’affaire.
Když člověk miluje, nic nepomůže. Lakomec se vzdá peněz, ctižádostivý poct, frivolní marnivosti – ne proto že by si změnil povahu, ale protože milovaná bytost nahrazuje vše a v ní vidí vše. A právě v tom je zázrak. Chvílemi… myslím, že tentokrát mluvím ze zkušenosti. Co říkám, musí platit – nejsem ani v Nice, ani v Itálii; vzpamatovala jsem se ze svých trápení a ponížení, vůbec nezoufám, naopak; jsem zaměstnaná a dokonce se bavím. Zdá se mi tedy chvílemi a neurčitě, že bych se pro tohoto muže vzdala všeho; bez něho a mimo něho nejsou ani peníze ani pocty, které by mi k něčemu byly – kdybych o ně stála, pak jen proto, abych se mu líbila.
Quand on aime rien n’y fait. L’avare renonce à l’argent, l’ambitieux aux honneurs, le frivole à la vanité non pas qu’on change sa nature mais parce que l’être aimé tient lieu de tout et qu’en lui on voit tout. Et c’est justement là le miracle. Par moments... je crois que je parle en connaissance de cause cette fois. Ce que je dis doit compter car je ne suis ni à Nice, ni en Italie; je suis remise de mes chagrins et de mes humiliations, je ne désespère pas du tout, au contraire; je suis occupée et même je m’amuse. Il me semble donc par moments et vaguement que je renoncerais à tout pour cet homme, car en dehors de lui et sans lui il n’y a ni argent, ni honneurs, qui me soient bons à quelque chose; si j’en voulais ce serait pour lui plaire.
Nezabývám se tím hlouběji – konstatuji rozpoložení ducha velmi podivné a to je vše, odlišné od všeho, co předcházelo. Je to divné, ale vůbec nemohu psát tak, jak myslím – vše je přibližné, těžkopádné, zkomolené perem.
Je ne m’appesantis pas là-dessus, je signale une disposition d’esprit très étrange et voilà tout, différente de tout ce qui a précédé. C’est drôle mais je ne puis du tout écrire comme je pense, tout cela est à peu près mais lourd, mais défiguré par la plume.