Středa 1. května 1878

Co říkáte na to, že jsme s Dinou šly bez masky strávit večer k Paulu de Cassagnacovi? A co teprve říkáte na to, jak jsme ten večer strávily? Nejprve řekněme, že Dina měla kostým selského muže, jenž mi posloužil v Nice, a že já jsem byla ve své ateliérové blůze. Chápete — šly jsme tam, abychom zažily pravé magnetické sezení — ale protože Dina nechtěla být pro ten večer médiem, bylo z toho jen sezení bláznivé, na něž myslím jen s rozpaky smíšenými s úžasem.
Nejprve — protože jsou pravoslavné Velikonoce, je třeba se líbat. Prosím vás, věřte, že náš hostitel si to neodepřel — ale já jsem se bránila ze všech sil a podlehla jsem — ale jeho jsem nelíbala, to vás ujišťuji. Poslyšte — velice se stydím při pomyšlení na zoufalství mámy, kdyby věděla o té věci. Dina shledala, že jsem postrádala důstojnosti — já také. Zato však každou hloupost provázela slova, jež dodávala všemu přijatelný tón.
napříč stránkou
Jedním slovem jsem ho mohla zastavit.
na okraji
Podlehla — to jest, nechala jsem se políbit. Jsou lidé tak zkažení, že si podle způsobu, jímž jsem se vyjádřila, musejí představovat ty nejhorší hrůzy.]
Poslyšte mě — přísahám vám před Bohem, přísahám vám na Evangelium, dávám vám své posvátné čestné slovo — a neříkám-li pravdu, ať mě drtí ta nejstrašnější neštěstí — přísahám vám na spásu své duše, že Paul de Cassagnac — aspoň pro dnešek — pro mě není mužem.
Je to věc tak neuvěřitelná, že jsem myslela, že potřebuji všechny tyto přísahy.
A ještě vám přísahám — já, jež mám vždy dost svobodné myšlenky — přísahám vám, že mi bylo sotva šest let, když Dina seděla na divanu turecky — když Cassagnac byl na zemi, opíraje se o divan — a já jsem byla rovněž na zemi, přitulena k němu, hlavu na jeho hrudi, objatá jeho paží.
[1880 — Nikdy jsem se v životě necítila tak dobře.]
Kdyby to bylo docela tak, pokud jde o naše city — byl by posledním z mužů a já komediantkou.
Učinila jsem mu bratrské vyznání — odpověděl mi stejným — a přibrav vážný výraz, jenž ďábelsky kontrastoval s tím, co předcházelo, i s tím, co následovalo, slavnostně mi přísahal, že mě zbožňuje jako svou drahou malou sestru.
Tato neobyčejná bytost — zároveň šestileté dítě a čtyřicetiletá žena — potřebovala najít na světě takového pána jako jsem já — stejně neobyčejného a stejně bláznivého jako ona — jenž ji chápe a bere věci tak, jak mají být brány. Proto ji mám také rád. Hle — dávám vám čestné slovo, že zbožňuji toto dítě — a že nikdy nebude mít přítele něžnějšího a oddanějšího než jsem já.
Multedo mi políbil ruku — a ten polibek mě rozrušil. Cassagnac mě políbil na tvář — a tyto polibky mi připomněly máminy. Vysvětlete si to jak chcete. Jsem si jistá — v jádru je to velmi čestný muž a měl ty nejsvětější myšlenky; věřím ve fluidum — a pouhý stisk ruky určuje pocit přesně v souladu s citem, jenž ho provází.
Tedy hle — jsme andělé, zpívejme hymny a radujme se.
Ať je to jak chce — jsem celá v úžasu — ale kdybych v jediném okamžiku vycítila nečistý úmysl, zemřela bych hanbou — neboť by tu nebyla ani ta nejbídnější láska jako výmluva. Jsem dokonce v jistém smyslu spokojená — ten večer mi dal míru… ne, to není ono.
Dina zpívá jinou píseň a tvrdí, že zlo není o nic menší — a že na cestě, po níž se jde, málo záleží, jakmile se tam dorazí. „Je to dokonce ještě odpornější,“ říká, „kněz, jenž si klade ruku na srdce se slovy: ‚Sestro, sestro — můžete být v nebezpečí vedle bratra…‘ a jedná jako všichni ostatní muži.“
Bože můj — ano — řekla jsem vám to — ten člověk by vás dovedl na kraj světa bez… aniž byste si čehokoliv všimli. Jenže v tomhle na něj naprosto spoléhám — nemohu si představit zkaženost, jež by byla odporná při takovém doprovodu vznešených a velkých citů, vyjádřených ještě většími slovy.
Nic to nemění na tom, že mě políbil na ústa — a to proto, říká, že jsem se příliš bránila, zatímco dát polibek za podobných okolností by bylo docela samozřejmé.
Nicméně se cítím znechucena a zahanbena před Dinou, jež již nevěří v mou neomylnost.
A to — jako vše, co je neodvolatelné — mě naplňuje zuřivostí, hněvem, zoufalstvím.
Dost — věc se stala. Nikdy nelitujme toho, co je minulé — to jest — litujme ztracených radostí, protože nelze jinak — ale nelitujme spáchaných hloupostí — není nic zbytečnějšího a žalostněji hloupého.
Udělejme z toho to nejlepší.
Již jsem začala z toho dělat to nejlepší — přesvědčujíc se o nevinnosti toho pána. Byly jsme dvě ženy — kdybych byla sama… ach! — ale Dina dostala tolik jako já.
Kdybyste věděli, jak mi to připadá neobyčejné!!
Dina již nevěří v mou vznešenost, jež se tyčila uprostřed rodiny jako obelisk na Place de la Concorde. Vrhla bych se do plamenů, abych zachránila tuto dívku, kdyby byla v nebezpečí — ale na druhé straně bych byla ráda, kdyby ji bylo možno odstranit. Tento svědek mého ponížení mi vadí. Prostě — nevěří ve všechny svatosti, jimiž se podpírám… Bůh mě chraň o nich pochybovat — ale kdyby se mi jednou podařilo legitimovat jeho polibky, jako se legitimují děti… byla bych spokojená — a skoro mě to nutí si to přát.
Ani svatosti, ani hrůzy — ale prostě žerty. Utěšuji se při pomyšlení, že jsem měla veliký elán — a že v nejkritičtějších okamžicích jsem zachovávala zcela neobyčejnou přítomnost ducha — a proto Ogr prohlásil, že nešťastník, jenž by mě miloval, by byl velmi k politování.
„Vidíte tuto roztomilou malou ženu, jež má postavu antické Venuše, jež je hezká, duchaplná jako démon… neboť má vše, aby inspirovala ty nejvážnější vášně — nuže, vsadím se, že kdyby jí někdo vyznal lásku… mluvil by k ní s nadšením, s vášní, se vším nejlepším, co si lze na světě představit — ona by propukla v smích a odpověděla krutými posměšky nebo by sypala bonmoty. Je neschopna vážně poslouchat — ach! věřím tomu naprosto.“
A možná máš pravdu.
Vrátily jsme se v jedenáct hodin. Dina mluvila o odchodu pět minut po našem příchodu. Ale když jsme odcházely, myslela jsem, že je jedna hodina v noci. Ručičky lampových hodin u sekretáře byly sundány.
Doprovodil nás až k domu vedle našeho.
Byli jsme všichni tři strašní ve fiakru.
Ať dělám cokoliv — nemohu se přesvědčit, že je horší přijmout polibek od Paula de Cassagnaca než od Anny Nordgren nebo od Schaeppi. Je to nesmyslné — ale přesto je to tak, ať se od dnešního rána jak chci snažím věřit, že je to strašné.
Máma se nás ptala, co jsme dělaly.
„Bláznily jsme,“ odpověděla jsem.
Kdyby ta ubohá žena mohla tušit polovinu těch bláznovství — nebyla by ani rozzlobena — ale vyplakala by si oči a propadla by zoufalství. Právě tato myšlenka mě trápí nejvíce.
Ať je to jak chce — Cassagnac o tom jistě snil; pokud jde o mě — ulehla jsem a okamžitě usnula, klidná a spokojená, že jsem se dobře pobavila.
A dnes je otevření Výstavy — uschovám vám „Le Figaro“, jenž ji popíše. Co se mě týče, strávila jsem dvě strašné hodiny v obyčejné galerii pro veřejnost, plné všelijakých lidí. Dina byla skoro v bílém saténu — naše příšerně elegantní toalety byly strašně nevhodné — utekla jsem, jakmile bylo možno vyjít, vzaly jsme fiakr. Měla bych jednou provždy vědět, že nemohu-li jít s knížaty a velvyslanci, měla bych zůstat doma — nechci-li za dvě hodiny zestárnout o dva roky.
Tak — o včerejšku se teď budou vést řeči. Mně to nevadí — vím, co vím, a co jsem vám řekla; ale co když si mě kvůli tomu bude méně vážit? To je odporná myšlenka — a kdyby to bylo pravda, nikdy bych se s tím nesmířila. Ach! — řeknu mu to — buďte klidni.
Víte co?! Nuže — ať se v něm stala jakákoliv změna — ve mně se stala velká. Už si ho nevážím a neobdivuji jeho jemnost — té mu chybělo — zmenšil se, ztratil lesk. Je stále ještě hodně — ale je méně.
A pak — pila jsem cidr — a ten velký muž si nalil do téže sklenice — jež byla jediná — ptaje se, zda mu dovolím pít po mně? Velký muž — no tak! Tato výstava, jež přes bonapartistické machinace dodržela slovo, je sráží až na samé dno.
Ach! stydím se před Dinou.

Poznámky

Pozn. překl.: Magnetické sezení — mesmerismus, hypnóza; v 70. letech 19. stol. byl hypnotismus velmi módní záležitostí v pařížských salonech. ↩
Pozn. překl.: Fluidum — v mesmerismu magnetická životní energie, jíž lidé na sebe vzájemně působí; Marie věřila, že fyzický dotek odráží duševní stav dotyčného. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „Let us make the best of it.“ ↩
Pozn. překl.: Obelisk na Place de la Concorde — egyptský obelisk z Luxoru (přivezený roku 1836), jeden z nejznámějších pařížských symbolů; Marie přirovnává svou morální autoritu v rodině k tomuto monumentu. ↩
Pozn. překl.: Výstava — Světová výstava 1878 v Paříži, otevřená 1. května 1878 na Champ de Mars; jedna z největších světových výstav 19. stol., které se zúčastnilo přes 16 milionů návštěvníků. ↩