Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Neděle 28. dubna 1878

Byla jsem včera na jezdeckých závodech s mamou a Goldsmidem. Pan de Morgan přišel s námi promluvit — ve čtyři hodiny jsem se vrátila na hodinu harfy.
Měla jsem šílený nápad nechat pozvat muže na půlnoční mši naší církve. Přišli Goldsmid, de Morgan a d'Alt. Strašně mě trápila naše osamělost.
Napravo stál velvyslanec, vévoda z Leuchtenbergu a jeho manželka paní Akenliefová. Vévoda je syn velkokněžny Marie, zemřelé ve Florencii, a synovec Císaře. Velmi dlouho žil se vdanou ženou, kterou konečně pojal za manželku — avšak sňatek byl uznán teprve po smrti velkokněžny. Tento hrabě byl v Římě, když jsem tam byla, a paní Akenliefová nebyla přijímána na velvyslanectví. Nyní hraje velkokněžnu k dokonalosti — ostatně je to žena ještě krásná a velmi majestátní, byť velmi hubená. Měla jsem je často příležitost vidět — nu, manžel je k manželce vždy na každém kroku pozorný — to je obdivuhodné a naprosto roztomilé.
Kněz, jenž nás zná, nám nechal poslat pozvánku z velvyslanectví na velikonoční večeři, jež se koná po mši ve dvě hodiny v noci v domě kněze — který, jsa hned u kostela, byl pro ten večer upřednostněn. Měly jsme tedy to štěstí sednout si ke stejnému stolu jako velkokníže, jeho manželka, velvyslanec a vše nejlepší, co se v Paříži v ruské společnosti nachází.
Byla jsem smutná a v jádru ne nešťastná — protože mě to vrhne zpět do studií s novou horlivostí.
Proč se kníže Orloff, jenž je vdovec, do mě nezamiluje a nevezme si mě? Byla bych velvyslankyní v Paříži — skoro císařovnou. Pan Anitčkov, jenž byl velvyslancem v Teheránu, si přece z lásky vzal chudou malou Peršanku — a bylo mu přes pětapadesát let.
Neudělala jsem docela ten dojem, jaký jsem chtěla — Laferrière se opozdil a musela jsem si vzít šaty, jež mi nevyhovovaly, musela jsem improvizovat košilku — šaty byly hodně vystřižené a bylo třeba to napravit. Na šatech závisela moje nálada, chování a výraz tváře — vše.
Poslaly jsme Goldsmida domů, myslíce, že se hned vrátíme — ale večeře trvala dost dlouho a při vstupu jsme Goldsmida našly spícího na lavičce před našimi dveřmi. Byly čtyři hodiny ráno. Nešťastník tedy odešel bez večeře, vytrpěv dvě hodiny
kostela a hodinu čekání. Zapamatuje si naše Velikonoce.
A dnes ve tři hodiny přišla pro mě Anna Nordgren, abychom šly do švédského kostela. Anna Nordgren je nejzdatnější — opravdová umělkyně a ne hezká, devětadvacet let. Tam se setkáváme s dalšími kamarádkami a jdeme (jsem v černém) do hotelu Drouot. Paní Bojová nebyla v kostele.
Jsem celá unavená.
Nikdy jsem nebyla na plese.
Rozjímejte o tom a vyvoďte si úvahy a souvislosti a důsledky.
Řeknu jako Cassagnac, jenž pravil, že řád, jejž dostal v pětadvaceti letech, mu způsobil ohromnou radost — nyní by ho shledal naprosto samozřejmým, a později by na něj skoro plivl.
Madame moje matka si stěžuje (právě jsem poslouchala, co si v jídelně říkají ona, Dina a Marie /teta/) — že jsem všechno zanedbala, že nosím věci, jež mi nesluší, že má tvář zestárla. Jsou to nesmysly. Ostatně vše, co říká, se podobá tomuto: „Jak by mohla jít na ples — dospěla k tomu, že nemá ani jediný pár čistých rukavic.“
Tento okouzlující předsudek je naprosto odporný — zvláště když jím člověk trpí od narození.
Mohla bych v malířství uspět? Vrhla jsem se do něj ze zoufalství.
Mám chuť v úterý Cassagnace nevidět. Tolikrát už odřekl — a tak málo využíval příležitostí mě vidět — že mám chuť jednat jako on; zvláště že se ho vůbec nebojím. Snažil se zjistit, zda jsem byla v Opeře, a říkal, že mu bylo vždy zabráněno tam jít. Co se onoho anonymního dopisu týče, jenž mě donutil zrudnout — zdá se, že mířil na mě a že ho o mně chtěli poučit.
Mám dojem, že v úterý odřekne — v takovém případě bych mu napsala krátký vzkaz s tím, že je mi nemožné… et caetera — tento vzkaz bude vypadat, jako by odešel před obdržením jeho. Počkejme trochu.

Poznámky

Pozn. překl.: Dostizích — fr. concours hippique: koňská přehlídka nebo soutěžní jezdecké klání, v 2. polovině 19. stol. velmi populární pařížská společenská událost. ↩
Pozn. překl.: Vévoda z Leuchtenbergu (Nikolaj Maxmilianović Romanowský, 1843–1891) — ruský velkokníže, člen vedlejší linie Romanovců; jeho morganatický sňatek s Nadějí Alexandrovnou Akenliefovou vzbudil rozruch u ruského dvora. ↩
Pozn. překl.: Laferrière — módní pařížský krejčí, oblíbený v aristokratických kruzích; Marie ho zmiňuje opakovaně. ↩
Pozn. překl.: Hôtel Drouot — slavný pařížský aukční dům, existující dodnes; v 19. stol. společenské centrum pařížského uměleckého světa. ↩