Středa 17. dubna 1878

Právě jsme přestáli nový útok, po němž i mama byla ráda, že ho vidí odcházet s Triphonem a dvěma strážníky. Doufám, že ho zavřou do léčebny. Kdybyste věděli, jaká hanba před všemi nájemníky.
Breslau často mluví o Cassagnacovi se synem své domácí, jakýmsi žurnalistou, jenž jí o něm už říkal ošklivosti — a včera znovu pravil, že Popaul popírá, že by byl zasnoubený s polskou dívkou, která nemá ani halíř. Tuto zprávu mi Schaeppi sděluje, zatímco se vracíme z Louvru, a dopadá mi do duše jako kus ledu — jenž se ovšem hned začíná tát, protože o Maďarce nevím nic jiného, o Polce jsem dosud neslyšela nic, a [Začerněná slova: protože o Maďarce nevím nic jiného] — to mi připadá neuvěřitelné.
I tak by to bylo ohavné.
Ukázala jsem své anatomické kresby Julianovi a panu Angéovi, jenž je shledal výbornými a obsypal mě velkými pochvalami — takže to je malé světýlko v strašné tmě domácího Pekla… Netvora zavřeli do léčebny. Mama naříká a říká, že ji mohou také zavřít, když to stálo jen sto padesát franků, z nichž sto
dala Dina a padesát já Triphonovi, jemuž stačilo říct jediné slovo lékařům, kteří sami viděli hrůzy, jež se u nás odehrály.
Na druhé straně dědeček vyjadřuje svou spokojenost tisíci dojemnými způsoby — líbá mi ruce, usmívá se a bez přestání opakuje ano pokyvuje hlavou, když se ho ptají, zda chce, aby jeho syn byl zavřen.
Tu mama křičí, že si nebere nic na svědomí, a dědeček odpovídá dalším křikem.
– Chcete si vzít vše na sebe a jste spokojen se vším??
– Ano, ano, ano, křičí on.
Pak hromada dalších přání, jež chce přidat, nepřestávaje dávat najevo svou spokojenost; snažím se je uhodnout a nemohu. To je strašná zkouška pro nervy, nebo pro trpělivost, nebo pro cokoliv chcete!
A k tomu ještě madame moje matka, jež říká ty nejšílenější a nejhloupější věci… jež… Ach, jen tento den by mě měl naplnit radostí — vždyť za takové peklo se trpí beztrestně, nebe mi snad připravuje nějakou odměnu… Celá se třesu, jsem připravena k pláči, vydrážděna do krajnosti. Jaký to je dívčí život, jaká mateřská péče, jaké radosti domácího krbu! Peklo, peklo, peklo!
A aby to já, otrlá čtyřmi lety utrpení, to prohlásila — musí to být skutečně nesnesitelné.
Poslala jsem radu do „Pays“ — adresovanou přestrojeným písmem.
– Proč do čerta neustále napadáte štěstěnu pana Krantze?
Vám přičtou neúspěch tohoto podniku, jenž by vám ovšem — v případě úspěchu — způsobil největší škodu tím, že dokáže, že je možno se bez vás obejít. Škodit Výstavě je ve vašem zájmu a tedy ve vašich povinnostech — ale nekompromitujte se. Páchejte zlo, avšak zdržte se zdání zla. Rozumný bonapartista.
Konečně moje matka říká, že bylo chybou dělat ten celý skandál, že ho měli nechat vstoupit a že by pak odešel docela klidně.
– Vrátil by se druhý den! říkám.
– A možná že ne.
Ne — dost o tom, zbláznila bych se.
Dědeček se nemůže dát pochopit a křičí. Jaký to dům! Nu tedy — doufám, že Cassagnac neudělá tu
ohavnost. Polka — a chudá. Tedy ji musí milovat… a ona musí být krásná nebo okouzlující — a kde ji mohl vidět? Naprosto neznám způsob jeho života. Aby se oženil bez peněz, musí být hezká, duchaplná, jemná, dobrá — zkrátka perla žen. Snad nějaká flákačka. Každou chvíli musím běžet — jednou k dědečkovi, podruhé k Dině, jež pláče, protože mama říkala, že je zlá a že z ní pochází celý skandál. Stařec, jenž má ze všech nás nejvíce rozumu, je rozhořčen a chce, aby přišla a políbila mu ruce, jak to sám udělal — zatímco jediný obhájce netvora na světě ji kárá.
Tahle žena musí být nemocná.
Cassagnac se žení s chudou a neznámou dívkou. Proč ne se mnou? Myslela jsem, že by mě nikdo nechtěl kvůli nedostatku všeho, čeho se nedostává také té druhé. Tedy přece jen může dojít k tomu, že si někdo vezme i mě?…
Co se přijetí týče, to je věc zvláštní — ale dala bych všechny své diamanty a rok svého mládí (pět let stáří), nechala bych si uříznout prst od ruky a zavázala bych se oblékat celý rok do černé serže, abych byla na místě té dívky — jestliže mé Švýcarky nelžou.
Tyto oběti by se přinesly proto, aby se odmítlo — ale kdybych měla přijmout, učinila bych jedinou, avšak strašnou: vzdala bych se malířství a položila se k nohám svého pána. [Na příč stránky: Nikdy!]
[Na spodku stránky: Což je nemožné — k tomu by ho bylo třeba milovat.]
Nejde o všechny tyto krásné věci. Na nic si nestěžuji — jen lituji, hluboce, hořce, celým srdcem lituji, že je to jiná.
Ale o těch náhodách, jež zůstaly až dodnes nevysvětleny, není co říci. Tak to je… Zda se pláče nebo jásá — to je lhostejno Vůli všemohoucí, jež oživuje zemi a její tvory. Paul de Cassagnac zamilovaný do mne… přicházel by často, byl by jako Multedo, ten ohavný Multedo! — jako člověk, jenž konečně miluje.
Jaká odporná škádlivost osudu! Co by to stálo nahoře, aby to byl tmavovlasý místo plavého. Ale jaký to je rozdíl! Jaký rozdíl, jaký rozdíl!
Pane nebeský, jaký to je rozdíl!
Maďarka, Švédka, Polka — hned nato Eskymáčka, Hotentotka, Číňanka.