Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Neděle 10. března 1878

Vyšla jsem pěšky s Rosalií, koupila jsem gumový míč a fialky a slyšela mši v la Madeleine.
A pak jsem se nudila jako každou neděli — snad trochu nepříjemněji, neboť jsem se bála, aby Cassagnac nepřišel. To by bylo mrzení před mými strýci. A přitom... vlastně jsem ho vidět nechtěla — je to jakési odpuzení, které si nemohu vysvětlit — jako bych se styděla nebo bála. A přitom... skutečně mi na tom nezáleží.
Vidím-li krásné šaty, které mi ale nesluší, snažím se přimět maminku, aby je koupila — nebo si je zaznamenám a pořídím je, až je budu moci nosit... Ale tady to skutečně není stejná věc. Ne-li, druhý případ.
Když přišel, byla jsem již vyčerpána nejistotou čekání a cítila jsem dobře, že se nebavím — a stále jsem myslela na svého ubohého ztraceného psa, na toho ubohého Pincio, kterého mi patrně ukradli. Cassagnac se posmívá, protože ho prosím, aby mi ho hledal přes somnambulku — posmívá se a říká, že nemohu mít hoře.
– Mám ho naopak tolik, že víte co — radši bych vás viděla zraněného, než abych ztratila svého psa.
Tehdy se stane absurdním! Nabídnu-li mu likéry, říká, abych je nabídla svému psovi — chci mu dát esenci z fialek, které dostávám z Nice, prosí mě, abych jí navoněla svého psa. Vždy jen můj pes — s uraženou tváří, kterou moje maminky a Dina berou vážně a snaží se mě obhajovat:
– Jste rozhněvaný? říkám.
– Ne, ale zklamaný.
Člověk by řekl, na mé čestné slovo, že je to vážné.
Zbytek večera jsem strávila sedíc za Cassagnacem a lehce ho tahajíc za vlasy — což musí snášet,
aby si ostatní ničeho nevšimli — Berthe tam byla.
– Je mi za vámi velmi dobře, opravdu velmi dobře, a nechci sedět jinak.
Mluvila jsem pravdu — bylo mi opravdu velmi dobře, opřena o jeho křeslo, skryta za bratrem — občas jsem mu posílala polibky a vdechovala vůni jeho pomády na vlasy, což snad rodinu bavilo, ale jeho ne, neboť o ničem nevěděl.
V jedenáct hodin odchází k donu Carlosovi, který si ho chtěl nechat představit. Na závěr se odehraje dost komická a dost hloupá scéna — tělesný souboj mezi mnou, Cassagnacem a Dinou. Chtěly jsme mu vzít míru nohy. Těmito hloupostmi si vysloužím jakési odpuštění — arcibiskup mi políbí ruku. Věřím, Bůh mi odpusť, že mě chtěl chvíli magnetizovat, když stál před krbem a já se nemohla postavit za něj — ten tvor to dělal schválně, protože jsem ho o to prosila.
Byla jsem dnes večer příliš klidná a všeobecný klid byl narušen jen měřením nohy, při němž jsem dlouho klečela, a příchodem Diny přestrojené za paní de Fayetovou.
Za dva nebo tři dny se bude znovu bít — a tentokrát prý to bude vážné.
– Riskuji, že budu zabit jako první přišedší hlupák — bude to záležitost náhody. Ale musím zůstat v Paříži ctěn.
Kdyby byl skutečně zabit — škoda, tak krásný a tak zajímavý.
Vrátí se v sobotu — pokud ovšem nebude zabit.
Zdá se, že tomu skutečně věřím. Vyjadřuji se ještě hůře než obvykle — bojím se, aby si lidé nemysleli hlouposti kvůli mé přesnosti zaznamenávat všechny podrobnosti.
Bude-li to tak... nechci to! Nepotřebuji, aby se mi díval bělmo do bělma a abych si ho musela třít pěstičkami jako plačící děti. Nechci ani to trapno, které přišlo najednou — ďábel ví odkud — ale které jsem předvídala a o němž jsem téměř jista, že existuje jen z mé strany. Jsem váš přítel, váš bratr — výborně — žádná jiná myšlenka není přípustná, a abychom na to nezapomněly, opakujeme si často: bratr a sestra atd. atd. Nepředpokládám, že by on měl chuť na to zapomínat — proto nevyvozujte směšné závěry. Já vím, holka, na kterou stranu se to kloní!
Bože můj — mohlo by to tak být, kdybych si to nebylo zakázala hned zpočátku a způsobem, který nepřipouštěl neposlušnost. Neboť skutečně tato zaměstnání, tato rozptýlení mě nikdy nic jiného než neponižovala — a díky Bohu, obejdu se bez nich nyní a nemám jiné myšlenky než ateliér, který mě možná k něčemu dovede. Chápete — minula doba, kdy pro nic víc, než co je s Cassagnacem, jsem neměla nic naléhavějšího na práci než prohlásit se zamilovanou do jednoho muže. Nyní bych raději zemřela, než abych si něco takového myslela — protože lépe znám hodnotu slov nebo proto, že je chápu jinak.
Ale slyšíte — zemřela bych raději, než abych si o jednom muži cokoliv myslela dříve, než budu jista, že dobře smýšlí o mně.
Možná jsem chybila, že jsem napsala tyto úvahy — je lépe, aby nebylo ani otázky o ničem v tom duchu — a ve skutečnosti tu není absolutně nic, ujišťuji Vás, a sama jsem o tom dokonale přesvědčena. Pokud jde o budoucnost, no... to je snad jiné.
Všechny tyto úvahy proto, že jsem nebyla hlučná — a řeknu Vám upřímně: tak strašlivě bych se lekla myšlenky na cosi starého, že mě sebemenší přiblížení, sebemenší zdání podobnosti tak vyděsí, že říkám hlouposti a snažím se předem ospravedlnit z zločinu, jejž jsem nespáchala.
Jen ten Cassagnac je hloupý, že předstírá cosi jako hádku a říká, že není absolutně nic — jen zklamání.

Poznámky

Pozn. překl.: Église de la Madeleine — neoklasicistní kostel v módním 8. arrondissementu Paříže; oblíbené místo bohoslužeb ve vyšší společnosti. ↩