Pátek 15. února 1878

Jaké má nádherné nohy — ale nemohu se ubránit smíchu, vzpomínám-li na včerejšek.
Ten modrý flanelový kabátek a ten červený lem.
Zítra do Opery nepůjdu. To vyváží včerejšek.
Chápu jeho vášeň pro nohy, když se dívám na ty jeho. Víte, že je velmi vysoký a dosti silný, a je tedy o to pozoruhodnější, že má nohy a ruce takové, jaké má.
Teta praví, když jí líčíme včerejší inscenaci, praví tedy o Cassagnacovi, že je to zkažený darebák.
Kreslím jako obvykle, což mi nebrání být velmi nespokojena sama se sebou. Řekla jsem to Robert-Fleurymu před časem — a minulou sobotu, když opravoval naše akademie:
– Tohle jste nakreslila vy?
– Ano, pane.
– Vy jste nekreslila celky, než jste sem přišla?
– Ale ne.
– Myslím, že si stěžujete?
– Ano, pane.
– Že postupujete příliš pomalu?
– Ach, ano, pane.
– Nuže, já na vašem místě bych byl velmi spokojen.
Bylo to řečeno s velmi laskavou veselostí a vydalo za mnoho komplimentů.
Ano! Ale kdy budu moci... malovat portréty... Za rok... aspoň v to doufám.