Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Pondělí 4. února 1878

Provozovali jsme magnetismus, spiritismus a všechno, co Cassagnac umí. Dina usnula, Berthe skoro taky.
Začali uspávat i mě, jen tak, z pouhé zvědavosti. Magnetizér mě držel za ruce, tiskl mi palce do dlaní a upřeně se na mě díval. Po několika minutách jsem byla tak trochu rozrušená — což je docela přirozené.
Odmítá mě vážně magnetizovat s odůvodněním, že by to bylo... špinavé — tak říká.
Ještě že zatím nejsem žárlivá... na všechno. Nesnesu ani, když někdo přede mnou chválí nějakou ženu — a v žárlivosti všeho druhu se mohu srovnat jedině s Cassagnacem, který je podle Blancových slov směšně žárlivý. Berthe je hezká, velmi hezká. Malá, dost špatně urostlá, ale hezká.
Víte, jak jsem zakončila večer o půl druhé v noci? Nu, napřed jsem se šeptem zeptala, zda žena sama může bezpečně vstoupit do Opery.
– Ano. Nenabádám vás k tomu, ba přímo vám to nedoporučuji; ale kdybyste kdy provedla takovou...
– ...extravaganci.
– ...takovou extravaganci, vždy najdete lóži a rámě k službám, jako od dobré kamarádky.
– Nechci na to spoléhat, možná tam budete muset přivést někoho jiného.
– Nedělejte se mnou okolky a klidně mě využijte.
A pak... Ach, upřímně řečeno, pak jsem mu začala tykat a přede všemi jsem říkala ty nejšílenější věci. Když tu nebyla Berthe, bylo to jen zábavné — před Berthe to bylo šílené.
Uléhám trochu nespokojená se svým chováním. A ten Cassagnac mi říká, že jsem blázen a že je mu líto mé rodiny.
Ujišťuje mě, že jsem duchaplná a nesmírně zábavná — o tom nic nevím, ale vím, že on je velice zábavný a budí ve mně tak bláznivou důvěru, že se k němu chovám jako k ženě nebo jako k bratrovi. Ten dobrák neměl nic lepšího na práci, než říkat, že jsem blázen.
Náš výlet slouží k tisíci hloupostí [Škrtnuto: zábavných], které říkáme a kterým mámy, jak se zdá, nerozumějí.
Mouzay u nás večeřel.
Chci magnetizovat — jsem si jistá, že to dokážu.