Neděle 13. ledna 1878

Ruský Nový rok. Blanc — noc a celý den.
Nové telegramy z Nice.
Tělo odjede do Nice teprve zítra.
Zdá se to neuvěřitelné... mluvíme o něm, jako by byl naživu — a pro nás nikdy nezemře...
Život je tak krátký, tak krátký! Nestojí za to strávit jediný okamžik věcmi, které nepůsobí radost.
Vidím se na versailleském nádraží s přednostou stanice, Cassagnacem a Paulem — bylo to zábavné...
Při návratu nacházíme kytici od prince de Bourbon, dva koláče od Marcuarda, vizitku od Caracciola přijíždějícího z Neapole — tu vizitku.
Zítra je ruský Nový rok.
Hromada telegramů — od Bihovetze, od konzula, od Lefèbvrea atd. atd. — jimž všem oznámili smrt toho ubohého chlapce, nad nímž jsem plakala celé ráno.
Bylo přirozeně nutné odmítnout paní de Fayet, Bourbona, hraběte de Beaurepaire, barona d'Alt — kteří se ohlásili od devíti do desíti.
Boydovi, varováni Paulem, napsali výborný dopis o smrti toho ubohého člověka, který nikoho nic nestál, nikomu nevadil a všem prospíval.
Paní Doubelt a baronka de Linsingenová matka byly přijaty — plakaly jsme společně.
Ale nejvíce plakal dědeček! Ten, který sám tolik trpí. Jen pomyslete — zachoval si veškerý rozum nedotčený, i zrak — ale nemůže ani mluvit ani psát, takže je třeba říkat padesát jmen, než člověk uhodne, a on křičí a sténá, že se nedokáže domluvit. Umí říci jen ano a ne. Co je dojemné, je že místo aby se stal zlým, stal se andělsky laskavý — takže k němu chodím vyprávět co se děje a obsluhovat ho.
Walitský zemřel. Je to nenahraditelná ztráta — nikdy si nezvykneme na myšlenku, že v reálném životě může existovat takový charakter. Přivázán jako pes k celé naší rodině — a platonicky, ach Bože ano — raději desetkrát než jednou.
Takové lidi vidíme jen v knihách.
Nechť tedy slyší mé myšlenky — doufám, že mu Bůh prokáže milost a dá mu cítit, co si o něm myslíme a říkáme. Nechť mě tedy slyší z místa, kde se nachází — a jestliže si kdy měl na mě stěžovat, odpustí mi pro mou hlubokou úctu, mé upřímné přátelství a moje lítost z hloubi duše.