Neděle 13. ledna 1878

Ruský Nový rok. Blanc — noc a celý den.
Nové telegramy z Nice.
Tělo odjede do Nice teprve zítra.
Zdá se to neuvěřitelné... mluvíme o něm, jako by byl naživu — a pro nás nikdy nezemře...
Život je tak krátký, tak krátký! Nestojí za to strávit jediný okamžik věcmi, které nedělají radost.
Vidím se na versailleském nádraží s přednostou stanice, Cassagnacem a Paulem — bylo to zábavné...
Při návratu nacházíme kytici od prince de Bourbon, ty dva koláče od Marcuarda, vizitku od Caracciola, který přijel z Neapole — tu vizitku.
Zítra je ruský Nový rok.
Hromada telegramů — od Bihovetze, od konzula, od Lefèbvra atd. atd. — jimž všem oznámili smrt toho ubohého chlapce, nad nímž jsem plakala celé ráno.
Bylo přirozeně nutné odmítnout paní de Fayet, Bourbona, hraběte de Beaurepaire, barona d'Alt — kteří se ohlásili od devíti do desíti.
Boydovi, zpravení Paulem, napsali výborný dopis o smrti toho ubohého člověka, který nikoho nic nestál, nikomu nevadil a všem prospíval.
Paní Doubelt a baronka de Linsingenová starší byly přijaty — plakaly jsme společně.
Ale plakal dědeček! Ten, který sám tolik trpí. Jen pomyslete — zachoval si rozum zcela nedotčený, stejně jako zrak — ale nemůže ani mluvit, ani psát, takže je třeba říkat padesát jmen, než člověk uhodne, a on křičí a sténá, že se nedokáže domluvit. Umí říci jen ano a ne. Dojemné je, že místo aby se stal zlým, stal se andělsky laskavým — takže k němu často chodím vyprávět, co se děje, a obsluhovat ho.
Walitský zemřel. Je to nenahraditelná ztráta — nikdy si nezvykneme na myšlenku, že ve skutečném životě může existovat takový charakter. Oddaný jako pes celé naší rodině — a platonicky, ach Bože ano — raději desetkrát než jednou.
Takové lidi vidíme jen v knihách.
Nechť tedy slyší mé myšlenky — doufám, že mu Bůh prokáže milost a dá mu cítit, co si o něm myslíme a říkáme. Nechť mě tedy slyší z místa, kde se nachází — a jestliže si kdy na mě měl co stěžovat, odpustí mi pro mou hlubokou úctu, mé upřímné přátelství a mou lítost z hloubi duše.