Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Sobota 12. ledna 1878

Walitský zemřel tuto noc ve dvě hodiny.
Včera večer, když jsem ho přišla navštívit, řekl mi napůl žertovně a napůl smutně „Addio Signorina“ — aby mi připomněl Itálii, Alexandrea a vše, čemu jsme spolu bývali zvyklí se smát.
Možná to bylo poprvé v životě, co jsem prolila slzy prosté sobectví a hněvu. Je v tom cosi zvláště srdceryvného — v smrti bytosti zcela neškodné, zcela dobré; je to jako ubohý pes, který nikdy nikomu neublížil...
Kolem jedné hodiny se cítil lépe — dámy odešly do svých pokojů, zůstala jen moje teta — když mu začal scházet vzduch do té míry, že mu museli polít obličej vodou; trochu přišel k sobě a vstal, protože chtěl za každou cenu jít rozloučit se s dědečkem — ale sotva byl na chodbě, stihl se jen třikrát pokřižovat a vykřiknout rusky: sbohem — hlasem tak strašným a silným, že se máma s Dinou vzbudily a přiběhly, aby ho viděly padnout do náruče tety a Triphona. Nemohu to pochopit. Připadá mi to nemožné — je to tak strašné.
A tu posílá Cassagnac lístky.
^4^ Sobota 12. ledna 1878. Zde je pět lístků, slečno despoto!
Tři fialové jsou dámské lístky. Ostatní jsou pánské — v tom smyslu, že jsou méně dobře umístěné.
Jste dostatečně dobře obsloužena svým otrokem?
Paul de Cassagnac
Blanc — kapitán fregaty přesto všechno — přivolaný ve dvě hodiny v noci, strávil noc tady a choval se jako ten nejlepší z přátel. Odvedla jsem ho zpátky v půl desáté, když jsem šla do ateliéru — a co je ještě horší: šla jsem s Paulem do Versailles pod záminkou, že by rád viděl Sněmovnu a trochu se odreagoval — ubohý hoch, nervózní jako žena, který měl Walitského velmi rád, nevěděl co dělá.
Oblékám černé šaty, velký přeložený límec a manžety z guipure a rozkošný šedý plstěný klobouk. Před příchodem Cassagnaca jsem byla dost ospalá; zdravíme se a čas od času se podívá na mou stranu — bezpochyby aby mě udržel v bdění.
Ubohý Walitský...
V poslaneckém vlaku není ani místo — a hle, potkáváme Cassagnaca, který se ptá, jestli jsme našly oddělení; na mou zápornou odpověď ten skvělý newfoundlandský pes sestupuje ze svého coupé, rozloučí se se svými poslanci a zůstává s námi čekat na příští vlak. Není to okouzlující! Už ví o smrti našeho ubohého milého Walitského — ale řekneme si o tom jen pár slov a protože Cassagnac je pohan a já dívka bez srdce, měníme téma hovoru. Sama se dvěma Pauly jsem cítila jistou autoritu a právo říkat hlouposti, aniž bych se musela dělat, že se bojím mámy — naopak: dělala jsem, jako bych byla útěkářka z penzionátu.
Je to hřích — ale bavila jsem se. Paul je bláznivý do Cassagnaca, který výjimečně příliš nezakláněl hlavu dozadu; tato přirozená poloha, na niž jsem zvyklá ho vždy vidět zkráceného, ho dělala mnohem sympatičtějším a dokonce mladším.
^4^ Ibid. p. 128
Ptala jsem se ho, jestli stále dostává hodně anonymních dopisů, a on mi řekl, že právě dostal jeden dost legrační — ale že neodpoví. Na to jsem se smějíc prohlásila, že mu to udělám — odpovím za něj, protože mi říká, že se má podepsat Popaul; a když mi odpověděl, že je zapotřebí ještě jiného jména, prosila jsem ho pět minut, aby mi ho prozradil — ale marně.
A pomyslet, že píšu všechny tyhle věci, že je vyprávím, že se jim směji — zatímco Walitský leží tam ve svém pokoji plném smrti.

Poznámky

Pozn. překl.: Italsky: Addio Signorina — Sbohem, slečno. ↩