Úterý 1. ledna 1878

Jen zřídka, nebo lépe řečeno nikdy jsem nezačala rok tak dobře. Ráno jsem kreslila. Odpoledne jsme šli na procházku na Champs-Élysées pěšky — já, Dina a Paul; pak fiakrem a smáli jsme se, protože Paul, který se s námahou vtěsnal do coupé, nemohl zase vylézt: nohy a hlava mu byly už ve vestibulu, zatímco chodidla ještě trčela pod sedátkem.
Vracíme se domů — a koho tam nacházím! Paula de Cassagnac. Říká, že hodně trpěl, ale teď se uklidnil, a že po obědě u rodičů přišel ke svým nejlepším přátelům — k nám.
Zůstal dlouho a já jsem přirozeně zjistila, že to bylo přece jen příliš krátké. Řekl několik vtipných věcí — například prohlásil, že v hovoru jsem naprosto jako náměsíčná, která vstává v noci a chodí po okapech a římsách střech, aniž tuší, v jaké výšce se nachází a kde je. Je to pravda.
Já... Byli jsme okouzlující.
Já a Dina jsme pozvány na večeři k Boydovým — pamatujete si. Ale předtím jdeme s mámou k paní Dimitri Kanschine, velmi elegantní a vznešené dámě. Máma ji zná z Ženevy prostřednictvím Sapogenikoffových, kteří tehdy tam vládli.
U Boydových nikdo cizí — kromě lorda Pageta, vdovce po Blanche Boydové. Dost zábavný večer; tři sestry jsou veselé a plánovali jsme maškary, úlety skoro jako se Sapogenikoffovými. Ty dámy si nic lepšího nepřejí a oťukávají půdu, jestli to jde.
Co mě obtěžuje, je paní Boydová a Berthe, které chtějí, abych ji vzala do ateliéru — a odpoledne! Jen si představte — nahý model; varovala jsem je a hodně mluvila o mořských koupelích a plavkách. Berthe mě ujišťuje, že není pruderní. To je jedno — bojím se. Stačilo by... cokoliv, aby se z toho stala zbraň, bolestivá záminka. Vadí mi to.
Blanc večeřel u nás — stihla jsem ho, protože Boydovi večeří teprve v půl osmé;
Breslau mi dala malý obraz namalovaný podle jejího náčrtu s harfou.
Vizitky od Zurlových a od prince de Bourbon.
bid. p. 120-121