Sobota 22. prosince 1877

Amélie mě podrývala u pana Roberta-Fleuryho. Dobře jsem tušila, že mi škodí — ale teď je konec. Minulý týden mi řekl toto: „Člověk nesmí být nikdy sám se sebou spokojen.“ Julian také. Protože jsem nikdy spokojena se sebou nebyla, začala jsem o těch slovech přemýšlet. A když mi pan Robert-Fleury řekl mnoho dobrých věcí, odpověděla jsem mu, že dobře dělá, že mi je říká — protože jsem naprosto nespokojena se sebou, malomyslná, zoufalá atd. — nad čímž vykulil oči.
A vskutku jsem malomyslná byla. Jakmile neohromím — jsem malomyslná. Je to nešťastné.
Nu — udělala jsem neslýchané pokroky; mám, jak mi prozradili, „mimořádné nadání“, dělám „podobné“, „celkové“, „přesné“. — „Co chcete více, slečno? Buďte rozumná,“ řekl nakonec. Zůstal velmi dlouho před mým stojanem.
„Když někdo kreslí takto,“ řekl, ukazuje na hlavu, pak na ramena, „nemá právo dělat taková ramena.“
Moje Švýcarky a já přestrojená jdeme k Bonnatovi, aby nás vzal do svého mužského ateliéru. Přirozeně nám vysvětluje, že na jeho padesát mladíků nikdo nedohlíží, a proto je to naprosto nemožné. Pak jdeme k Munkassymu, nevím, zda to píši správně — maďarskému malíři, jenž má nádherný palác, ošklivou ženu a velký talent.
Zná Švýcarky — měly před rokem doporučující dopis k němu.
Baví mě vydávat se za žebračku.
Švýcarky mě považují za velmi vznešenou dámu. Kdyby věděly, že pro mě je malířství také kariérou!
Ukázala jsem jim paže a trup, který jim připadal obdivuhodný a nádherný — ale ty ničemnice trvají na tom, že z uměleckého hlediska mám boky a zbytek příliš mohutné. Naštěstí to není vada...
A večer... Ach! večer velká rozkoš.
(Empírový účes, holé paže a ramena, jednoduché bílé šaty a velká růže s mnoha listy přišpendlená úplně dole na živůtku, níž než pas. Berthe, Zurlo, Blanc, Dina a teta. Obrovský úspěch — to mohu říci, neboť je to naprosto pravda.
A pak — a především — a nade vše: „Aida“ italsky! A dobře zpívaná.
Je to krásné, je to pravdivé, je to přirozené, je to velké, je to charakteristické, je to dojemné, je to nádherné, je to ohromující, je to krásné, krásné, krásné. Nevím, je-li to tak pro ostatní — ale já cítím tak dobře každou notu, každou frázi, každý doprovod. Vše je tak přiléhavé, tak „celkové“ — gesta, slova, situace, hudba. Je to krásné, je to dokonalé. Jak u čerta mohl někdo jiný než já pochopit a stvořit takový klenot, takový diamant, takovou dokonalost v tónu, charakteru, šarmu, citu, nadšení.
Všimla jsem si dnes večer, že mezi stovkami přítomných mužů jsem (neviděla ani jednoho). Jsou to lidé, kteří jdou kolem — a to je vše. Všimla jsem si také, že je zábavnější, když člověk někoho rád vidí. To by odvádělo od kreslení. Ne — je to tak, že záležitosti hlavy jsou pryč — a přijde-li něco, bude to... totéž; nemohu milovat jako ostatní; budu dělat, co jsem dělala... hromadu nesmyslů, které mě budou bavit, budu dělat strašné i komické věci.
napříč stránkou
Jak řekl Cassagnac — záležitost srdce, která nepřejde.
Všichni jsou tak oškliví.
Co kdybych se zbláznila do Paula de Cassagnaca? Už ho nevídám, ale myslím na něj často, zvláště když ho nějaký článek v seriózním listu, nebo cokoli jiného, ukáže jako velkého muže.
Ne — to není ono. Myslím na něj jako myslím na všechny své románové hrdiny.
Jsem tak zvyklá mít někoho, že mě to prázdno dost překvapuje.
Je třeba najít skutečného velkého muže... jenže všichni mají svou malichernou stránku — a jsem si jistá, že ji ihned naleznu; a to ničí respekt a hrůzu, jež jediné by mě mohly udržet pokornou.

Poznámky

Pozn. překl.: Léon Bonnat (1833–1922) — slavný francouzský portrétista a profesor, vedl vyhledávaný mužský ateliér. ↩
Pozn. překl.: Mihály Munkácsy (1844–1900) — slavný maďarsko-francouzský malíř, žil v Paříži; proslul biblickými a historickými obrazy. ↩
Pozn. překl.: Empírový účes — účes ve stylu prvního císařství. ↩