Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Sobota 22. prosince 1877

Amélie mě podrývala u pana Roberta-Fleuryho. Dobře jsem tušila, že mi škodí — ale teď je konec. Minulý týden mi řekl toto: Nesmí se nikdy být spokojen se sebou. Julian také. Protože jsem nikdy spokojena se sebou nebyla, začala jsem o těch slovech přemýšlet. A když mi pan Robert-Fleury řekl mnoho dobrých věcí, odpověděla jsem mu, že dobře dělá, že mi je říká — protože jsem naprosto nespokojena se sebou, odrazena, zoufalá atd. — což ho přimělo otevřít oči dokořán.
A vskutku jsem odrazena byla. Od té chvíle, kdy neohromím — jsem odrazena. Je to nešťastné.
Nu — udělala jsem neslýchané pokroky; mám, jak mi je odhaleno, „mimořádné nadání", dělám „podobné", „celkové", „přesné". — „Co chcete více, slečno? Buďte rozumná," řekl nakonec. Zůstal velmi dlouho před mým stojanem.
– Když někdo kreslí takto, řekl ukazuje na hlavu, pak na ramena, nemá právo dělat taková ramena.
Moje Švýcarky a já přestrojená jdeme k Bonnatovi, aby nás vzal do svého mužského ateliéru. Přirozeně nám vysvětluje, že jeho padesát mladíků není hlídáno — a to je naprosto nemožné. Pak jdeme k Munkácsymu, nevím, zda to píši správně — maďarskému malíři, jenž má nádherný hotel, ošklivou ženu a velký talent.
Zná Švýcarky — měly před rokem doporučující dopis k němu.
Baví mě vydávat se za žebračku.
Švýcarky mě považují za velmi vznešenou dámu. Kdyby věděly, že pro mě je malířství také kariérou!
Ukázala jsem jim své paže a trup, který shledaly obdivuhodným a nádherným — ale ty ničemnice tvrdí, že z uměleckého hlediska jsou moje boky a zbytek příliš tučné. Naštěstí to není vada...
A večer... Ach! večer velká rozkoš.
(Účes Empire, holé paže a ramena, jednoduché bílé šaty a velká růže s mnoha listy přišpendlená úplně dole na živůtku, níž než pas. Berthe, Zurlo, Blanc, Dina a moje teta. Obrovský úspěch — to mohu říci, neboť je to naprosto pravda.
A pak — a především — a nade vše: „Aida" italsky! A dobře zpívaná.
Je to krásné, je to pravdivé, je to přirozené, je to velké, je to charakteristické, je to dojemné, je to nádherné, je to ohromující, je to krásné, krásné, krásné. Nevím, je-li to tak pro ostatní — ale já cítím tak dobře každou notu, každou frázi, každý doprovod. Vše je tak přiléhavé, tak „celkové" — gesta, slova, situace, hudba. Je to krásné, je to dokonalé. Jak u čerta mohl někdo jiný než já pochopit a stvořit takový klenot, takový diamant, takovou dokonalost jako tón, charakter, šarm, cit, nadšení.
Všimla jsem si dnes večer, že mezi stovkami přítomných mužů jsem (neviděla ani jednoho). Jsou to lidé, kteří procházejí — a to je vše. Všimla jsem si také, že je zábavnější vidět někoho s potěšením. To by odvádělo od kreslení. Ne — je to tak, že záležitosti srdce jsou pryč — a přijde-li něco, bude to... totéž; nemohu milovat jako ostatní; budu dělat co jsem dělala... hromadu nesmyslů, které mě budou bavit, budu dělat strašné i komické věci.
[Napříč: Jak řekl Cassagnac — záležitost srdce, která nepřejde.]
Všichni jsou tak oškliví.
Kdybych se měla zbláznit do Paula de Cassagnaca — nevidím ho — ale myslím na něj často, zvláště když ho nějaký článek v seriózním listu, nebo cokoli jiného, přiměje vypadat jako velkého muže.
Ne — to není ono. Myslím na něj jako myslím na všechny své románové hrdiny.
Jsem tak zvyklá mít někoho, že mě to prázdno dost překvapuje.
Je třeba najít skutečného velkého muže... jenže mají všichni malou stránku — a jsem si jistá, že ji ihned naleznu; a to ničí respekt a hrůzu, jež jediné by mě mohly udržet pokornou.

Poznámky

Pozn. překl.: Léon Bonnat (1833–1922) — slavný francouzský portrétista a profesor, vedl vyhledávaný mužský ateliér. ↩
Pozn. překl.: Mihail Munkácsy (1844–1900) — slavný maďarsko-francouzský malíř, žil v Paříži; proslul biblickými a historickými obrazy. ↩
Pozn. překl.: Účes Empire — doznívající empírový styl vlasů, inspirovaný antickými vzory, módní v pozdních sedmdesátých letech 19. stol. ↩