Sobota 17. listopadu 1877

Panu Robertu-Fleurymu vadilo, že to není podobné — jenže podobu zachycuji dobře a kvality, jež má člověk, se neztrácejí, takže se tím neznepokojuji. Přesto — je to pravda, není to příliš podobné!... Tentokrát. Napravím to.
Soutěž už posoudili. Osmnáct soutěžících, jsem třináctá. Je jich tedy pět za mnou. To není zlé. Polka je první — to není spravedlivé. Dostala jsem pochvaly za své akty.
Koupila jsem si svalové studie, anatomie, kostry — a celou noc se mi zdálo, že mi přinášejí mrtvoly k pitvě.
Co chcete — pro psaní jsem otupělá, ruce už neumějí nic jiného než kreslit a brnkat na harfu.
Přesto je to... absurdní, že Breslau kreslí lépe než já.
Můj náčrt byl nejpropracovanější.
„Tohle všechno za hodinu!“ vykřikl pan Robert-Fleury. „Ta musí být posedlá!“
A pak vám musím oznámit, že Julian a ostatní řekli v ateliéru pánů, že nemám ani ruku, ani způsob, ani sklony ženy — a že by rádi věděli, po kom to v rodině mám, tolik talentu a síly, ba i hrubé živelnosti v kresbě a odvahy v práci. Přesto — je to absurdní, že ještě neumím dělat kompozice!
Neumím své figury rozestavit tak, aby pevně stály; zkusila jsem nakreslit scénu z ateliéru. No — nedrží to pohromadě, nevypadá to nijak. Je pravda, že to dělám čistě z hlavy, z fantazie, a nikdy jsem si nevšímala, jak se pohybují moji panáci... Ne... to je strašné! Génius jako já by to měl zvládnout, aniž by se díval a aniž by to znal...

Poznámky

Pozn. překl.: V originále francouzsky: „de chic“ – ateliérový výraz: kreslit z hlavy, bez modelu. ↩