Pondělí 24. září 1877

Oba Gonzalesovi, pak Diaz de Soria. Mluvila jsem trhaně a byla jsem ošklivá.
Strasti s garderobou u Wortha, Rebouxové atd.
Na bulváru potkáme Ferrauda, neapolského bankéře, jenž žádal, aby byl jako jeden z prvních představen — a nebyl nikdy. Dozvěděla jsem se to od svého mandolinisty.
Večeřela jsem u společného stolu. Minuly časy, kdy jsem tam nikdy nechodila a oblékala se do bílého. Jsem v černém a jím se Sparťany. Měním se navzdory sobě — nemohu již nalézt své dřívější účesy, své dřívější šaty, a to mě popuzuje.
Vše, vše se ještě dá snést! Ale můj hlas! I hlas je ztracen! Přitom byl můj — nikomu jsem ho nebyla dlužna — ne, vidíte, má-li člověk smůlu, má ji s důvodem i bez důvodu.
Vracíme se z Gymnase. Jsem mrtvá. Dcera paní Bashkirtseffové byla v černém, v tmavém klobouku a ve velké kárované peleríně modrozelené barvy — jakou nosí ruská císařovna.
Řím nebo Paříž?
Kdybych poslechla svou otupělost, jela bych do Říma. Už nic nemiluji a nic už mi není protivné.
Jsem ošklivá, hloupá a opuštěná.