Pátek 21. září 1877

Hluboký odpor k sobě samé. Nenávidím vše, co jsem udělala, řekla a napsala. Nenávidím se, protože jsem neospravedlnila žádnou ze svých nadějí. Mýlila jsem se. Jsem hloupá, chybí mi takt a vždycky mi chyběl.
Ukažte mi jediné duchaplné slovo nebo rozumný čin z mé strany. Jen a jen hlouposti. Pokládala jsem se za duchaplnou — jsem absurdní. Pokládala jsem se za hrdou a vždy jsem dělala podlosti. Pokládala jsem se za odvážnou a jsem bázlivá. Pokládala jsem se za nadanou a nevím, kam jsem to nadání dala. A k tomu ještě ta troufalost psát rozkošné věci! Ach, císaři můj!
Možná budete pokládat to, co jsem právě řekla, za duchaplnost — vypadá to tak, ale není to ono. Dovedu se posoudit přesně — to vzbuzuje dojem skromnosti a spoustu jiných věcí. Nenávidím se!
Trápí mě střih mých šatů. Těch zimních, rozumíte. Můj velký génius sestupuje až k těmto malichernostem. Ne — nemluvme s takovým pohrdáním; vypadalo by to jako malý pocit jemné hrdosti.
Lardereův kapesník mi dnes večer slouží jako utěrka na pero.
Berthe mi píše.
Mluvilo se o výběru bydliště a dospěla jsem k přesvědčení, že pro nás žádné město neexistuje. K tomu milion pověr; ukládáme si protivné podmínky: udělám-li to, stane se to; bude-li první osoba, kterou potkám, taková či onaká, stane nebo nestane se mi to, co chci, atd. atd.
Nejvíce mě zaměstnávají šaty.
Věří se dokonce, že neapolská společnost je nám velmi nakloněna a že po Neapoli by se dalo uvažovat o Římě. Tohle vše jsou hlouposti. Především je třeba mít domov.