Pátek 21. září 1877

Hluboký odpor k sobě samé. Nenávidím vše, co jsem udělala, řekla a napsala. Nenávidím se, protože jsem neospravedlnila žádnou ze svých nadějí. Mýlila jsem se. Jsem hloupá, chybí mi taktu a vždy mi chybělo.
Ukažte mi jediné duchaplné slovo nebo rozumný čin z mé strany. Jen a jen hlouposti. Pokládala jsem se za duchaplnou — jsem absurdní. Pokládala jsem se za hrdou a vždy jsem dělala podlosti. Pokládala jsem se za odváženou a jsem bázlivá. Pokládala jsem se za nadanou a nevím, kam jsem to nadání dala. A k tomu ještě nárok psát rozkošné věci! Ach, císaři můj!
Možná budete pokládat to, co jsem právě řekla, za duchaplnost — vypadá to tak, ale není to ono. Mám obratnost soudit se přesně — to vzbuzuje dojem skromnosti a spoustu jiných věcí. Nenávidím se!
Trápí mě střih svých šatů. Těch zimních, rozumíte. Můj velký génius sestupuje až k těmto malichernostem. Ne — nemluvme s takovým pohrdáním; vypadalo by to jako malý pocit jemné hrdosti.
Lardereův kapesník mi dnes večer slouží jako čistítko pro pero.
Berthe mi píše.
Mluvilo se o výběru bydliště a dospěla jsem k přesvědčení, že pro nás žádné město neexistuje. K tomu milion pověr; ukládáme si nervující nutnosti: udělám-li to, stane se to; bude-li první osoba, kterou potkám, taková či onaká, stane nebo nestane se mi to, co chci, atd. atd.
Nejvíce mě zaměstnávají šaty.
Dochází se až k víře, že neapolská společnost je velmi nakloněna a že po Neapoli by se dalo uvažovat o Římě. Tohle vše jsou hlouposti. Především je třeba mít domov.