Středa 19. září 1877

Nevím, který starý vyznamenaný imbecil řekl mé pokojské, že vypadám jako umělkyně. Nu to tedy! Musejí mě pozorovat — musím mít nemožný výraz. Mama mi radí jet do Říma a lékaři mi to přikazují.
Jsem sotva uzdravena a hrdlo mi opět onemocní, zůstanu-li v tomto podnebí.
Ach, vypadám jako umělkyně!
Ano — ale jedu-li do Říma, budou to velké potíže, protože půjdu pěšky.
Přečetla jsem znovu své pletichaření s Antonellim a velmi se obávám, že mě budou pokládat za idiotu nebo za trochu lehkovážnou osobu. Lehkovážná — ne. Pocházím z počestné rodiny… co to říkám.
„Le Figaro“ závodů v Nice mi zasadil ránu, z níž mám stále modřiny.
Byla jsem jen hloupá — od té doby jsem se z poloviny zbláznila. Nemyslete si, že o sobě říkám hlupáka z laskavosti nebo koketérie. Říkám to s nejhlubším smutkem, neboť jsem o tom přesvědčena.
A to jsem já chtěla pohltit celý svět?!! V osmnácti nejsem ani dívka v pravém slova smyslu. Nikdo neví, čím jsem. Vím, že jsem hloupá — Antonelli je toho důkazem. Moje druhá cesta do Říma s tetou — ještě jeden důkaz. Přísahám, že jsem z toho zhrozena.
A přesto — když mluvím, mívám někdy duchaplné nápady… Nikdy tehdy, kdy je to třeba — to je pravda — ale…