Úterý 18. září 1877

Jsme v Grand Hôtelu. Jsou tu lidé z Říma — to mi dodává shovívavosti vůči Paříži.
Stále myslím na Gretchen a Colonia Agrippina. Ti bídáci, kteří ji obývají, o ní vědí bezpochyby méně než já.
Nebudu vám vyprávět o obvyklých trampotách při každé změně bydliště — a dokonce i bez změny. Bylo by to opakování scén, jež velmi dobře znáte. Nejohavnější je, že jsem v nejistotě. Nikdo nechce chápat, že Nice neexistuje.
V Paříži budu čekat na prostředky, jak se dostat do Říma. Nenávidím se. Odradili mě tím, že pohrdají mými studijními plány. Ti imbecilové, ti nevzdělaní, ti kreténi mohou kohokoliv zbavit odvahy. Ničemu v tom nerozumějí! Ti vandalové mě zahanbují tím, že miluji umění. A jsem zoufalá!
K čemu studovat, co to je? Kreslíš velmi dobře. Musíš se vdát.
Tygrové, prasata, nevzdělaní, hanebníci! Vzali mi víru a odvahu! Mimo studia mi nezbylo nic! Chtěla bych se rozdrtit za to slovo — studia.
Nenávidím se!
Paní Vigierová nastoupila do výtahu zároveň se mnou a vyměnily jsme si pár slov.
Ach! Bože! Co dělat! Šílím zuřivostí.
V neděli ve Wiesbadenu jsme byly v kostele a téhož dne byl dědeček u svého starého přítele knížete Repnina. Jejich otcové byli přáteli a obě rodiny byly dlouho spjaty.
Repninův otec byl místokrálem Saska. Repninové jsou ostatně slavní [Škrtnuto: a zvláště svými hádkami s císaři, kteří] — a naši carové jim odpouštěli veškeré výstřelky, jež někdy šly až k hádkám a drzostem vůči Císařské rodině a Císaři.
Vidíte tedy, že nejsme měšťané.
Kníže Repnin je starý a sotva chodí. Bezpochyby mu o mně někdo říkal, neboť v kostele se snažil vidět mé nohy a při odchodu je spatřil a upřeně sledoval.
Pak (u sebe) mi dělal komplimenty.