❦
Čtvrtek 23. srpna 1877
Jeudi 23 août 1877
Jsem ve Schlangenbadu! Jak a proč — nuže. Protože se mi, sama nevím proč, stýská bez ostatních, a když už musím trpět, je lépe trpět společně.
Je suis à Schlangenbad ! Comment et pourquoi, voici. Parce que je ne sais pourquoi je m’ennuie d’être séparée des autres et puisqu’il faut souffrir, il vaut mieux souffrir ensemble.
Milá Hall odešla na nádraží bez klobouku, tak ji můj odjezd rozhodil. Skoro mám starost, že ji tu nechávám samotnou.
La chère Hall est partie sans chapeau à la gare tant elle était sens sus dessous de mon départ. Je suis presque inquiète de la laisser seule ici.
Ubytovali se v jakémsi penzionu ve Schlangenbadu, ale protože penzionu paní baronky mám vrchovatě dost, říkám, že chci pokoje v Badehausu, který je zde tím nejlepším.
Ils se sont logés dans une espèce de pension à Schlangenbad, mais comme j’ai plus qu’assez de la pension de Madame la baronne, je dis que je veux avoir des chambres au Badehaus qui est ce qu’il y a de mieux ici.
Čtyři hodiny v kuse mě trápili — máma a teta tím, že se ptaly, kde chci bydlet (jako bych nic neřekla!), a Etienne tím, že mě přemlouval, abych zůstala u nich. A po čtyřech hodinách mě dostali tak na nervy, že jsem se rozplakala a křičela, že nevím, co chci.
Pendant quatre heures de suite on m’a taquinée, maman et ma tante en me demandant où je voulais être logée (comme si je n’avais rien dit !) et Etienne en me priant de rester avec eux tous. Et au bout de quatre heures, on m’a énervée au point que je me mis à pleurer en m’écriant que je ne savais pas ce que je voulais.
Nemají dost charakteru, aby mi odporovali, ani dost vůle nebo jistoty ve vlastním přání — tak mě škádlí, vedou proti mně mravencí válku!
Ils n’ont pas assez de caractère pour me contrarier, ni assez de volonté, ou d’assurance de leur propre désir; alors ils me taquinent, ils me font une guerre de fourmis !
Bylo by to legrační, kdyby to nebylo tak únavné!
Ce serait drôle si ce n’était si ennuyeux !
Už na nádraží mě Georges požádal, abych promluvila s jeho otcem a řekla mu, že už má bohémského života dost, že by si v šestačtyřiceti přál mít něco jistého, moci se na něco spolehnout, nežít ze dne na den z toho, co mu tak ledabyle pošlou. Ale pan dědeček je od té doby, co vidí, nepřístupný a sebemenší slovo je urážka. Nechává se okrádat synem Alexandrem a nezajímá se o své děti víc než Prater o štěňata, která nadělá fenám, když projíždí nějakým městem.
Déjà à la gare Georges m’a chargée de parler à son père et lui dire qu’il était las de sa vie de bohème, qu’à quarante-six ans il aimerait avoir quelque chose, pouvoir compter sur quelque chose, ne plus vivre au jour le jour et avec ce qu’on lui envoie comme ça. Mais Monsieur mon grand-père, depuis qu’il voie, est intraitable et le moindre mot est une offense. Il se laisse piller par son fils Alexandre et ne s’inquiète pas plus de ses enfants que Prater des petits qu’il fait aux chiennes en passant dans une ville.
Zkrátka — obvyklý povyk. Teta a já si bereme dva pokoje v Badehausu, kvůli koupelím je to pohodlné.
Bref, vacarme habituel. Ma tante et moi prenons deux chambres au Badehaus, pour mes bains c’est commode.
Fauvel mi nařídil odpočinek — tady ho mám. Jenže nevěřím, že jsem už uzdravena, a v nepříjemných věcech se nikdy nemýlím.
Fauvel m’a ordonné le repos, le voici. Seulement je ne me crois pas encore guérie, et dans les choses désagréables je ne me trompe jamais.
Za čtyři měsíce mi bude osmnáct. Pro ženy, kterým je třicet pět, je to málo. Ale pro mě je to mnoho — ve dvou a půl letech dívčího života jsem měla jen málo radosti a mnoho trápení… a dokonce dost hlučných. Jsem příliš známá! Hodně bych dala za to, abych známá nebyla vůbec. Existuje popularita a popularita. Kdybych byla známa ve společnosti, byla bych spokojená — ale být známa od vidění, známa zkresleně, z doslechu; nikdy se neříká ani správně, ani pravdivě. Hádají mi dvacet let, možná víc! Nikdo mě nezná a já už nemám kouzlo novosti. To jsem nechtěla říci… Nevím, co si počít, neodvažuji se přiznat žádné přání, snovat žádné plány… nic!
Dans quatre mois j’aurai dix-huit ans. C’est peu pour les femmes qui en ont trente-cinq. Mais c’est beaucoup pour moi, qui en mes deux années et demie de vie de jeune fille n’ai eu que peu de plaisir et beaucoup d’ennuis... assez retentissants même. Je suis trop connue ! Je donnerais beaucoup pour ne l’être pas du tout. Il y a popularité et popularité. Si j’étais connue dans le monde je serais contente, mais être connue de vue, connue de travers, comme par les on-dit; on ne dit jamais ni juste, ni vrai. On me donne vingt ans et peut-être plus ! Personne ne me connaît et je n’ai plus le charme de la nouveauté. Ce n’est pas cela que je voulais dire... Je ne sais que devenir., je n’ose avouer aucun désir, former aucun projet... rien !
Umění! Kdybych neměla tam v dálce tato čtyři magická písmena, byla bych mrtvá. Ale k tomu člověk nikoho nepotřebuje, závisí jen sám na sobě, a jestliže podlehne, pak proto, že není nic a neměl by dál žít. Umění! Představuji si je jako veliké světlo tam, velmi daleko, a zapomínám na vše ostatní — a půjdu s očima upřenýma na toto světlo… Od nynějška.
L’Art ! Si je n’avais dans le lointain ces quatre lettres magiques, je serais morte. Mais pour cela on n’a besoin de personne, on ne dépend que de soi et si on succombe c’est qu’on n’est rien et qu’on ne doit plus vivre. L’Art ! Je me figure comme une grande lumière là-bas, très loin, et j’oublie tout le reste et je marcherai les yeux fixés sur cette lumière... Maintenant.
Oh! Ne, ne, od nynějška, Bože, nestraš mě! Něco hrozného mi říká, že… Ah! Ne! To nenapíšu, nechci si přivolávat neštěstí! Bože… No, zkusíme to — jsem trochu stará na to, abych začínala, zvláště na ženu. Zkusíme, a jestli… pak není co říci… a staň se vůle Boží.
Oh ! non, non maintenant, Mon Dieu, ne m’effrayez pas ! Quelque chose d’horrible me dit que... Ah ! Non ! Je ne l’écrirai pas, je ne veux plus me porter malheur ! Mon Dieu... Eh bien on essayera, je suis un peu vieille pour commencer, surtout pour une femme. On essayera et si... c’est qu’il n’y aura rien à dire... et que la Volonté de Dieu soit faite.
Před dvěma lety jsem byla ve Schlangenbadu. Jaký rozdíl!
J’étais à Schlangenbad il y a deux ans Quelle différence !
Tehdy jsem měla všechny naděje — nyní žádnou.
Alors j’avais toutes les espérances, à présent aucune.
Etienne je s námi jako tehdy, a s papouškem jako před dvěma lety. Stejná plavba po Rýnu, stejné vinice, stejné zříceniny hradů, staré věže s legendami…
Etienne est comme alors avec nous, et avec un perroquet comme il y a deux ans. La même traversée du Rhin, les mêmes vignes, les mêmes ruines des châteaux, des vieilles tours à légendes...
A zde ve Schlangenbadu rozkošné balkóny jako hnízda v zeleni — ani zříceniny ani nové, pěkné domečky mě však okouzlit nedokáží. Uznávám zásluhu, půvab, krásu, kde je to na místě — ale milovat dokážu jen tam. A koneckonců, co je na světě srovnatelného? Nevím, jak to vyjádřit, ale básníci to dosvědčili a učenci to přede mnou dokázali. Říkám-li něco, pak proti tomu, co budou vykřikovat falešní Diogenové. Je to hrozné plémě, které se plete do všeho. Nevím, proč je tak nazývám, vždyť jsou všeho druhu; jsou mezi nimi moudří a aristokratičtí, u nichž by to člověk nikdy neuhádl — a přece zblízka uvidíte, že pomlouvají, nebo prospívají z toho, nebo boří; zejména v bezvýznamných věcech, které člověk jinak nechá být.
Et ici à Schlangenbad de ravissants balcons comme des nids de verdure, mais ni les ruines ni les maisonnettes neuves et gentilles ne me charment, je reconnais le mérite, le charme, la beauté lorsqu’il y a lieu; mais je ne puis rien aimer que là-bas. Et d’ailleurs qu’y a-t-il dans le monde de comparable. Je ne sais comment dire mais les poètes l’ont assuré et les savants l’ont prouvé avant moi. Si je dis quelque chose c’est contre ce que crieront les faux Diogène. C’est que c’est une race terrible qui se mêle de tout. Je ne sais pourquoi je les nomme les faux Diogène, car il y en a de toutes les espèces; il y en a de sages et d’aristocratiques qu’on ne soupçonnerait jamais et pourtant regardez de près et vous verrez qu’ils calomnient, ou vivent, ou démolissent; surtout dans les choses de peu d’importance, qu’on laisse tomber.
Nikdy jsem nebyla tak úplně a tak nepřetržitě zoufalá.
Je n’ai jamais été si complètement et si continuellement désespérée.
Díky zvyku nosit s sebou „hromadu zbytečností“ jsem za hodinu všude trochu jako doma. Toaletní potřeby, sešity, mandolína, několik dobrých tlustých knih, psací souprava a mé portréty. To je vše. Ale s tím se každý hotelový pokoj hned stane slušným. Nejraději mám čtyři velké červené slovníky, tlustého zeleného Tita Livia, malinkého Danta, středního Lamartina a svůj portrét kabinetního formátu, malovaný olejem a rámovaný v tmavě modrém sametu v krabici z juchty. S tím je můj stůl hned elegantní a dvě svíčky vrhající světlo na tyto teplé a oku lahodné odstíny mě téměř usmíří s Německem.
Grâce à l’habitude de porter avec moi « un tas de choses inutiles » au bout d’une heure je suis partout un peu comme chez moi. Mon nécessaire, mes cahiers, la mandoline, quelques bons gros livres, ma chancellerie et mes portraits. Voilà tout. Mais avec cela n’importe quelle chambre d’auberge devient convenable. Ce que j’aime le plus ce sont mes quatre gros dictionnaires rouges, mon Tite-Live gros vert, un tout petit Dante, un Lamartine moyen et mon portrait de la grandeur cabinet, peint à l’huile et encadré dans du velours bleu foncé dans une boîte de cuir de Russie. Avec cela mon bureau est élégant tout de suite, et les deux bougies projetant leur lumière sur ces teintes chaudes et douces à l’œil me raccommodent presque avec l’Allemagne.
Dina je tak dobrá… tak milá; tolik bych si přála vidět ji šťastnou.
Dina est si bonne... si gentille; je voudrais tant la voir heureuse.
Vida, co to říkám! Jaká ohavná fraška je život některých lidí.
En voilà un mot ! Quelle vilaine blague que la vie de certaines personnes.