Čtvrtek 12. července 1877

Georges ještě neodjel — jak mě trápí ukazovat tu ránu našim hostům!
Prohlížely jsme sídla ve čtvrti Faubourg Saint-Germain. Tam bych ráda bydlela — neboť tam to není ta machinující Paříž, jíž nenávidím. Člověk se tam cítí jako doma.
Není snad Alexandre „hodný chlapec, často triviální, ale dost duchaplný a zábavný"?
A nejsem snad já „mladá dívka poněkud lehkých mravů, s níž načrtl malý pikantní románek"? Přečtením těchto dvou charakteristik v jednom hanebném feuilletonu Figara dostanu strašný strach, že tak to skutečně je. Ne, fuj!
Tedy nikdy nemohu uniknout tomu, aby mě neváleli v blátě! Tito pisálkové, moji nejdražší, upravují vše tak, jak se jim zachce. Téhož člověka lze zpoetizovat i pošpinit se stejnou lehkostí.
Zkusím se podívat na Alexandrovu fotografii — nedělala jsem to od Nice. Nemohu zůstat volná — a třebaže je mi Alexandre lhostejný, obsadím tím koutek svých myšlenek určený pro takovéto věci — ze vzpomínky.
[Škrtnuto: Pátek 13. července 1877]
Proč jistá jména zasáhnou? Slyší se vyslovit neznámé jméno — a zní vašim uším podivně, zapamatujete si je, vrací se vám opakovaně do paměti bez ladu a skladu — tak nějak. Na plese na Capitolu mi Antonelli mluvil o mnoha lidech, jmenoval téměř všechny pány, kteří tam byli — a já nevěnovala pozornost žádnému jménu kromě Larderei. Pak jsem zapomněla. Při karnevalu mi Antonelli o něm znovu mluvil — a to jméno mě stále dojímalo.
— Tady je Larderei — znáš Larderei?
Na maškarním plese mě k němu odvedl a ukázav mi ho, řekl:
— Tvůj Larderei je příliš ošklivý na to, abych ho chtěla znát.
Tento způsob mluvení se podobá Alexandrovi — suchý, zdvořilý a důvěrný.
A odešla jsem příliš zaměstnána samotným Antonellim, abych si z Larderei uchovala jinou vzpomínku než na velmi dlouhý nos a ohromenou tvář. Jistě jsem ho potkávala, ale nikdy jsem ho nerozpoznala.
A pak, přijíždějíc do Neapole, nalezla jsem jeho jméno na [vytrhnutém listu] dostizním programu. Altamura mi ho ukázal.
Vzpomínám si také, že čtením v novinách o kauze Mirafiore a Fanny Learová: „Paní hraběnka de Larderei zaslala dopis Jeho Veličenstvu atd. atd." — mi při čtení toho připadalo, jako by mi paní hraběnka de Larderei byla něčím blízká.
Vypadá to jako výmysl — ale ujišťuji vás, že je to naprosto pravda.
Berte tyto úvahy tak, jak je podávám — bez komentáře a bez závěru. Vypravuji, jak mi to přichází.
[Škrtnuto: Pátek 13. července 1877]
Ostatně všechna jména, která posléze nějak ovlivnila můj život, na mě udělala stejný dojem.
Vzpomínáte si, jak jsme šly pěšky po via Toledo s Alexandrem o Velkém pátku? Máma se ho zeptala, zda je pravda, že se bil v souboji.
— Bože, Madame, odpověděl, co na tom záleží. Není to poprvé ani naposled, že ano, Madame? A jak ona pokračovala nevím v čem, přerušoval ji opakovaně, aby říkal, že to není poprvé ani naposled — takže účinek oné fráze byl uhlazeně okázalý a vyzněl jako poněkud dětinské vychloubání. Vzpomínám na to s nelibostí — lhal totiž, říkaje „poprvé." Takovýmto lžím [Škrtnuto: takovýmto] člověk tak ztrácí na hodnotě!
[Dvě přeškrtnuté řádky: Člověk sám se zdá považovat, že by bylo lépe] Styděl se tedy za to, že se bil poprvé — takže považoval za nutné si vymyslet?
Lhát se smí jedině tehdy, když lež nemůže být odhalena. Jinak to má velmi špatný účinek. Ležím a píšu zbytečnosti, které mi přicházejí na mysl. To je lepší než říkat: Zkoušela jsem šaty u Caroline, živůtky jsou atd. atd. — nebo: Nudím se, nikoho nevidím, a protože se mi nepodařilo ani v kloboucích ani v šatech, neukazuji se! — nebo: Plesnivím, nemohu se dočkat, kdy se vážně pustím do malování.
Potomstvo si udělá výběr, shledá-li mě příliš rozsáhlou.

Poznámky

Pozn. překl.: Původně číslovka „5" jako poznámka autorky — avšak text poznámky se ztratil nebo nebyl zapsán; číslovka se vztahovala nejspíše na autory feuilletonů tohoto druhu.