Čtvrtek 12. července 1877

Georges ještě neodjel — jak mě trápí ukazovat tu ránu našim hostům!
Prohlížely jsme sídla ve čtvrti Faubourg Saint-Germain. Tam bych ráda bydlela — neboť tam to není ta machinující Paříž, kterou nenávidím. Člověk se tam cítí jako doma.
Není snad Alexandre „hodný chlapec, často triviální, ale dost duchaplný a zábavný"?
A nejsem snad já „mladá dívka poněkud lehkých mravů, s níž načrtl malý pikantní románek"? Když jsem ty dvě definice četla v jednom hanebném feuilletonu Figara, dostala jsem strašný strach, že tak to skutečně je. Ne, fuj!
Tedy nikdy nedokážu nepadnout do bláta! Tito pisálkové, moji nejdražší, upravují vše tak, jak se jim zachce. Téhož člověka lze zpoetizovat i pošpinit se stejnou lehkostí. Stejně jako se často čítají věty jako tato: „Ale její krása, půvab, vznešenost, ušlechtilý a skromný výraz vítězily nad nedostatečností jejího postavení. Muži se do ní zamilovávali, ženy ji milovaly jako sestru — a v krátké době si získala opravdová přátelství, mocné ochránce a ty hrdé rodiny ji pokládaly za jednu ze svých, ze své kasty." — a jindy za obdobných okolností se čte: „Ale její krása, půvab, vznešenost, ušlechtilý a skromný výraz nedokázaly přemoci hanebné prostředí, v němž se nacházela. Veškeré ty půvaby, jež by za jiných okolností vynesly až do nebes, jí mohly přinést jen obtěžování od drzých mužů, pohrdání a závist od žen. A prožila svůj život pohřbena v banalitách svého stavu, přehlížena nebo pomlouvána." Závisí to — jak vidíte — zcela na rozmarech autora, jenž s tím vším nakládá, aby dosáhl účinků, dojmů atd. atd.
Zkusím se podívat na Alexandrovu fotografii — nedělala jsem to od Nice. Nemohu zůstat volná — a třebaže je mi Alexandre lhostejný, obsadím tím koutek svých myšlenek určený pro takovéto věci — ze vzpomínky.
[Škrtnuto: Pátek 13. července 1877]
Proč jistá jména zasáhnou? Zaslechnete neznámé jméno — a zní vašim uším podivně, zapamatujete si je, vrací se vám opakovaně do paměti bez ladu a skladu — tak nějak. Na plese na Capitolu mi Antonelli mluvil o mnoha lidech, jmenoval téměř všechny pány, kteří tam byli — a já nevěnovala pozornost žádnému jménu kromě Larderei. Pak jsem zapomněla. Při karnevalu mi Antonelli o něm znovu mluvil — a to jméno na mě stále dělalo dojem.
— Tady je Larderei — znáš Larderei?
Na maškarním plese mě k němu odvedl a ukázav mi ho, řekl:
— Tvůj Larderei je příliš ošklivý na to, abych ho chtěla znát.
Tento způsob mluvení se podobá Alexandrovi — suchý, zdvořilý a důvěrný.
A odešla jsem příliš zaměstnána samotným Antonellim, abych si z Lardereie uchovala jinou vzpomínku než na velmi dlouhý nos a ohromenou tvář. Nejspíš jsem ho potkala, ale nikdy jsem ho nepoznala.
A pak, přijíždějíc do Neapole, nalezla jsem jeho jméno na [vytrhnutém listu] dostizním programu. Altamura mi ho ukázal.
Vzpomínám si také, že když jsem v novinách četla o kauze Mirafiore a Fanny Learové: „Paní hraběnka de Larderei zaslala dopis Jeho Veličenstvu atd. atd." — připadalo mi, jako by mi paní hraběnka de Larderei byla něčím blízká.
Vypadá to jako výmysl — ale ujišťuji vás, že je to naprosto pravda.
Berte tyto úvahy tak, jak je podávám — bez komentáře a bez závěru. Vypravuji, jak mi to přichází.
[Škrtnuto: Pátek 13. července 1877]
Ostatně všechna jména, která posléze nějak ovlivnila můj život, na mě udělala stejný dojem.
Vzpomínáte si, jak jsme s Alexandrem šli o Velkém pátku pěšky dolů po via Toledo? Máma se ho zeptala, zda je pravda, že se bil v souboji.
— Bože, Madame, odpověděl, co na tom záleží. Není to poprvé ani naposled, že ano, Madame? A jak ona pokračovala nevím v čem, přerušoval ji opakovaně, aby říkal, že to není poprvé ani naposled — takže účinek oné fráze byl strojený a vyzněl jako poněkud dětinské vychloubání. Vzpomínám na to s nelibostí — lhal totiž, když říkal, že to není poprvé. Takovou [Škrtnuto: takovou] lží se člověk tak ponižuje!
[Dvě přeškrtnuté řádky: Člověk sám se zdá považovat, že by bylo lépe] Styděl se tedy za to, že se bil poprvé — takže považoval za nutné si vymyslet?
Lhát se smí jedině tehdy, když lež nemůže být odhalena. Jinak to má velmi špatný účinek. Ležím a píšu zbytečnosti, které mi přicházejí na mysl. To je lepší než říkat: Zkoušela jsem šaty u Caroline, živůtky jsou atd. atd. — nebo: Nudím se, nikoho nevidím, a protože se mi nepodařilo ani v kloboucích ani v šatech, neukazuji se! — nebo: Plesnivím, nemohu se dočkat, kdy se vážně pustím do malování. Stydím se, jak se promrhávám. Možná by bylo lepší nepsat vůbec nic, není-li co vypravovat — ale je to milá zvyklost.
Potomstvo bude škrtat, shledá-li mě příliš rozvláčnou.

Poznámky

Pozn. překl.: Původně číslovka „5" jako poznámka autorky — avšak text poznámky se ztratil nebo nebyl zapsán; číslovka se vztahovala nejspíše na autory feuilletonů tohoto druhu.