Středa 4. července 1877

Při hovoru o Alexandrovi, Janvieru de la Motte a manželství se dospělo k tomu — to jest, já jsem řekla —, že si vezmu jen muže s půl milionem franků ročního příjmu. Na to se mluvilo o velkých francouzských majetcích a baronka vyprávěla o sňatcích a neštěstích markýze de Préaulx a navrhla mi ho — pro legraci. Je mu šedesát pět let a má šest set tisíc franků ročního příjmu přinejmenším. Odpověděla jsem jí, že ho předem přijímám — s příslibem, že budu vést svůj salon jako nikdo jiný, že budu rozumná atd. atd. A tak bych to i udělala.
Ne, vážně — to by bylo něco pro mě. Starobylá šlechta, nádherné zámky, velkolepé paláce... stáje... klenoty.
Ach! Kdybych si kdy zasloužila od nebe takovou odměnu za vše, co jsem udělala špatně... Bože, jak by to bylo nádherné!
To není žádný Alexandre! A jak bych se zřekla všech svých vulgárních vtipů, všech těch obyčejných slov...