❦
Pondělí 25. června 1877
Enghien, Fauvel, obchody. A večer Mouzayová, její dcera, baronky, baroni — to vše dohromady. Paní de Daillens mě má ráda — a proto ji mám ráda i já. Neříkáme si to, ale je to cítit... ostatně její matka — obě jsou tak dobré bytosti, duchaplné a vzdělané.Enghien, Fauvel, magasins. Et le soir Mouzay, sa fille, les baronnes, les barons, tout ça ensemble. Mme de Daillens m’aime, ce qui fait que je l’aime aussi. Nous ne nous le disons pas mais ça se sent... d’ailleurs sa mère, toutes les deux sont de si bonnes créatures et spirituelles et instruites.
Právě teď provádím vykopávky ve svém deníku — chci vyhrabat hlouposti, které jsem kvůli Antonellimu nahovořila jen tak do větru. Popírám je a chtěla bych je smazat — ne proto, že je tak již necítím, ale proto, že to není pravda. Změnila jsem se v mnohém — ale přinejmenším si vzpomínám, že jsem jednoho dne věci chápala tak, jak jsem je napsala. Ale ten Antonelli! Nevzpomínám si, že by mi byť jen na okamžik připadal opravdu hezký.
Je fais en ce moment des fouilles dans mon journal, je veux déterrer les bêtises dites en l’air sous prétexte d’Antonelli. Je nie et je voudrais effacer tout cela parce que ce n’est pas vrai et non pas parce que je ne le sens plus ainsi. J’ai changé pour bien des choses mais au moins je me souviens de les avoir envisagées un jour telles que je les ai écrites, mais cet Antonelli ! Je ne me souviens pas [un] instant l’avoir trouvé tout à fait bien.
Spousta zoufalství dohromady mě přivedla do žalostného duševního stavu — a nevědouc, jak si to vysvětlit, říkala jsem: Miluji ho. Antonelli je krásný, zajímavý — cokoliv chcete; ale já ho nemilovala. Bráním se ze všech sil — a proč? Proč? Protože by mě opravdu mrzelo, kdyby si mysleli, že jsem jediný okamžik milovala jiného než toho ďábelského Alexandra. Ne proto, že by byl nejnovější — teď na něj ani nemyslím. Ale vzpomínám si, jak jsem tehdy v dodatku říkala, že jsem dostala „ránu bleskem“. Avšak nebylo to hned první den, kdy jsem ji dostala úplně.
Un tas de désespoirs combinés m’avaient composé un état d’esprit déplorable et ne sachant comment m’expliquer je disais : Je l’aime. Antonelli est beau, intéressant, tout ce qu’on veut, mais je ne l’aimais pas. Je me défends de toutes mes forces et pourquoi ? Pourquoi ? Parce que je serais réellement fâchée si on pensait que j’ai un instant aimé un autre que ce diable d’Alexandre. Ce n’est pas parce qu’il est le plus neuf, car à présent je n’y pense plus. Mais je me souviens, comme je le disais alors dans un supplément, avoir reçu « un coup de foudre ». Ce ne fut pourtant pas le premier jour que je le reçus tout à fait.
První den jsem v něm viděla jen hezkého chlapce — natolik, že jsem ho hledala v divadle a na ulici. Bylo to večer před odjezdem, ve vagónu, zatímco byl na nástupišti. Usadil bratra dost daleko a vrátil se před naše kupé a zůstal tam až do okamžiku odjezdu... a hle — teprve v tuto chvíli si uvědomuji, že místo aby zůstal u svého bratra, šel se Bůh ví proč postavit před nás. Tehdy jsem na něj pohlédla — a najednou, nevím jak — tyto věci jsou nevysvětlitelné... zbláznila jsem se, doslova se do něj zbláznila — aniž bych se k tomu podněcovala a aniž bych na to myslela — to jest opravdu. Podívejte raději do sešitu 59., k odjezdu. To trvalo až do Říma, kde mi kněžské starosti již nedovolily myslet na ten tak zářivý a příjemný dojem.
Le premier jour je ne le trouvai que beau garçon au point de le chercher au théâtre et dans la rue. Ce fut le soir du départ, en wagon, pendant qu’il était sur la plateforme; ayant placé son frère assez loin, il revint devant notre compartiment et resta là jusqu’au moment du départ... et tenez ce n’est qu’en ce moment que je m’aperçois qu’au lieu de rester près de son frère, il était venu se poser Dieu sait pourquoi devant nous. Je le regardai alors, et tout d’un coup, je ne sais comment, ces choses-là sont inexplicables... je suis devenue folle, littéralement folle de lui, sans m’exciter à cela et sans y penser, c’est-à-dire vraiment. Voyez plutôt au livre 59^eme^, au départ. Cela dura jusqu’à Rome où les préoccupations cléricales ne me permirent plus de songer à cette impression toute brillante et toute agréable.
Pokaždé, když jsem ho potom znovu viděla, byla jsem lhostejná — až na vzpomínku na ten elektrický šok na nádraží.
Toutes les fois que je le revis depuis, ce fut avec indifférence, si ce n’est le souvenir de ce choc électrique de la gare.
A dokonce i v Neapoli jsem na něj myslela jen kvůli vzpomínce na ten okamžik — až do jiného okamžiku, ještě drtivějšího, je-li to možné, než byl ten první: kdy po souboji, s rukou na závěsu, vstoupil tak neočekávaně do čítárny. A teď... nic. Ale vzpomínám si, že toho bylo hodně. A tohle pro Antonelliho udělat nemohu.
Et même à Naples à présent je ne m’en occupais que par souvenir pour cet instant jusqu’à cet autre instant plus foudroyant si c’est possible que le premier lorsque après le duel, le bras en écharpe, il entra d’une façon si inespérée dans le salon de lecture. Et à présent... il n’y a rien. Mais je me souviens qu’il y a eu beaucoup. Voilà ce que je ne puis faire pour Antonelli.