Čtvrtek 21. června 1877

Neobvyklý odjezd. Anitchkoffovi, kteří bydlí daleko, přišli den předem — jsme si dost blízcí, abychom po sobě nežádali dvojí obtěžování.
Je tu tedy jen rodina, včetně paní Kondareffové a Lise. A pak zcela nečekaně — Torlonia... Odjíždí do Říma a protože pařížský vlak jede jen o několik minut dřív než jeho, je s námi celou dobu. Alexandre odjel včera. Já jsem také měla odjet včera — věděl to; chci tím říct, že zcela bezúmyslně vypadá, jako by... nevím již jak. Do toho mi nic není. Ale přiznejte, že ten ubohý Alexandre bez úmyslu dělá mnoho pro to, aby se potvrdilo, co se říkalo v Neapoli.
na okraji
Noe, když proklel Kaina.
V důsledku nadměrného požití onoho nápoje, jenž — prý — způsobil černou rasu, má Torlonia trhavou řeč i gesta a více méně podivný výraz. Já jsem zdvořilá — a protože to vypadá, že si rád povídá, jsem k němu i vlídná.
Spolu s námi odjíždí slavná Robensonová se svou matkou a hrbatou sestrou a rodina Franciových. Paní Franciová má dva syny přes třicet let a dceru na vdávání — hezkou, zajímavou, která rozkošně zpívá. Přijímají hosty hojně a dobře.
Píši ve vagónu. Železnice rozhodně zbavily cestování poezie. Nic vulgárnějšího než tato nádraží a stádo ovcí, které ženou pastýři v modrých halenách.
Často se mi stává, že si oblíbím nebo znenávidím lidi, které vidím poprvé a které už nikdy neuvidím. Od včerejška mám tu čest, že mě na každém nádraží, kde mám slabost vystoupit, lehce rozčiluje jeden samec a pár dětí s klobouky s černými stuhami, na nichž se zlatými písmeny čte: Florida. Ten samec mluví velmi hlasitě — někdy německy, někdy francouzsky — naslouchá si s rozkoší, šťasten, že ho všichni slyší. A nenávidím ho už jen pro způsob, jakým vyslovuje Florida. Ještě to nevyslovil, ale musí to vyslovit tak, jak jsem si představila — a to Florida mě plní hnusem. Hlavně to musí často říkat, když si hraje se svými mláďaty.
Nalevo dřímá vysoká rusovlasá bytost, vousatá, s pravidelným nosem. Vypadá jako Belgičan nebo Švýcar. Naproti jakýsi Ital, obchodník s olejem — vychrtlý a vulgární.
Teta spí, Pincio je v košíku nehybný, ohlušený, vyděšený z hluku a otřesů. Ale zejména ze svého slaměného vězení.
Je čtvrtek 21. června, osm hodin ráno. Hle — to je hezké. Černobílé krávy uprostřed zelené louky — člověk by řekl, že to jsou Alexandrovy barvy.
Co se týče Alexandra — co si mám myslet? A co si myslíte vy? Bože, nedokázala bych to říci. Dokud jsem zcela klidná, není třeba se znepokojovat... Oh! to je ovšem... Ale pořád k němu chovám mnoho něžnosti a zájmu — jako k nesmírně sympatickému člověku. To nejsou ty pocity, po nichž bych toužila... ale možná je to tak lepší — tím spíše, že díky této pohodě ho miluji z vděčnosti v očekávání bouří... bude-li Bohu libo mi je poslat. Miluji ho tak, jako miluji jeho matku — jako někoho milého, příjemného... koho bych šla ošetřovat, kdyby byl nemocen; plakat, kdyby byl mrtev; pomáhat vším, co by bylo v mé moci — s vnitřní slastí i se slastí z pózy.
A jsem v Paříži, u paní de Mertensové. Jejich péče a pozornost mě skoro uvádějí do rozpaků.
Od osmi hodin ráno až do Paříže jsem ležela a četla „Jocelyna“ od Lamartina. To je něco, co bych doma nemohla dělat — nebo snad ano... neboť je to krásné, něžné, poetické, jemné a nikdy směšné přes všechny vlastnosti, které jsem právě vyjmenovala.
V paní de Mertensové nacházím cosi z mé drahé matky — říkám jí to, aniž bych kohokoliv jmenovala; vypravuji jí o Alexandrovi, aniž bych ho také jmenovala. Nemohla bych o tom nemluvit.
Jak jsem ráda, že se pan Janvier de la Motte mladší oženil.
škrtnuto[Zrušeny 2 řádky]