Pátek 15. června 1877

Tištěné dopisy Audiffretovi, tištěné dopisy Alexandrovi. Alexandre zná pana d’Aspremonta, Alexandre zná Audiffreta, Alexandre zná Chablikina, Alexandre je s Torlonim — za čtyřiadvacet hodin bude Alexandre v Nice jako doma, stejně jako v Neapoli. Alexandre je v Nice a včera byl v Monaku. Naštěstí ho nepředstavili tetě, ale máma byla celá nervózní. Koneckonců s ní byl něžný a žertovný jako vždy a ona si od něj odnesla peněženku za frank padesát.
Torlonia byl opilý, takže namísto pozdravu popadl Alexandra za ramena a představil ho slovy: „Madam, tady ho máte.“ Představte si zmatek mámy, která to vůbec nečekala a chystala se podivit, že Torloniho zase vidí.
Nechtěla jsem tomu věřit, když mi to přišla povědět Dina, ale nakonec jsem musela. Máma se stejně jako já obává spousty třenic.
Raději bych ho nikdy neviděla, než abych ho viděla tady. Torlonia jako by mě pronásledoval. Když pomyslím, že Alexandra znovu uvidím, necítím žádnou radost, jen strach. Ale uklidňuji se, když si opakuji, že se nic nestává ani tak, jak se toho bojíme, ani tak, jak v to doufáme.
Myslím, že obě ty noční můry přijdou na večeři — máma to říká napůl, ze strachu, aby nám neunikli.
Hlasitě opakuji, že jsem velice rozmrzelá — a je to pravda. Namluvila jsem tolik hloupostí o Alexandrovi každému, kdo byl ochoten poslouchat, že mi teď vadí, že tu je. V každém případě se o tom bude mluvit. Jen si představte — Nice, a v létě! Jaký podivný rozmar přijet do Nice a ještě k tomu s Torlonim, mým nevysvětlitelným nepřítelem! Cožpak nešel právě Torlonia napovídat spoustu věcí tomu odpornému Antonellimu.
Spoléhala jsem, že ten ďábelský Alexandre sem nikdy nepřijde — a velmi mě mrzí, že jsem o něm tolik mluvila; teď si každý bude jistý, že ho zbožňuji.
Když viděli, jak se přátelí s paní mou matkou, ptali se, kdo to je — všichni, paní Yakovleffová, Bouldakoffová, de Camprienová atd.
Tolik jsem přemýšlela, co mu řeknu, že mám z čeho vybírat. Jako ve Florencii mám jediné přání — ukázat se hezká, elegantní a milá. Ani nechci, aby mě miloval — o to vůbec nejde.
Rosalie ho už stihla potkat a odvést k Audiffretovi, protože neznal cestu.
Protože jsem se nechtěla připravovat na jeho návštěvu, řekla jsem, že půjdu do lázní s paní Kondareffovou. Tak budu pro všechny případy oblečená. Myla jsem se celou hodinu, jako by každodenní koupel nestačila — a protože žádná toaleta nemůže být opravdu elegantní, pokud se člověk napřed neumyje. Člověk se cítí čistý — nevím, jak to vysvětlit. Pak jsem se další hodinu obdivovala nahá; nikdy jsem neviděla tak bílou pleť — ani u sebe.
V tu chvíli přišla Alexandrova depeše, v níž se omlouvá, že nepřijde — pod záminkou, že zmeškal vlak.
Generál se přišel rozloučit; vycházíme teprve v šest hodin. Lidí je málo, paní Kondareffová navrhuje, abychom šly; souhlasím. Při odchodu potkávám Audiffreta — nevím, co mě napadlo, ale prudce jsem se otočila a odešla levým mostem, zatímco on vstupoval pravým. Teprve tehdy jsem si vzpomněla, že jsem oblečena rozkošně a že mám postavu jako ten den, kdy jsem se ukázala své... rodině. To se těžko píše.
Byla jsem u večeře tak netrpělivá a tak... nevím jak — o jídle nemohla být řeč; nevím, co by se mnou bylo, kdyby mě náhlá touha vidět Larderela nebyla přivedla k nápadu, který nyní popíši. Bylo to jako jakési dojetí — touha ho vidět, ani s ním mluvit, prostě ho spatřit. Ale bylo třeba to nejprve vyzkoušet. Vyšla jsem nahoru k sobě a za půl hodiny přišla do zahrady vysoká, dosti statná, elegantní žena s černými vlasy, černým obočím a černýma očima, s diamanty v uších a diamantovou broží přidržující krajku kolem krku. To jsem byla přirozeně já. Teta, máma a Walitský šli k Bihovetzovi — byli tam asi pět minut — když Dina přiběhla zadýchaná se zprávou, že přijela kněžna Zeretelová a ptá se na paní Kondareffovou, svou sestřenici, že dědeček je v zahradě ve spodkách, že psi štěkají, že neví, co dělat, a že přivedla kněžnu v naději, že tam paní Kondareffovou najde. Bylo mnoho okolků, kdo půjde; konečně přichází generál, představují mi ho, odpovídám hlasem, který jsem nacvičila v kočáře s Dinou, a vcházím. Říkám všechno, co je třeba, abych vysvětlila, proč hledám paní Kondareffovou; proč jsem přijela.
Generál se div nepřelomí v poklonách a je všude najednou. Zkrátka to trvalo dobrou půlhodinu. Byla jsem přesvědčena, že si ze mě Bihovetz tropí žerty, ale učinila jsem jistý slib, a tak jsem odešla, aniž bych se odhalila.
Vrátila jsem se snad po hodině a odposlouchala u dveří, jak si Bihovetz vybavoval, že mě potkal u Rostowzeffových v Petrohradě — připadala jsem mu krásná, měla jsem dokonce cosi ďábelského, zkrátka krásná tmavovláska, elegantní, ale příliš živá. Bihovetzovi naproti tomu připadalo, že paní Kondareffová nevypadala příliš spokojeně a že to nebylo příliš vlídné. V tu chvíli jsem otevřela dveře, přistoupila k němu — zpívala jsem, co mi hrdlo ráčilo, a pomalu si stahovala černé vlasy a klobouk. Nejprve zůstal pár vteřin nerozhodný a pak... Viděli-li jste „Lazebníka sevillského“, vzpomenete si, jak stojí Bartolo zkamenělý při pohledu na hraběte Almavivu. Představte si tutéž scénu ve skutečnosti, v té nejryzejší skutečnosti, takže jsem ho musela táhnout za ruku, abych ho z toho vytržení probrala — a stále jsem přitom zpívala Pohleď, don Bartolo… atd.
Řekl, že nic netušil, byl tisíc mil od jakéhokoli podezření. A proč by něco tušil — bylo to tak přirozené.
To je jistě ten nejvydařenější a nejúžasnější žert.
Nebyla jsem přestrojená, nebyla jsem ani stará, ani hrbatá, ani v brýlích. Byla jsem hezká, ale černé obočí, černé vlasy, černý tylový závoj a toaleta mě proměnily. Kromě toho jsem měla trochu černého pod očima, takže vypadaly nádherně. Lise jen vykřikovala, že vypadám jako Souvoroffová.
Zkrátka, když mě Bihovetz nepoznal... můžeme. Jsem tak ráda, že celý královský dvůr Daniloffové odjíždí zítra — o tolik lidí méně, až přijede Alexandre. Ostatně odjedu v neděli — nemohla bych se červenat před svou komornou.
Chtěla jsem vědět, co se o mně v pavilonu říká, a tak jsem počkala, až budou teta a Walitský u mámy na večerní poradě; pak jsem si zula pantofle, přišla jsem si sednout do kabinetu před pokojem a naslouchala.
„Bože, jak jsou mdlí, když tu nejsem!“
„Ona to vše svádí na naše postavení,“ začala teta.
„Ne,“ odpověděla máma, „ona dobře ví, že ne.“
„Je do něj zamilovaná.“
„A on ji vůbec nemiluje.“
Nic zajímavého — Walitský prostě prohlásil, že Larderelovy příbuzenské vazby nic neznamenají, že Král je koneckonců jen Král, a že mě Larderel zajímá jen proto, že je to hrabě de Larderel, příbuzný Krále. A konečně, že se dívám jen na tituly a pocty, a že tituly a pocty jsou koneckonců jen tituly a pocty. Po těchto pozoruhodných postřezích se pustili do oškubávání Alexandra a Walitský opakoval, že Salviatiové jsou koneckonců jen Salviatiové.
Pak jsem vyšla ze svého úkrytu a se smíchem jim sdělila různé odpovědi, jež si jejich rozhovor žádal. Máma je už celá nemocná vzrušením a skončilo to rozhodnutím, že v neděli odjedu.
Opravdu hraji podivnou roli. Říkají mi do tváře, že miluji Larderela a že on mě vůbec nemiluje. Obviňují ho, že je skoro zloděj, a já ho bráním. Máma, která ví vše, se křečovitě stahuje pokaždé, když se o tom mluví — já ne. Čím to? Nevíme. Snad proto, že tuto urážku pociťuji... o ní nemluvím.
To vše... nuže. Rána je příliš hluboká, než abych na ni kdy zapomněla, a teď kdykoli chci myslet, snít o tom člověku, vzpomínka jako ledový mráz rozpouští všechny mé kouzelné hrady a připomíná mi, že nic, nic na světě nemůže tu urážku smazat. Křičím, zuřím, vyčerpávám se jako dřív vysvětlováním zbytečných hněvů? Ne, viďte? Je to proto, že jde o vážnou věc, a pomalu, tiše, ale aniž bych ji kdy úplně opustila, budu tu myšlenku pronásledovat — nebo spíše ta myšlenka bude pronásledovat mě. Jaké ohavné, jaké strašlivé, jaké krvavé skvrny — scéna na podestě v Římě a rozhovor v Neapoli. A je mi teprve osmnáct let. Ta římská je jako popálení ohněm, které přimělo křičet, výt, zbláznit se — ale jímž pohrdáme, protože přišlo od muže, který nechápal. Ta neapolská je ledová skála, která vás zmrazí, sevře, uklidní. A na tu druhou si nestěžuji.
Za dřívější věci jsem plakala ze zoufalství, studu, nezasloužené hrůzy. Řekni mi, Bože — co jsem udělala, abych byla takhle ohavně přijata na prahu života?
V Neapoli jsem vše udělala sama a opakuji, že si na nic nestěžuji — a zároveň si uvědomuji, že nic nemůže zmírnit to, co mi Alexandre řekl. Nic na světě — slyšíte?
A tak bude můj, pozvednu se, ukážu, že když člověk něco opravdu chce, dostane to. Ale strašné je, že jeho varování či odmítnutí — jak chcete — mi tento způsob jednání zakazuje. Nevím, co udělám, a nechci se již rozpouštět v inkoustu. Vězte však, že jsem klidná — a tudíž to bude trvat dlouho. Nejde o lásku, ale o vzpomínku na urážku. Poprvé v tomto deníku je slovo použito náležitě.
Bůh je veliký, Bůh je dobrý, Bůh učiní, jak uzná za vhodné, neboť já nevidím žádné, žádné východisko! Jen vám říkám, že nezůstanu s tímto zmrzlým břemenem na ramenou — Bůh mi ho odejme; Bůh však... nepřipouští to, o čem sním, tím spíše, že mě Alexandre neurazil v tom smyslu urážky, kterou může trestat nebe.
Chtěla bych vám to denně opakovat, abyste si nemysleli, že zapomínám; jsem klidná proto, že to není slaměný oheň, nýbrž věc, na niž člověk vždy vzpomíná s chladem (nenacházím slovo, které by lépe vyjadřovalo, co cítím) — velice nepříjemným chladem — dokud není uspokojen.
Ostatně jsem naprosto v klidu.
Jak mi může uniknout? Smrtí. Tím lépe. Bude mnou moci pohrdat věčně? Na to odpovím, že láska není jediné, co utiší zášť... to slovo je příliš malicherné.
na okraji
Nechci se mstít — chci zvítězit; a to je dovoleno a Bůh proti tomu nic nemá. Proto ho prosím, odevzdávajíc se jeho vůli — On je spravedlivý, mohu být klidná; já, která jsem byla jen ponižována, jednoho dne budu odměněna. Je to v Přírodě i v Evangeliu.
Zkrátka — unikne mi jedině tehdy, přestanu-li na tu historii myslet.
Snadno mohu nemyslet na toho muže, ale jeho řeč bude vždy se mnou — a mám co dělat jedině s ní. Mohu tedy stopadesátkrát milovat sto padesát jiných — to nic nesmaže a nic nezmění. Tím jsem se zcela uklidnila, pokud jde o to, jak to celé dopadne.
škrtnutoSobota 16. ledna 1877
Odporné jsou sorrentské nízkosti, které se sem, zdá se, zatoulaly. Co mi řekl nejprve v zahradě, a pak několik drobných věcí, které mě tak zahanbily a zmátly!
Mám ale něco, co mírní mé záchvaty rozhořčení — tři prostá slova: Byl opilý. Bez těchto tří slov by to bylo nevysvětlitelné, nebo bych si zoufalstvím rozbila hlavu. Víte, co mi řekl v zahradě hotelu de la Sirène?
„Chcete,“ řekl, „abychom se milovali“ (zde přicházejí ta slova, která jsem bohužel nezachytila, špatně jsem je slyšela, ale jejichž smysl je jasný) „abychom se milovali a pak se za dvě hodiny zabili?“
„Zabít se,“ řekla jsem, tajíc sama před sebou, že jsem pochopila, „zabít se, a proč?“
Ó Bože, neodnímej mi přesvědčení, že byl opilý.
Bože můj, nikdy ani v Nice, ani v Římě nikdo neřekl jediné slovo, jež by mohlo zranit stydlivost dítěte. Je pravda, že v Neapoli to byli jen Larderel a Melissano. Melissano proto, že je cynik, neutrální zvíře, šašek. A Alexandre — jednou jedinkrát — protože byl opilý.
Pamatujete si na Doenhoffa, který si zpočátku dovolil lehká slova, ale pak se mnou mluvil jen jako se svou dcerou — ba dokonce mámu zastavoval, zdálo-li se mu, že říká něco příliš... po způsobu vdaných dam; chlubím se tím, protože Doenhoffa jsem si vycvičila. Bylo ho třeba vycvičit po jeho známostech s ruskými dámami — s paní Voyeïkoffovou, která se nechá štípat do lýtek, a s mnohými jinými.
Dobře — v tomto bodě jsem opět klidná. Právě ten mě trýznil ze všeho nejvíc.
Ach — jak nenávidím ty, kdo se mi odvážili říci, co se říkat nesmí! Ti mě urazili, donutili mě pochybovat o sobě, o celém světě, o všem!
Proto, Bože, potrestej je. Zasloužili si to!! Nebojím se to Bohu říci; protože si zasloužili Boží trest — ti vulgární cynici, ta zvířata, která se baví poučováním mládeže a zejména jejím zkoumáním. Ti zbabělci, ti podlí! ti hanební! Malost jejich nízkosti ji ještě zhoršuje — a žádná kletba na ně nebude dost silná!
na okraji
Šli naproti Séraphinovi.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále italsky: „Guarda Don Bartolo...“ — z Rossiniho opery „Lazebník sevillský“ (Il Barbiere di Siviglia, 1816). ↩