Středa 14. března 1877

Celý den jsme měly návštěvy: Fabbricatorovi, Hamontoffovi, Nasimoff.
A máma mě přivedla k zoufalství — Bůh ví na jak dlouho. Usmyslela si mluvit s Nasimoffem o tanečním večeru, který by ráda uspořádala; Nasimoff přirozeně řekl, že je tu málo známých a že „aristokrati“ by nepřišli tančit s Fabbricatorovými atd.
Takové nápady může mít jen máma.
Nasimoff nás pokládá za něco jako Hamontoffovy, pospíšila jsem si ho tedy ujistit — vím, že všechno naivně rozhlásí a zopakuje, co jsem řekla.
Ach, ano — ten ubohý chlapec, ten Larderel mého srdce — jak ho pomlouvají u hraběnky Souhtclanové (ruské aristokratické centrum a hnízdo klepů): mluví se tam o mně, o bohaté dědičce, rozumíte. Po tom, co rozhlásili, že jsem v hotelu Drouot koupila postel za šedesát tisíc franků, říkají, že mě hrabě de Larderel už rok všude následuje a že není v Neapoli, protože matka dívky, která na něho vždy hleděla s nelibostí, definitivně řekla: ne. Přestože ho slečna miluje. Ach! Proboha — jak on říká — Proboha.
napříč stránkou
Při hovoru s Rosalií jsem říkala skoro vážně, že bych neměla vycházet v nepřítomnosti pana hraběte. A v duchu jsem se chlubila jakousi věrností — zkrátka jako bych byla jeho nejpokornější služkou.
Alespoň je to lichotivý výmysl. I Rosalie je přesvědčena, že ho milostpaní nechce, a zvlášť teta slečny — a to proto, že jednoho dne, kdy jsem příliš mluvila o panu hraběti, uznala jsem za vhodné jí říct, co psala moje teta, totiž: „Larderel je hnusák, nechci o něm ani slyšet.“ U jiných by to skutečně mělo svůj význam, ale mně je tak dokonale jedno, co moji říkají, a moji jsou tak zvyklí řídit se mými rozmary, vážně i pro smích, že mi to celé připadá jako hra. Právě s odkazem na tu přísnost milostpaní pak Rosalie řekla kočímu, že k tomu nikdy nedají souhlas.
Ach, zuřím! Ach, jsem podrážděná! Ach, jak jsem nešťastná! Mám dost tohoto života — hotelu, ulice — prodala bych duši ďáblu, abych okusila toho salonního, slavnostního života! Duši, ne!! Ale...
Ach, ztrácím se,
Ach, plesnivím! Ach, rezavím! Ach, zoufám si! Ach, jak mě dráždí ta jediná komorná, ti hotelští sluhové, ten pronajatý landau!! Ach, jak bych chtěla zemřít! Ach, Bože, dej mi zemřít! Ach, nenávidím se, ach, jsem ztracena. Ach, oplakávám se jako diamant vhozený do žumpy! Co by mi v jistém postavení bylo ke cti, mě teď jen dělá nápadnou, vulgární!
Ach, kéž by se ten kašel proměnil ve smrtelnou nemoc! Moje talenty promarněné, má krása zmačkaná, můj charakter zkažený, má duše zneuctěná, zvadlá, zahanbená, ponížená!
Ach, Bože, chci zemřít. Ať se udusím, ať se uškrtím, ať puknu!!
To je mučení, to je hanebnost! Ach, Bože, zachraň mě.
To vše je příliš malicherné. Larderel s tou svou Šelmou — to je ubohé. Chtěla bych mu vidět Šelmu se dvěma komornými, společnicí, lokaji, koňmi — chtěla bych ho vidět, jak prohází statisíce, kupuje koně, rozdává, hází penězi, páchá výstřednosti, proslavuje se ve velkých kruzích... Och, pak teprve! Och... pak...
A tak je to ve všem.
Je tolik povýšenců, kteří září ve světě... opravdu — člověk musí být postižen zlým okem, aby byl jako my!
Nejdůležitější je skvělé okolí a takt — s tím člověk dojde daleko a vysoko. První dojem, a tudíž nejsilnější, je ten, který jde přes oči, i když devět z deseti si toho nevšimne.
Nesmí být vidět nit, kterou je to sešito — plátno mraku — zkrátka mechanismus iluze.
Skvělé zdání, které se prozradí, je tisíckrát horší než chudoba — a protože k tomu skoro vždy dochází, člověk si zvykl jím pohrdat. Ale nic nepůsobí tak jako skutečná nádhera.
Ach, myslím, že se vysiluji dokazováním, že v poledne svítí slunce. Ale víte, je tolik vulgárních a velmi obratných polo-Diogenů... ať je čert vezme. Obracím se jen na lidi duchaplné a dobře vychované.
škrtnuto[Zrušeny 2 řádky]

Poznámky

Pozn. překl.: Hotel Drouot — proslulý pařížský aukční dům, který funguje dodnes. Koupit tam postel za 60 000 franků by bylo enormní vydání — číslo je zjevně přehnané klepy. ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „gettatura“ — zlé oko, kletba; neapolská pověra, že někteří lidé přinášejí smůlu pouhým pohledem. ↩