Neděle 11. března 1877

Uprostřed kytice kýchání, kašle a rýmou vyvolaných slziček dostáváme dopis od Walitského, v němž píše, že je tu další věštec a ptá se, zda ho chci konzultovat. Zároveň moje teta píše, že v Nice žádní takoví věštci nejsou a nikdy nebyli, a že Walitský lže. Ten ďábel si ze mě tropil blázny — ale tím lépe; proroctví mě nepotěšilo.
Paní Hamontoffová přišla s dcerou — ponechaly jsme Olgu (dceru) až do večera. Je na konzervatoři a je to pravá umělkyně v zárodku — uvolněné a přátelské způsoby dívčátka z divadla nebo ruského ústavu, jen bez jisté zdrženlivosti, ale milá.
Jsem tak nemocná — nos, hrudník a hrdlo — že volají lékaře, a protože je to pro mě vše nové, obklopuji se tuctem lahviček, z nichž pokud možno vypiji obsah.
A pak nastane scéna — znáte ono nádherné a nenapodobitelné umění mámy mě rozběsnit — a pak Dina!
Schovávám se ve svém pokoji, nemocná! Přicházejí mě lovit až do mého pokoje a pak přes dveře:
— Marie, jdeš? — nebo:
— Schovala se.
Ó nedostatku taktu, ó tuposti! Ó netaktnosti! Ó dráždivosti!
Ó Larderei.
(Prodloužené kýchání)