# Středa 15. listopadu 1876 (3. listopadu)

Středa 15. listopadu 1876 (3. listopadu)

Minulou neděli mě probudily Nadininy děti, které v noci přivezli z Tchernakovky.
Snídala jsem se svými, poté jim otec přišel složit návštěvu a poslal dětem dvě bonboniéry.
Už dva dny po sobě mě Poltava vidí, a ačkoli jsem v cestovním úboru — totiž šaty ze šedého sukna a černý sametový čepec — lidé se stavějí k oknům, když procházím, a připadám jim jako kuriozita...
Společnost Stříbrného srdce se právě rozrostla o dva nové členy: Marii Yégorovnu Babaninovou (Lolu) a Madegedu Kondratievnu Babaninovou (Nadine).
Nakonec jsem v neděli večer odjela s otcem, poté co jsem za poslední dva dny v Rusku viděla prince Michela, Gedanoffa atd.
Na nádraží se mnou byla jen rodina, zato mnoho cizích lidí s velkou zvědavostí sledovalo náš „bataklán“.
Jen cesta do Vídně mě stojí téměř pět set rublů.
Všechno jsem zaplatila sama. Koně odjíždějí s námi v doprovodu Čokolády a Kousmy, komorníka mého otce. Chystala jsem se vzít Victora, ale Kousma, zcela pohlcen touhou cestovat, přišel prosit po ruském zvyku, abych ho vzala; protože mi to bylo jedno, svolila jsem. Čokoláda bude dohlížet, neboť Kousma je jakýsi potrhlý blázen, který snadno zapomene na svět v počítání hvězd, takže mu mohou sebrat koně, ba i kabát. Když si bral dívku, kterou dlouho miloval, byl tak šťastný, že hned v den svatby po utekl po obřadu do zahrady a zůstal přes dvě hodiny ležet na trávníku, plakal a počínal si jako šílenec — trochu jím je, myslím, a jeho vyjevené a potácivé vzezření z něj činí bytost pozoruhodnou svou tupostí.
Otec stále zuřil, ale já jsem se procházela nádražím jako doma pod zraky nejvoňavější lůzy z Poltavy; tady lidé chodí trávit čas do nádražní restaurace.
Pacha se drží ode mě stranou — a dělá dobře. Den předtím, zatímco otec byl v Klubu, místo abych šla spát, přešla jsem do jeho pokoje a zůstala tam do tří hodin ráno se zeleným mužem, žalovala si mu na „toho, kterého znáte, Pacho“ a četla mu nejdojemnější pasáže tohoto Deníku.
V poslední chvíli se zjistilo, že chybí jeden balík, strhla se hotová bouře, všichni se rozběhli na všechny strany, Amalia se ospravedlňovala, já jí vyčítala, že špatně slouží. Publikum naslouchalo a bavilo se — což vidouc, zdvojnásobila jsem výmluvnost v Dantově jazyce. Bavilo mě to hlavně proto, že na nás vlak čekal. To je ta výhoda téhle zatracené země — tady se vládne.
Alexandre, Paul a Pacha vstoupili do kupé, ale třetí zvonění oznamovalo odjezd, tísnili se kolem mě.
„Paule, Paule,“ volal zelený muž, „nech mě se aspoň rozloučit!“
„Pusťte ho tedy dopředu,“ řekla jsem. Políbil mi ruku a já ho políbila na tvář, blízko oka. Ostatně je to v Rusku zvyk — jen jsem se jím nikdy neřídila.
Čekalo se už jen na hvizd — a ten na sebe nedal čekat.
„No?“ řekla jsem.
„Ještě to stihnu,“ řekl zelený muž.
Vlak se dal pomalu rozjel a Pacha začal mluvit velmi rychle, ale nevěděl, co říká.
„Na shledanou, na shledanou, skočte přece!“
„Ano, sbohem, na shledanou.“
Naposledy mi políbil ruku a seskočil na nástupiště. Psí polibek — věrný a uctivý.
„No tak, no tak!“ volal otec zevnitř kupé, neboť jsme stáli na chodbě vagónu.
Přišla jsem k němu, ale tak zarmoucena bolestí, kterou jsem způsobila, že jsem hned ulehla a zavřela oči, abych se mohla v klidu oddat svým myšlenkám.
Chudák Pacha, milé a vznešené dítě — jestli se mi po něčem v Rusku stýská, pak po tomto zlatém srdci, této věrné povaze, tomto přímém duchu.
Jsem opravdu zarmoucena?... Ano — pokud vůbec lze být lhostejná k oprávněné pýše, že mám takového... přítele. Jeho červenání, jeho rozrušení mě okouzlovalo — a čím více se rozrušoval, tím více jsem ho obléhala. Je to špatné? A proč by bylo. Kdyby ve mně nebyl našel zalíbení, mé baterie by nebyly měly ani ten nejmenší úspěch. Tedy... dost. Čest a úcta muži, na něhož mi v mysli navždy zůstane vryta příjemná vzpomínka.
Ještě téhož večera jsme potkali jistou Marii Perlikovou, čtyřicetiletou slečnu, dceru hostinského od hlavní silnice, známou všem místním, kdo cestovali ještě před železnicí. Byla na mámině svatbě a přišla podívat se na mě ze svého bufetu na stanici Vodianaga, aby se na mě podívala.
Mimo jiné mi vyprávěla, že ve stejném vlaku jede pan Novosselsky, který kdysi znal mou matku a velmi by mě rád viděl. To jméno jsem slyšela od mámy; ostatně je velmi proslulý — v určité době se nemluvilo o ničem jiném než o jeho gigantických podnicích, jeho milionech a jeho úpadcích, neméně gigantických než ty podniky.
Na příští stanici mi slečna Perliková (jede k bratrovi, hodinu cesty odtud) přivedla toho pána. Představení bylo... zvláštní, ale, ale on věděl, kdo jsem, a já věděla, kdo je on, a vše proběhlo velmi hladce. Novosselsky byl pro své rozmanité osudy přijímán všude, ba i u ruského a francouzského dvora — je to tedy muž dobrých způsobů a příjemný.
Prokázal mi veškeré myslitelné služby, dal mi svůj polštář, deky a byl vrcholně laskavý.
Nyní je starostou města Oděsy. Velmi záviděníhodné postavení, zvláště v Oděse.
Starosta se rusky řekne golova (hlava) a radnice duma (myšlenka). Není to zvláštní?
Druhý den, v pondělí, uplynul bez nejmenší příhody až do večera. Rozloučili jsme se s Novosselským a dozvěděli jsme se, že na rozkaz shora je vývoz koní z Ruské říše zakázán!
Necháváme je v Birzoule a jedeme dál v naději, že se na hranici, kam dorazíme v úterý ráno, najde nějaké řešení. Díky dopisu náčelníka stanice v Birzoule, oddaného Novosselskému, máme okamžitě k službám náčelníka stanice ve Voločysku — mladého Poláka, který mluví francouzsky a vypadá jako pán.
Díky němu neotevřeli ani jeden kufr, ani bednu, a zaplatili jsme jen za cigarety, které jsem sama přihlásila. Uklidněte se — jsou to dárky pro Nice.
Pokud jde o koně, zanecháváme Kousmovi písemné pokyny a doporučujeme ho náčelníkovi stanice ve Voločysku i náčelníkům předchozích stanic. Museli jsme zůstat ve Voločysku až do večera a čekat na příští vlak, ve společnosti jedné maloměšťácké ruské rodiny, ze které se mi zvedal žaludek.
Ačkoli jsme měli času nazbyt, přesto jsme se opozdili — kvůli krabici s cigaretami, kterou se nedařilo zatlouct, protože do ní Čokoláda nacpal své staré zablácené boty. Ale náčelník stanice byl samá laskavost a vlak na nás pět minut čekal — jako kdybychom byli v Poltavě.
V noci z úterý na středu jsem spala velmi dobře v posteli jako v hotelu — otec vzal místa v lůžkovém vagóně, velmi pohodlném a jen nepatrně dražším než obyčejná první třída.
Jelikož nebylo pozdě a ležela jsem, dala jsem se do čtení slavného La Jeunesse du roi Henri. Ach! kdybych ji byla četla dříve, tu dobrou knihu! S Antonellim by se nic nestalo. Ten ničema kopíroval jednoho z nejodpudivějších hrdinů. A kopíroval viditelně. Na každé stránce jsem zažívala malé záchvaty rozhořčení. Jak jsem pokořena, že jsem se dala oklamat tím mladým psem, že jsem si všímala jakéhosi vylepšeného druhu Michela Eristoffa! K čemu jsou romány? Nu, vidíte sami — pro všechny čerty! — abyste se nemýlili v pánech, kteří napodobují hrdiny pánů Ponsona du Terraila a Xaviera de Montépina. Ach, kdyby to byl aspoň Dumas, to by bylo skvělé – Dumas vkládá do svých knih ušlechtilost a čest, i když v nich člověk nepotká nic než podzemní chodby a hedvábné provazové žebříky. Tito páni však do nich vkládají jen tu nejhloupější zkaženost.
A jak vidím, Pierre Antonelli, synovec slavného kardinála téhož jména, mě pokládal za maloměšťanku šestnáctého století.
Ponaučení: Je třeba číst ty nejhorší knihy, neboť právě ty čtou pánové, s nimiž máme tu čest se setkávat.
Jsem ve Vídni.
Po fyzické stránce byla cesta dokonalá — dobře jsem spala, dobře jedla a jsem čistá. To je to hlavní a je to možné jen v Rusku, kde topí dřevem a kde mají vagóny umývárny.
Otec byl celkem snesitelný, hráli jsme karty a tropili jsme si žerty z cestujících. Jen dnes večer ztropil scénu po svém.
Vzal lóži v Opeře, ale odmítl mě doprovodit, ledaže bych šla v cestovních šatech.
„Zneužíváte mého postavení,“ řekla jsem, „ale nedovolím, aby si někdo dopřál ten přepych tyranizovat mě — nejdu, dobrou noc!“
A tak jsem zůstala u sebe. Mé postavení? Ano — nemám ani groš. Mám jen směnky na Paříž, které mi do té doby k ničemu nejsou. Jelikož jsem musela opustit koně, dala jsem Kousmovi pět set rublů a zůstala s padesáti tisíci franky — ale ve směnkách.
Řekla jsem to otci, který se urazil, zaujal nejvznešenější postoj a křičel, že se o výdaje nestará a že utrácet za mě ho nic nestojí — tolik už v životě prohýřil.
Zde to voní Evropou. Vysoké, pyšné domy mi zvedají náladu téměř tak vysoko jako jejich poslední patro. Nízké stavby Poltavy mě tísnily.
Co mi schází, je... osvětlení včerejších vagónů. Světlo přicházející ze stropu má zcela zvláštní půvab. Předně nepřetíná místnost a nutí pohled přejet celou její výšku, neboť oči se ihned obracejí ke světlu — takže se linie a harmonie prostoru nenaruší a záře padající shora se zdá rozlévat po vás a po všem, co vás obklopuje, jako tajuplná milost plná majestátu.
na okraji
Pierre Antonelli. Pietro Antonelli. Pierre Antonelli. Kardinál Antonelli Kardinál.
Uprostřed všeho toho — za cesty i po ní, ať stojím, sedím nebo ležím — myšlenky se mi pořád vracejí k témuž bodu: Kardinál zemřel. Jelikož se z Mongrueliny předpovědi nic nenaplnilo, nebudu o ní už nikdy mluvit. Co se týče somnambulů, je tu jen Alexis, ale ten budoucnost nepředpovídá, neboť není šarlatán. Ale vzpomeňte si na věštbu z karet od Moreauové. Ale nemluvme o tom, dokud se nenaplní. Mluvme o skutečnosti. Kardinál zemřel. Kdyby byl býval tak laskav a učinil tak dříve... ostatně by to vyšlo nastejno.
Hej! Co je mi do té rodiny italských ničemů, šarlatánů a výrobců křídových sošek! Pryč a k čertu!
Kardinál zemřel. Když mi Pacha položil před oči tu depeši, zrudla jsem a prsty se mi třásly téměř hodinu — skrývala jsem to tím, že jsem si upravovala klobouk.
Zemřel, a nevím proč — jsem z toho ráda.
Zdá se mi, že padla velká překážka. Ale překážka čemu? Kdo ví?
Ó, jaké trápení, když myslím na Řím.
Chci studovat a všechno mi v tom brání. Mé nadání se ztrácí, čas plyne. Ve studiu nepostupuji a nemám ani světské radosti.
To je smrt.
„Život bez slávy je člověku družkou smrti“
Nevím, na kterou stranu se vrhnout.
Do Říma! Jistě do Říma — ale co času je již ztraceno. Doženu to v létě. Žádná cesta do Ruska mě už nečeká. A kdo ví?
Kardinál zemřel.
Dám svých padesát tisíc franků tomu, kdo by mi morálně zničil Pierra Antonelliho; zatím nikdo takový není, a pak už peníze mít nebudu.
Ale jen klid — nic není ztraceno a přijde den, kdy se pomstím — to jest, kdy se pomstí Bůh. Je spravedlivý.
Chtěla jsem si znovu přečíst onen pátek 13. října — a opravdu jsem to nedokázala. Je to odporné.

Poznámky

Pozn. překl.: „Coeur d’Argent“ — Stříbrné srdce; Mariina soukromá společnost důvěrných přátel. ↩
Pozn. překl.: „Bataklán“ — Mariin vlastní výraz pro svůj barvitý doprovod a celý rozruch kolem něj; cf. fr. bataclan = haraburdí, rámus. ↩
Pozn. překl.: „Dantův jazyk“ — italština. ↩
Pozn. překl.: Rus. голова (golova) = hlava, vedoucí; дума (duma) = myšlenka, úmysl; odtud i Státní duma. ↩
Zákaz vývozu koní souvisel s vojenskou mobilizací před blížící se rusko-tureckou válkou (vyhlášenou v dubnu 1877). Koně byli strategickým vojenským prostředkem. ↩
Pozn. překl.: Francouzský titul bez zavedeného českého názvu; doslova „Mládí krále Jindřicha“. Dobrodružný román Ponsona du Terraila (1829–1871) ze zlatého věku francouzského fejetonu; děj se odehrává za francouzských náboženských válek. ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „Via e al diavolo“. ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „Chi lo sa ?“ ↩
Pozn. překl.: V originále latinsky: „Est socia mortis homini vita ingloria“ – latinská průpovídka, zdroj nejistý. ↩