Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Sobota 11. listopadu 1876

Stačí se vrátit o několik stránek zpět, a zvláště k 6. listopadu minulé pondělí, abyste viděli sen, který se mi zdál. Zdálo se mi, že mě přivádějí před kardinála Antonelliho do dosti malého pokoje s temnými kouty. Po pravici na křesle seděl kardinál oblečený celý v červeném, přistoupila jsem a byla jsem tak rozrušena, že jsem musela odvrátit oči... a po levici jsem spatřila dalšího kardinála Antonelliho, přesně podobného prvnímu, ale oblečeného v černém, a jeho tvář se zdála ještě temnější než tvář onoho prvního.
Nevěděla jsem, ke kterému jít, a probudila jsem se ve značném rozrušení. A dnes mi Pacha klade před oči Golos s touto depeší: „Řím, 6. listopadu. Dnes zemřel kardinál Antonelli..."
Pověrčivost je ovšemže věc hloupá, ale musím přiznat, že se někdy stávají podivné věci.
Dnes ráno v osm hodin jsem opustila Gavronzi — a ne bez jistého lehkého pocitu lítosti... nikoli lítosti, ale zvyku...
Všichni sluhové vyšli na dvůr, každému jsem dala peníze a hospodyni zlatý náramek. Sníh taje, ale zbývá ho dost, aby nás postříkal po cestě, a přestože jsem živě toužila jet s odkrytou tváří a provádět svá filosofická pozorování jako pan Prudhomme, byla jsem neúprosným větrem nucena zachumlat se docela celá.
Vešla jsem přímo k Alexandrovi, jehož jméno jsem viděla na tabulce. A dal se do vyprávění této příhody:
Jeden pán cestuje, vstoupí důstojník a usadí se ve stejném vagónu, tak nějak zahájí rozhovor o novém zákoně o koních.
– To jste vy, pane, kdo byl vyslán do našeho okrsku? ptá se pán vojáka.
– Ano, pane.
– Tak jste jistě zapsal izabelové koně našeho maršála Bashkirtseffa?
– Ano, to je pravda, pane.
– A co říkáte těm koním? Důstojník vyjmenoval jejich přednosti i nedostatky.
– Znáte Bashkirtseffa a jeho dceru?
– Ne, pane, neměl jsem tu čest, jen jsem ji viděl, ale pana Bashkirtseffa znám. Slečna Bashkirtseffová je půvabná osoba. To je skutečná kráska, ale krása „nezávislá, originální, naivní."
Setkal jsem se s ní ve vagónu blízko Petrohradu a doslova nás ohromila, mě i mé kamarády!
– Tím příjemnější je mi to slyšet, říká pán vstávaje, protože jsem jejím strýcem.
– Ach! A já, pane, jmenuji se Somorokoff. Ale vaše jméno?
– Babanin.
– Těší mě.
– Mně taktéž.
Atd. atd. atd.
Hrabě nepřestával opakovat, že mé místo je v Petrohradě a že je odporné mě držet v Poltavě.
Ach, pane otče!
– Ale strýčku, říkám Alexandrovi, to jste jistě všechno vymyslel.
– Ať nikdy nespatřím svou ženu a děti, jestli jsem si vymyslel jediné slovo — a blesk ať mě rozdrtí!
Otec zuří — tomu nevěnuji ani tu nejmenší pozornost.
V sedm hodin jsem šla s Alexandrem naproti jeho ženě a strávila jsem večer s nimi.
Jelikož Alexandre stále tvrdil, že Pacha strávil noc střežením Zlatého rouna, a odvolával se přitom na svědectví Čokolády, postavila jsem Čokoládu a Pachu tváří v tvář; ten malý čertík tvrdí, že slyšel, jak Polák zval Pachu, ale neviděl ho odcházet.
Jelikož jsem před Babaninovými mluvila o zeleném muži dobře, chtěla jsem ho před nimi rehabilitovat; poslala jsem tedy Nadinu za paraván a Alexandra do vedlejšího pokoje a znovu jsem Pachovi vyčítala — a on mi celý rudý a celý rozpačitý zopakoval tutéž přísahu, dodávaje, že tato nedůvěřivost ho velmi ponižuje.
Spokojená, že jsem zazářila před svými, propustila jsem toho pána a strávila zbytek času posloucháním příběhů o Somorokoffovi, o to ochotněji, že Alexandre ujišťoval, že ten důstojník po mně šílí.
– Je tak mladý, dodává Alexandre, že ještě nic nedovede skrýt.

Poznámky

Pozn. překl.: Rus. Голос (Golos = Hlas) — liberální petrohradský deník. ↩
Pozn. překl.: Joseph Prudhomme — sebeuspokojený maloměšťák, literární figura Henriho Monniera (1830. léta), proslulý svými nabubřelými filosofickými výroky. ↩
„Chevaux isabelle" — izabeloví koně, plaví či krémově zbarvení; nápadné a vyhledávané zbarvení. ↩
Pozn. překl.: „La Toison d'Or" — Zlaté rouno, název herny nebo hostince. ↩
Pozn. překl.: Marie přezdívá Pachovi „zelený muž" — přesný původ přezdívky není z deníku jasný; může odkazovat na barvu jeho mundúru nebo na jinou záhadnou vlastnost. ↩