Neděle, 3. září 1876 (22. srpna)

Zdá se, že se bavím. Nesli mě v koberci jako Kleopatru, zkrotila jsem koně jako Alexandr a malovala jsem jako... někdo, kdo ještě není Raffael.
Ráno jsme se ve velké společnosti vypravili lovit ryby do sítě. Rozloženi na koberci (na tom trvám, nikdo mě nesmí podezírat, že se válím v trávě a v prachu) na břehu řeky, která je v těch místech krásná a hluboká, ve stínu stromů, jsme jakž takž strávili dvě hodiny a jedli vodní melouny, které přinesli Krokodýlové.
A cestou zpátky jsem si hrála na Kleopatru: nesli mě v koberci až k mříži a tam mi Michel s Kapitanem udělali z propletených rukou nosítka... a nakonec mě nesl Paša sám. Když jsem takto vyčerpala všechny tyto způsoby dopravy, octla jsem se dole u velkého schodiště a vystoupila jsem po něm sama, přičemž Michel, jako vždycky, visel na konci mé vlečky.
K obědu jsem se objevila v půvabné podobě, totiž mluvím o své toaletě. Neapolská halenka z blankytně modrého krepdešínu a staré krajky, velmi dlouhá sukně z bílého taftu a velký kus orientální látky s bílými, modrými a zlatými pruhy, přehozený vpředu jako prostěradlo a vzadu uvázaný. Všechen zbytek látky volně splýval jako prostěradlo, z něhož by si někdo udělal zástěru! Nedovedete si představit nic roztomile podivnějšího.
Zatímco se jedni udýchávali u karet a druzí vyli na to horko, začalo jakési zvíře – už nevím které – mluvit o izabelových koních. Vychvalovali jejich mládí, sílu a svěžest.
Už několik dní se mluvilo o tom, že mi jednoho z nich osedlají, ale hned se vyrojil celý oceán obav a já jsem to nechala plavat. Konečně dnes, zčásti ze vzdoru vůči vlastní bázlivosti, zčásti abych naplnila Krokodýlům pytel novinek, jsem poručila osedlat to zvíře a zatím jsem šla hrát kroket. Ach, ale zapomínám na to hlavní. Představte si, že jsme se přeplavili přes řeku v dušegubce, což znamená hubitelka duší neboli vražednice. Představte si vydlabaný dubový kmen. Člověk si do něj sedne a pluje s jediným veslem, kterým pádluje střídavě vpravo a vlevo. Vejdou se do něj tři. Tento kus dřeva, vystlaný pro pohodlí cestujících lavičkami, ale všechno je z jednoho kusu. Má to divoce neobyčejný tvar a příď se zvedá nad vodou jako malá velrybí hlava.
Zatímco jsem hrála, otec ležel v trávě a jen těkal mžouravým pohledem ode mne ke Krokodýlům; byl s tím dojmem spokojen a nestydí se to říct.
Můj podivný, ale rozkošný úbor ještě zvýraznil bílý šátek, který jsem si uvázala na hlavu, nízko do čela, stažený vzadu na hlavě a s cípy vrácenými dopředu po způsobu Egypťanek, takže zakrýval týl i krk. Přivedli koně a strhl se celý sbor hlasů, že to nejde; nakonec na něj Kapitan, pamětliv své služby v konné gardě, nasedl, ale při prvních krocích to s ním tak házelo, že se dobrosrdeční diváci dali do smíchu tak hloupě, jak jen to šlo.
Kůň se vzpínal, zastavoval se, plašil se, a Kapitan uprostřed všeobecného veselí prohlásil, že na něm mohu jezdit... za tři týdny. Hleděla jsem na chvějící se zvíře, jehož kůže se každou chvíli pokrývala žilkami, jako když vítr čeří vodní hladinu, a řekla jsem si:
„Tak ty předvedeš svou falešnou statečnost, holčičko, zachováš se jako pravá slečinka a Krokodýlové nebudou mít o tobě co vyprávět. To je hloupé. A pak, měj odvahu, jakou ti velí úcta k sobě samé, a nezostuď se ve vlastních očích. Máš strach? Tím lépe, neboť jen ti jsou stateční, kdo se bojí, a přesto jdou vstříc tomu, čeho se bojí. Statečnost nespočívá v tom, že člověk udělá něco, čeho se bojí druzí a co jeho samého neděsí. Pravá, jediná statečnost je přinutit se k něčemu, čeho se bojíme.“
Vyběhla jsem nahoru po schodech, čtyři schody najednou, oblékla jsem si černou amazonku, černý sametový tok a sešla jsem dolů, abych zase vysedla... na koně...
Objela jsem krokem trávník, Kapitan jel vedle mne na jiném koni; cítila jsem na sobě upřené oči všech přítomných, a tak jsem se vrátila ke vstupnímu schodišti ty lidi uklidnit; otec nasedl do kabrioletu s jedním z Krokodýlů, ostatní se usadili v knížecí trojce, a já jsem s oběma povozy v patách zamířila do hlavní aleje.
Nevím jak, ale docela prostě jsem se dala do cvalu, nejdřív krátkého, pak plného, potom do klusu, a vrátila jsem se k povozům sklízet lichotky.
Byla jsem nadšená a má purpurová tvář jako by metala oheň stejně jako nozdry mého koně. Zářila jsem! Kůň, na kterém ještě nikdy nikdo neseděl!
Večer se odpaloval ohňostroj, domy byly osvětlené a všude kolem svítily mé iniciály. Vesnická muzika a sedláci tančící pod balkonem.
Stůl byl prostřen na druhé straně domu a my jsme procházeli davem divokých zvědavců.
„Vždyť je to pravé církevní procesí,“ řekla nějaká žena v davu, „a tady nesou tělo Pána Ježíše.“
Opravdu, svítily nám pochodně a Michel nesl mou vlečku – a víte, že na Velký pátek se nese malované plátno, které představuje tělo Ježíšovo.
Michel předváděl akrobatické kousky a vesničtí chlapci na něj užasle hleděli, sami zavěšení na provazech a houpačkách, a v nočním šeru vypadali jako oběšenci, jaké člověk vídá na vybledlých a zlověstných rytinách.
Obklopili mě ti dobří lidé – dobří lidé, to říkám neprávem, neboť ženy i muži se mi dvořili, až radost, a sypali ze sebe poklony, jako například tuhle:
Kůň byl dnes odpoledne krásný, ale jezdkyně ho daleko předčila.
Víte, že se ráda zahazuji s chasou; mluvila jsem se všemi a málem bych se byla dala do tance. Ach, ono totiž tanec našich sedláků, zdánlivě utlačovaných a prostoduchých, ve skutečnosti však prohnaných jako Italové, jejich tanec je pravý pařížský kankán, a dokonce kankán velice buřičský, abych neřekla něco jiného. Nohy se nezvedají až k nosu, což je ostatně příšerně ošklivé, ale muž a žena se točí, přibližují se k sobě, pronásledují se, a to všechno s posunky, výskáním a úsměvy, při nichž člověku přeběhne tělem chvění. Děvčata tančí málo a velmi prostě.
Dali jim napít, a když jsem opustila ty roztomilé divochy, chtěla jsem jít spát, ale na schodišti jsem se zastavila jako onehdy večer a oba moji bratranci a Paul se rozesadili kolem mne po schodech.
Chtěla jsem, aby Čokoláda zazpíval; vzpíral se, udělala jsem mu papírovou čepici s oslíma ušima, rozplakal se, postavila jsem ho do kouta, řval; potom jsem ho odvedla do jiného pokoje a domlouvala mu mírně a laskavě, načež si otřel slzy, pomalu se uklidnil a vrátil se na schodiště zazpívat nám nicejskou písničku, k mému nadšení, neboť tvrdohlavost je jedním z hlavních rysů mé hračky a u dítěte je to ošklivá věc.
Po zpěvu přišla hudba; vyluzovala jsem z houslí ty nejneuvěřitelnější zvuky a ty pronikavé, vážné, ječivé, spletené tóny mě rozesmávaly na celé kolo a můj smích s tímhle zběsilým doprovodem přiváděl ostatní až k mdlobám, dokonce i Čokoládu.