Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Čtvrtek 6. července 1876

Strašná nicota, beznadějná nulitnost!

# Jeudi 6 juillet 1876

Nic, nic!

Rien, rien !

---
Po návštěvách u Reboux, Caroline a jiných zkrašlovatelů jsme šly do Boulonského lesíka nadechnout se čerstvého vzduchu, neboť ve městě ho opravdu nebylo. Dusivé horko.

Après les visites chez Reboux et Caroline et chez d'autres embellisseurs, nous sommes allées au Bois pour prendre de l'air car il n'y en avait réellement pas en ville. Une chaleur étouffante.

Při vjezdu na náměstí Svornosti jsem málem vykřikla — tak je to velkolepé a krásné. Viděla jsem Vídeň, Londýn, Řím, Florencii, vzpomínám si dokonale i na Milán a Benátky, ač jsem je viděla před pěti lety — a nikdy jsem neviděla nic podobného, nic srovnatelného s náměstím Svornosti, Champs-Élysées a Boulonským lesíkem. Kdo viděl Paříž, mi porozumí. Je to prostorné, velkolepé, čisté, půvabné, umělecké, malebné, krásné — velmi krásné, obdivuhodné.

J'ai presque poussé un cri en entrant dans la place de la Concorde, tant c'est grand et beau. J'ai vu Vienne, Londres, Rome, Florence, je me souviens aussi parfaitement de Milan et de Venise bien que je les eusse vues il y a cinq ans et je n'ai jamais rien vu de semblable, d'approchant à la place de la Concorde, les Champs-Elysées et le Bois. Ah ! qui a vu Paris me comprend. C'est large, c'est grand, c'est propre, gracieux, artistique, pittoresque, beau, très beau, admirable.

Když jsem projížděla kolem Vítězného oblouku, pocítila jsem trochu závisti ve jménu Říma. Z Paříže něco zbyde — a bude to zásluhou toho, koho Francouzi zbaběle zradili, koho pomalu zavraždili jako praví ubožáci, jací jsou. Zásluhou toho, kdo je vytáhl z krvavého bahna, v němž leželi, kdo pro ně dobyl svět, kdo je tak povznesl… příliš — a závrať je popadla, opustili ho, tyranizovali ho, zabili ho. Věčná hanba, věčná hanba tomuto nízkému a nevděčnému národu, jenž byl snesitelný jedině tehdy, kdy se s ním zacházelo jako s otrokyní, jako s ubohým rozzuřeným zvířetem — jako s tupcem, jenž sotva svobodný se vrhnul na vše, co bylo dobré, vše spálil, rozbil, zničil. Národy jsou jako děti: myslí si, že jim rodiče zakazují hrát si s ohněm, vrhnout se do propasti za motýlem, protože to baví rodiče — a když jim přikážou obléci teplý kabát, když je zima, nebo jim zakážou vyjít, když prší, pláčou a stěžují si na tyranii. Stejně tak si lidé stěžují na vládní opatření a představují si, že největším štěstím a prospěchem krále je utlačovat lid…

En passant près de l'arc de triomphe je fus un peu jalouse au nom de Rome. Il restera quelque chose de Paris et on le devra à celui que les Français ont trahi lâchement, qu'ils ont assassiné peu à peu en vrais misérables qu'ils sont. A celui qui les a relevés de la fange sanglante dans laquelle ils gisaient, qui leur a conquis le monde, qui les a tellement élevés... trop, et le vertige les a pris et ils l'ont abandonné, tyrannisé, tué. Honte, honte éternelle sur cette nation vile et ingrate, qui n'était supportable que lorsqu'on la traite comme une esclave, comme une misérable enragée, comme une brute qui, à peine libre, s'est jetée sur tout ce qu'il y avait de bien, a tout brûlé, cassé, anéanti. Les nations sont comme les enfants, qui s'imaginent que les parents leur défendent de jouer avec le feu, d'aller se jeter dans un précipice à la poursuite d'un papillon parce que ça fait plaisir aux parents ; et, quand on leur ordonne de mettre un habit chaud quand il fait froid, ou qu'on leur défend de sortir quand il pleut, ils pleurent et se plaignent de la tyrannie. De même on se plaint des mesures du gouvernement, on s'imagine que le plus grand bonheur et profit d'un roi, c'est d'opprimer le peuple...

Tak daleko jsem se dostala ve svých úvahách, když kočár zastavil před Binderem, slavným kočárníkem.

J'en étais là de mes réflexions quand la voiture s'arrêta devant Binder, le célèbre carrossier.

Náš landau i můj panier jsou velmi pěkné — a Binder neopomněl dodat: „Vévoda z Montpensier, jenž odtud právě odešel, shledal tento landau nádherným a objednal si podobný" — a dále: „Královna Isabela je nadšena tímto bílým panierem a vyžádala si pro sebe zcela podobný."

Notre landau et mon panier sont très bien et Binder n'a pas manqué de dire : « Le duc de Montpensier, qui sort d'ici, a trouvé ce landau superbe et m'en a commandé un pareil », puis : « La reine Isabelle est enchantée de ce panier blanc et en a exigé un tout à fait semblable pour elle ».

V létě je v Paříži málo lepší společnosti — ale čilý ruch je velký jako vždy.

En été il y a peu de beau monde à Paris mais l'animation est grande comme toujours.

Jak krásné město, jak krásné obchody, jak velké, čisté, mohutné domy.

Quelle belle ville, quels beaux magasins, quelles maisons grandes, propres, massives.

Řím lze přirovnat k rozmarné ženě plné krásy a ducha — ale Paříž je žena dokonalá.

Rome peut être comparée à une femme fantasque de beauté et d'esprit, mais Paris c'est la femme accomplie.

Ach! Pietro na mě zapomněl! Pane Bože, dejte, ať mě ještě miluje — ta myšlenka mě trápí.

Ah I Pietro m'a oubliée I Mon Dieu, faites qu'il m'aime encore, cela m'inquiète.

Ach, kdyby mě miloval, napsal by mi! Napíšu mu! Proč ne? Pár slov, v přestrojení písma… k čemu to? Neodvažuji se… ale ne, odvažuji se… ale jsem příliš pyšná.

Oh ! s'il m'aimait, il m'écrirait ! Je vais lui écrire ! Pourquoi pas? Deux mots, en déguisant l'écriture... à quoi bon? Je n'ose pas... mais si, j'ose... mais je suis trop fière.

Jeho dopis je u mne — rozptýlil všechny ponižující domněnky; miloval mě, byl nešťastný, že nemůže přijet. A teď opět pochybuji. Zapomíná na mě… Pane Bože, ano, drahá. Ach, je to ohavné. Ne, opravdu, cítím se uražena. Nemohl mi napsat? Dost, dost. O tom jsem toho řekla již dost.

Sa lettre est avec moi, elle avait dissipé toutes humiliantes suppositions, il m'aimait, il était malheureux de ne pouvoir venir. Et, à présent, de nouveau je doute. Il m'oublie... Mon Dieu oui, ma chère. Ah ! c'est abominable. Non, vrai, je suis offensée. Ne pouvait-il pas m'écrire ? Assez, assez. J'ai déjà assez dit sur ce sujet.

Teta se vrátila od paní de Mouzay. Ta dáma se přirozeně hned zeptala na zprávy o Antonellim, říkajíc, že ti Antonelliové jsou milionáři — zkrátka vše, co už řekl Visconti.

Ma tante revient de chez Mme de Mouzay. Cette dame a naturellement tout de suite demandé des nouvelles d'Antonelli, disant que ces Antonelli étaient des millionnaires, et tout enfin ce qu'a déjà dit Visconti.

A já, okamžitě podrážděna touto řečí, vykřikla jsem: Teto! Napíšu mu!

Et moi, montée de suite par ce discours, je m'écriai : Ma tante ! je vais lui écrire !

A pak mě zadržela táž pýcha jako na začátku stránky.

Et puis la même fierté qu'au haut de la page m'a retenue.

Za nic na světě bych nechtěla, aby si pomyslel, že si ho chci vzít.

Je ne voudrais pour rien au monde qu'il pensât que je désire l'épouser.

Všechny tyto pochybnosti, všechny ty myšlenky mě bolí. A kdo ví, zda by Antonelli neřekl totéž — nebo ještě více — kdyby psal deník? Utěšme se touto myšlenkou. Kdybych ho mohla vidět třeba jen hodinu, promluvila bych s ním tak krásně, řekla bych mu tolik věcí, které jsem mu měla říci. Ale uvidím ho až za tři měsíce — a on mě možná tehdy nebude chtít, nebo já se o něj přestanu zajímat.

Tous ces doutes, toutes ces pensées, me blessent. Et qui sait si Antonelli n'aurait pas dit tout autant, et plus même, s'il écrivait son journal ? Consolons-nous par cette idée. Si je pouvais le voir pour une heure seulement je lui parlerais si bien, je dirais tant de choses que j'aurais dû lui dire. Mais je ne le reverrai que dans trois mois, il ne voudra peut-être plus de moi alors, ou je ne m'intéresserai plus à lui.

Tak to chodí na tomto světě.

C'est comme cela dans ce monde.

Víte, já si zvykla na myšlenku, že jsem téměř-královnou… hledám a netrpělivím se — a nejsem ani…, nejsem nic!

C'est que, voyez-vous, je me suis faite à l'idée d'être une quasi-reine... je cherche et je m'impatiente, et je ne suis même pas..., je ne suis rien !