Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Pátek, 19. května 1876

Dřív jsem plakala nad Mignonem, teď pláču nad hudbou Traviaty. Mignon mi připadá buržoazní. Vysvětluji si to zcela prostě tím, že v ní nikdo neumírá.
Jaké neštěstí — probouzet se. Chtěla bych pořád spát; spící člověk je šťastnější. Vstala jsem v jednu hodinu a zdá se mi, že to bylo příliš brzy.
Teta a Potechine odešli do Vatikánu, a já — nemohu-li být s Antonellim — raději zůstanu sama.
Přijde kolem páté; jak bych si přála, aby teta ještě nebyla doma. Chtěla bych se ocitnout sama — zdánlivě bezděčně. Nemohu přece dávat najevo, že ho hledám. Pozvala ho teta, teta, která nic neví — a on to ví.
Právě jsem zpívala a bolí mě hrudník.
Vidíte mě, jak pózuji jako mučednice? To je příliš hloupé — ne, není. Mám vlasy jako Venuše Kapitolská, jsem celá v bílém jako Beatrix, s růžencem a perleťovým křížkem na krku.
Ať se říká co chce, v člověku je jakási potřeba modlářství, hmotných smyslových vjemů. Bůh ve své prosté vznešenosti nestačí. Je třeba obrazů, na něž se dívat, křížů, jež líbat.
Ach! Tyto výjevy. Tato teta, tato učená cesta! Tento způsob přijímání mladých pánů!
Opravdu, bylo to pro mě velké neštěstí být dítě a nemít civilizované rodiče.
Včera večer jsem počítala zrna růžence — je jich šedesát — a šedesátkrát jsem se poklonila, pokaždé čelem až k podlaze. Nakonec jsem sotva dýchala, ale zdálo se mi, že jsem vykonala Bohu milý skutek. Je to bezpochyby absurdní, ale úmysl tam byl. Hledí Bůh na úmysl?
Ach, ale vždyť tu mám Nový zákon. Čteme. Nenajdouc svatou knihu, četla jsem Dumase — to není totéž.
Myslela jsem, že jsem při těle, ale naopak — (nejsem hubená) — jsem spíš hubená než tučná. Jsem taková, jaká musí být opravdu dobře stavěná sedmnáctiletá žena.
Teta se vrátila ve čtyři hodiny, a za pětadvacet minut jsem ji obratně nadchla k návštěvě kostela Santa Maria Maggiore. Je půl páté. Špatně jsem to zařídila — měla jsem ji poslat pryč až v pět, protože se obávám, že se vrátí zase příliš brzy.
Když ohlásili hraběte Antonelliho, byla jsem ještě sama, neboť tetě napadlo navštívit vedle Santa Maria Maggiore i Pantheon. Srdce mi bušilo tak silně, že jsem se bála, aby ho nebylo slyšet — jak se říká v románech. Posadil se ke mně a začal tím, že mi vzal ruku, kterou jsem ihned vytáhla. Pak mi řekl, že mě miluje; odmítla jsem ho se zdvořilým úsměvem.
„Teta se brzy vrátí," řekla jsem, „mějte strpení."
„Mám vám tolik co říct," pronesl, zaražen tím, co se stalo předevčírem.
„Opravdu?"
„Ale vaše teta se vrátí."
„Tak si pospěšte."
„Jsou to vážné věci."
„Poslouchám."
„Především — špatně jste udělala, že jste o mně psala takové věci."
„O tom nemluvme."
Nic hloupějšího než já! Jako oběti z románů. Fuj!
„Jsem pes, který se zachoval špatně."
„To je pravda..."
„Vidíte!"
„A dál?"
„A dál?"
„Pane, upozorňuji vás, že jsem velmi nervózní — bylo by tedy lépe, kdybyste mluvil jednoduše, anebo vůbec nic."
„Miluji vás! Miluji vás!"
„Ach, to."
„Nevěříte?!"
„Ne."
„Poslyšte — mluvil jsem s matkou a matka mluvila s otcem."
„Nuže, a pak?"
„Udělal jsem dobře, viďte?"
Nic hloupějšího než já! Jako oběti z románů. Fuj!
„Co jste dělal, mě se to netýká — dělal jste to pro sebe."
„Vy mě nemilujete?"
„Ne."
„A já vás miluji jako blázen!"
„Tím hůře pro vás," řekla jsem s úsměvem, nechávajíc si vzít ruce.
„Ne, poslyšte," řekl — jako Torlonia — „mluvme vážně; vy nikdy nejste vážná, takhle to nejde!"
„To říkáte vy?"
„Poslyšte."
„Poslouchám."
„Miluji vás... počkejte! Miluji vás, mluvil jsem s matkou, miluji vás —" a pak mi objal pás a jako dítě opřel hlavu o mé rameno: „Buďte mou ženou!" řekl.
„Konečně!" zvolala jsem v duchu — a nahlas jsem neodpověděla nic.
„No?" otázal se.
„Nic," odpověděla jsem s úsměvem.
„Víte," řekl povzbuzen, „je třeba do toho zapojit někoho."
„Jak to?"
„Ano, nemohu to zařídit sám. Je třeba, aby se toho někdo ujal — solidní, vážený, seriózní muž, který promluví s mým otcem, jedním slovem vše zařídí. Kdo?"
„Visconti," řekla jsem se smíchem.
„Ano," řekl velmi vážně, „myslel jsem na Viscontiho, to je pravý člověk — je tak starý, že se nehodí k ničemu jinému, než dělat Mercuria."
„Jenže," pokračoval, „nejsem bohatý — vůbec ne bohatý. Ach! Jak bych si přál být hrbatý a ošklivý a vlastnit milióny."
„U mě byste tím nic nezískal."
„Ha, ha, ha!"
„Myslím, že to je nová urážka," řekla jsem vstávajíc.
„Ale ne! Nemluvím o vás — vy jste výjimka!"
„Tak mi tedy nemluvte o penězích, ani o ničem jiném."
„Ale co jsem vám udělal?"
„Nic."
„Odpusťte mi!"
„Co?"
„Bože, taková jaká jste — nikdy nelze pochopit, co chcete! Svolte... Svolte, abyste byla mou ženou —" chtěl mi políbit [Poznámka zpětně: To není muž! Ten Antonelli je galantní dáma!] ruku, ale já mu podala křížek svého růžence, který políbil, pak pozdvihl hlavu.
„Jak jste zbožná," řekl na mě pohlížeje.
„A vy nevěříte v nic."
„Já věřím — miluji vás. Milujete mě?"
„Nemohu říct," řekla jsem se odvracejíc.
„Řekněte," vzdychl.
„Tyto věci neříkám."
„Tedy pro Boha! — dejte mi to aspoň pochopit."
Po chvíli váhání mi hlava sklesla na jeho rameno. Jaké mistrovské dílo!
„Svolujete!"
„Pomalu," řekla jsem vstávajíc, „víte přece, že tu jsou dědeček a otec — a ti budou silně odporovat katolickému sňatku."
„Ach, to je ještě to."
„Ano, to je ještě to."
Vzal mě za paži a postavil mě vedle sebe před zrcadlo, přiblíživ mou tvář těsně k své. Byli jsme takto velmi krásní.
„Pověříme tím Viscontiho," pokračoval Antonelli.
„Ano."
„To je pravý člověk. Ale jak jsme mladí na to, abychom se brali. Myslíte, že budeme šťastni?"
„Především by bylo třeba mého souhlasu."
„Bezpochyby — tedy předpokládejme: jestliže svolíte — budeme šťastni?"
Jeho tmavá pleť a povislé tváře byly opět mlčky přehlédnuty. Doufala jsem, že si uchovám krásnou vzpomínku, a nechtěla jsem bořit iluzi.
„Jestliže svolím," řekla jsem s úsměvem, „mohu přísahat na svou hlavu, že na světě nebude šťastnějšího muže než vy."
„Tedy se vezmeme."
Usmála jsem se.
„Ach!" zvolal skákaje po pokoji. „Jak to bude zábavné, až budeme mít děti!"
„Jste blázen, pane."
„Ano — láskou."
V tu chvíli, zaslechnuvši hlasy na schodišti, jsem se klidně posadila a čekala na tetu a Potechina, kteří ihned vstoupili.
Spadl mi kámen ze srdce, stala jsem se veselou a Antonelli byl nadšen. Vzpomněl si, že jsem jednou toužila po zeleném mnišském deštníku, a šel mi pro jeden sehnat.
Při večeři má noha neopustila tu jeho. Byla jsem klidná a šťastná, ale měla jsem mnoho co říct i co slyšet. Kromě našeho bytu je celé první patro hotelu prázdné; vzali jsme svíčku a prošli jsme tyhle rozlehlé pokoje voňavé ještě starobylou nádherou italských paláců — ale teta je s námi. Nevěděla jsem, jak to zařídit.
Zastavíme se na více než hodinu ve velkém [Zpětně: Hnusím se sama sobě!!!] žlutém salónu a Pietro napodobuje kardinála, svého otce, bratry, Walitského, Bruschettiho atd.
Když jsme se kolem jedenácté vraceli domů, přišel Potechine. Povečeříme a teta se baví tím, že nechává Antonelliho psát rusky různé nesmysly.
„Opište tohle," řekla jsem, vzavši knihu a napsavši na první stránku.
„Co?"
„Čtěte."
Ukázala jsem mu těchto osm slov: Odejděte o půlnoci, promluvím s vámi dole.
„Rozumíte?" zeptala jsem se, smazávajíc.
„Ano."
Od té chvíle jsem pocítila úlevu a zvláštní neklid. Antonelli se každou chvíli obracel k hodinám a já se bála, aby někdo nepochopil příčinu. Jako by někdo mohl hádat! Jen provinilé svědomí mívá takové strachy...
Ve čtvrt na jednu vstal, nechal Potechina odejít a rozloučil se se mnou, pevně mi stisknuv ruku.
„Dobrou noc, pane," řekla jsem — naše oči se setkaly...
Nedokázala bych popsat jak — byl to blesk.
„Nu, teto," řekla jsem, „zítra odjíždíme časně ráno — jděte k sobě, zavřu vás, tak mi nebudete překážet v psaní a rychle si lehnu."
„Slibuješ?"
„Jistě."
Zavřela jsem tetu a pohlédnuvši do zrcadla sestoupila jsem po tajném schodišti.
Pootevřela jsem dveře, on se protáhl pootevřeným prostorem jako stín, a ocitla jsem se v jeho náruči... několik vteřin jsem si ničeho nebyla vědoma.
Otevřela jsem ústa, abych promluvila, ale on uhodl mou myšlenku.
„Cožpak tohle není hovor?" řekl něžně.
„Je," odpověděla jsem stejně.
„Tolik si toho řekneme mlčením, když se milujeme... aspoň... já vás miluji..."
Bavilo mě hrát romaneskní scénu a bezděky jsem myslela na Dumasovy romány.
„Odjedu zítra..."
„A máme si vážně promluvit — a já na to zapomněla... na nic se nemyslí, když je člověk... takto..."
„Pojďte," řekla jsem, zavírajíc dveře tak, aby dovnitř pronikal jen slabý paprsek světla, a posadila jsem se na poslední schod malého schodiště vzadu v kabinetu.
Klekl si.
Každou chvíli se mi zdálo, že slyším přicházet, a seděla jsem nehnutě, zachvívajíc se při každé kapce deště dopadající na dlaždice.
„Ale to nic není," řekl můj netrpělivý milovník.
„Vy to říkáte snadno, pane — kdybychom byli přistiženi, vám by to lichotilo a mne by to zničilo."
S hlavou zakloněnou jsem ho pozorovala zpod řas.
„Se mnou," řekl, jsa na omylu ohledně smyslu mých slov, „neriskujete nic. Příliš vás ctím a miluji... jste v bezpečí."
Podala jsem mu ruku, slyšíc tato „vznešená slova".
„Nebyl jsem vždy slušný a uctivý?"
„Ach!" zvolala jsem couvajíc, neboť na mě přišla ta strašná vzpomínka jako krutá bolest. „Ne, ne — ne vždy!"
„Ale..."
„Nemluvte o tom, prosím vás... je to hrozné!" Dusila jsem se.
„Och!" zamumlal pokorně. „Tak jsem vás prosil o odpuštění... abyste zapomněla... Buďte laskavá... mějte se mnou slitování... Odpusťte!..."
Bezpochyby byl onen večer opilý.
„Odpustila jsem," řekla jsem velmi tiše „a... zapomněla..." dodala jsem, hledajíc ochranu na jeho hrudi — před minulou urážkou a před ním samým.
Byli jsme oba jako ve snu... Je tohle ono, pomyslela jsem si — jeden z těch okamžiků, kdy je člověk šťasten, kdy miluje... Je to vážné? Stále se mi zdálo, že se rozsměje — tak byl vážný a něžný. Sklopila jsem pohled před neobyčejným jasem jeho očí.
„Vaše ústa," zašeptal vášnivě téměř jako výkřik, „dejte mi vaše ústa."
Ani mě nenapadlo odporovat a natáhla jsem krk vstříc jeho rtům...
Mají pravdu, kdo říkají, že polibek na ústa... S hlavou zakloněnou, s zavřenýma očima, s rukama podél těla jsem se od něho nemohla odtrhnout...
„Och," řekla jsem konečně, „a vy říkáte, že to nic není..."
„To už neříkám. Ale vidíte — opět jsme zapomněli mluvit. Buďme vážní a promluvme o svých věcech."
„Ano, mluvme."
„Především — jak to zařídit, když zítra odjíždíte? Neodjíždějte... prosím vás, neodjíždějte..."
„To je nemožné — teta..."
„Je tak hodná — ach, zůstaňte..." a vine se kolem mne jako had.
„Je hodná — ale nesvolí. Tedy... sbohem navždy..."
„Ne, ne — přijedu do Nice."
„Kdy?"
[Poznámka zpětně, červen 1884:] Nejenže si vůbec nepamatuji na příjemnost tohoto okamžiku, ale myslím, že tehdy žádná ani nebyla. Asi jsem se cítila povinna vylíčit to romaneskně. Ať se říká co chce — kdybych z toho opravdu měla potěšení, na to potěšení bych si vzpomněla.
„Myslím, ke konci měsíce. Kdybyste svolila, abych uprchl — udělal dluh — odjel bych zítra..."
„Ne, to nechci! V takovém případě bych vás neviděla."
„Ale nemůžete mi zabránit, abych jel dělat šílenosti do Nice!"
„Mohu, mohu — a zakazuji vám to."
„Tedy musím čekat, až mi otec dá peníze. Poslyšte — doufám, že bude rozumný; ostatně nemá nic proti... Nice, myslím, věc je zahájena, matka mluvila... Ale... ale co kdyby mi peníze nedal! Víte, jak jsem závislý, jak nešťastný!"
„Dá."
„A jestli ne?"
„Vyžádejte si."
„Poraďte mi."
„Nevím."
„Vy, kdo uvažujete jako kniha, vy, kdo mluvíte o duši, o Bohu — poraďte mi!"
„Modlete se k Bohu," řekla jsem, podávajíc mu křížek — připravena se zasmát, kdyby to vzal jako žert, nebo zachovat vážnou tvář, kdyby to vzal vážně. Zůstal nepohnutý, přiložil křížek na čelo a sklonil hlavu v modlitbě, zatímco já něžně líbala jeho vlasy.
„Modlil jsem se," řekl.
„Opravdu?"
„Opravdu. Ale pokračujme... tedy Viscontiho pověříme..."
„Dobře."
Možná si myslel, že mu dám peníze. Dala bych je — a nenáviděla bych ho za to.
Říkala jsem „dobře" a myslela si „prozatím". Jednala jsem opírajíc se o přísloví: dobrý skutek není nikdy ztracen.
„Ale to nemůže být hned."
„Tedy kdy?"
Smál se.
„Já ne..."
„Za dva měsíce?"
„Chcete si dělat legraci?" zeptala jsem se, jako by to bylo to nejnemožnější na světě.
„Za šest?"
„Ne."
„Za rok?"
Stále se smál.
„Ano, za rok... počkáte?"
„Je-li nutno — jen když vás budu každý den vídat..."
„Strávím zimu v Římě."
„Tedy jde o léto?..."
„Přijeďte do Nice — neboť za měsíc jedu do Ruska."
„Budu vás následovat."
„To nejde."
„A proč?"
„Matka nebude chtít."
„Nikdo mi nemůže bránit cestovat."
„Neříkejme nesmysly."
„Ale jak já vás miluji!"
Naklonila jsem se k němu, abych nepřišla o jediné jeho slovo.
„Budu vás milovat vždy..." řekl.
Vcházíme do milostných banalit... banality, jež se stanou božskými, miluje-li se člověk opravdu navždy.
„Ne, opravdu," říkal, „bylo by krásné strávit život spolu... ano, strávit život s vámi — vždy, spolu, u vašich nohou, zbožňujíce vás... Zestárneme oba... zestárneme, budeme šňupat tabák — a přesto se budeme stále milovat..."
Z opatrnosti jsem mu držela ruce a nabádala ho, aby byl rozumný.
„Ano, ano, má... má drahá," říkal — nenacházeje jiného slova, a to tak všední slovo se v jeho ústech stávalo nesmírnou něžností... díval se na mě s vytržením, s sepjatýma rukama.
Pak se mluvilo rozumně — pak se zase plazil k mým nohám a tlumeným hlasem volal, že ho nemohu milovat tak, jak on miluje mě, že to není možné!
„Ach, jsem velmi nešťasten, tolik trpím!"
„A čím, pane?"
„Láskou!"
Slyším to všechno poprvé, ale vím, že je to stará píseň, kterou se odříkává nazpaměť.
Nemyslete si, že jsem se nechávala líbat bez přestání — když se tak stalo, napsala jsem to, nic nevynechávajíc.
Chtěl, abychom si navzájem svěřili svá tajemství.
„Och, vaše, pane, mě nezajímají."
„Tedy mi řekněte — kolikrát jste milovala?"
„Jednou."
„A koho?"
„Muže, jehož neznám, kterého jsem viděla desetkrát nebo dvanáctkrát na ulici, který neví, že existuji. Bylo mi tehdy třináct let a miluji ho dodnes — a nikdy jsem s ním nepromluvila."
„To je pohádka!"
Musela jsem být opravdu kráva — sedmnáctiletá — abych to poslouchala.
Nepočítám ty, které jsem nesnášela.
„To je pravda."
„Ale to je román, to je fantazie, to je nemožné, to je pouhý stín."
„Ano, ale jediný, za jehož milování se nestydím — a stal se mi jakýmsi božstvem. Nesrovnávám ho s nikým, a k tomu nikdo není hoden."
„Kde je?"
„Ani nevím — je ženatý, velmi daleko."
„To je šílenství!"
A můj zatracený Pietro* vypadal dosti nevěřícně a povýšeně —
„Ale je to pravda. A přesto — hle — miluji vás; jenže to je něco jiného."
„Dávám vám celé své srdce a vy mi dáváte jen jeho polovinu."
Podivuhodné — při těchto slovech vypadal, jako by se nudil.
„Nepožadujte příliš mnoho a buďte spokojen."
„Ale to není vše — je ještě něco jiného?..."
„To je vše."
„Odpusťte mi a dovolte, abych vám tentokrát nevěřil."
Vidíte tu zkaženost!
„Pravdě je třeba věřit."
„Nemohu."
„Tím hůře!" zvolala jsem rozhněvaně.
„To přesahuje mé chápání," řekl.
„To proto, že jste velmi zkažený."
„Možná."
„Nevěříte, že jsem nikdy nikomu nedovolila políbit mi ruku, že jsem se nikdy nedotkla muže?!!"
„Promiňte, ale nevěřím tomu."
„Ach!"
„Uvěřím vám později."
„Sedněte si ke mně," řekla jsem, „a mluvme — a řekněte vše!"
Vyprávěl mi vše, co on říkal, a co mu bylo řečeno.
„Nezlobíte se," řekl pak, „jestliže..."
„Nezlobím se, jestliže přede mnou něco tajíte."
„Nuže... chápete — naše rodina je zde velmi známá..."
„Ano."
„A vy jste v Římě cizinky..."
„Tedy?"
„Tedy matka psala do Paříže... několika osobám."
„To je zcela přirozené... a co se o mně říká?"
Musela jsem být šílená, abych nechala projít takovou větu!
A já nic nepochopila!
„Zatím nic... ale ať říkají co chtějí — já vás budu milovat..."
„Nepotřebuji shovívavost..."
A plná obav jsem se snažila předejít tomu, co by mohli říkat v Nice, a tam naši pozici legalizovat — vypravujíc, jak se konzul stal naším nepřítelem vinou Georgesových skandálů.
Jak jsem se bála! Ach — jak veškerá radost, kterou jsem právě prožila, byla zničena... zmrzačena, rozplynuta!
„Nyní," řekl, „je tu náboženství."
„Ano, náboženství..."
„Ach!" pronesl tím nejroztomilejším způsobem, „přejděte na katolictví..."
Ale zastavila jsem ho velmi přísným slovem.
„Tedy chcete, abych změnil náboženství!" zvolal Antonelli.
„Ne — neboť kdybyste to udělal, opovrhovala bych vámi."
Ve skutečnosti bych se zlobila jen kvůli kardinálovi.
„Jak vás miluji," řekl znovu, „jak jste krásná — jak budeme šťastni."
Za veškerou odpověď jsem vzala jeho hlavu do obou dlaní a políbila ho na čelo, na oči, na vlasy, na ústa.
Udělala jsem to více pro něho než pro sebe.
„Marie, Marie!" volala teta shora.
„Co se děje?" zeptala jsem se klidným hlasem, provlékajíc hlavu průlezem, aby se zdálo, že můj hlas přichází z mého pokoje.
„Je druhá hodina — je třeba spát."
„Spím."
„Jsi svlečená?"
„Ano, nechte mě psát."
„Lehni si."
„Ano, ano."
Sestoupila jsem zpět a našla místo prázdné — ubohý se schoval pod schodiště.
„Nyní," řekl přicházeje zaujmout své místo, „mluvme o budoucnosti."
„Mluvme."
„Kde budeme žít? Máte ráda Řím?"
„Ano."
„Tedy budeme žít v Římě — ale mimo mou rodinu... úplně sami."
[Poznámka zpětně:] A po celou dobu mého pobytu v Římě od samého začátku mě tento muž kompromitoval! A já nechápala, že odháněl všechny. Dokonce těm, kdo žádali o představení, říkal, že si to nepřejeme!!!! To jsem se dozvěděla z jistého pramene v Neapoli!
[Poznámka zpětně:] Nikdy mu neodpustím, že odháněl ostatní! Ten hanebník! A já jsem přitom ztrácela víru v své úspěchy! Věřím tomu!
„Věřím tomu. Ostatně máma by mi nedovolila žít v rodině mého manžela."
„Měla by pravdu... a pak — moje rodina má tak... mimořádné zásady, bylo by to mučení. Koupíme malý dům v novém čtvrti..."
„Raději velký," řekla jsem — a skryla jsem v jeho rameni výmluvnou grimasu.
„Nu dobrá — velký..."
A dali jsme se — on alespoň — do plánování budoucích uspořádání. Bylo zřejmě vidět muže, který spěchá změnit svůj stav jedním nebo druhým způsobem.
„Budeme spolu vycházet do společnosti," řekl, „budeme žít velkým stylem, viďte?"
„Ach ano — řekněte mi... vyprávějte vše. Kdybyste byl... hloupý, bral byste mou otázku za nízké výpočty — ale máte dost rozumu, abyste pochopil, že když se člověk rozhodne strávit spolu život, je třeba se o to pokusit co nejlépe."
„Dobře chápu... Vy víte vše o mé rodině... ale je tu kardinál."
„Je třeba dostat se s ním do dobrých vztahů."
„Věřím tomu — udělám to rozhodně. A víte — největší část jmění připadne tomu, kdo bude mít prvního syna... proto je třeba mít syna hned."
„Ale to je v našem zájmu — přece chápete!"
„Chápu."
„Jenže... nejsem bohatý..."
„Na tom nezáleží!" řekla jsem, trochu dotčena, ale dosti ovládajíc se, abych učinila pohyb pohrdání — mohla to být léčka...
„Ale..." řekl.
„Co?"
„Bratři mi nedovolí oženit se jako první..."
„A jak to?..."
„Bude třeba oženit Divocha a Lva... jinak by mi dali zabrat..."
„To bude závod," řekla jsem se smíchem.
Pak, jako by byl unaven těmi vážnými řečmi, objal mě za pas... a jeho oči zářily jako dvě svíčky ve tmě.
„Occhi neri," řekla jsem, zakrývajíc je rukou — neboť tyto oči mě děsily.
Vrhl se k mým nohám a říkal tolik a tolik, že jsem zdvojnásobila ostražitost a přinutila ho sednout si vedle mě... Ne, to není pravá láska... s pravou láskou by nebylo nic malicherného ani hrubě špinavého k říkání nebo k dělání... V nitru jsem se cítila nespokojena...
„Buďte rozumný."
„Ano," řekl sepínaje ruce, „ano, jsem rozumný, jsem uctivý — miluji vás."
Milovala jsem ho opravdu, nebo mě prostě rozohnil? Kdo by to dovedl přesně říct?... a přece od chvíle, kdy pochybnost existuje... pochybnost přestává být... Ať tak či onak... vzrušení, všechna jeho milostná slova... tma, a pak ještě snad něco, co neznám... sklonila jsem se na jeho rameno, obemknuta oběma jeho pažemi, se zavřenýma očima.
„Miluji vás, miluji vás!" řekla jsem bez sebe, tisknouc jeho obě ruce na své srdce.
Neodpověděl nic a opřel hlavu o schodišťový stupeň vedle mé. Možná nepochopil důležitost, jakou jsem přikládala svým slovům... možná mu připadala zcela přirozená...
Srdce mi přestalo bít, paže mi sklesly podél boků... zajisté to byl rozkošný okamžik... byl bezpochyby stejně unesen jako já, neboť zůstal nehybný jako já a nevyslovil slova [JEDEN ŘÁDEK přeškrtnut] — cítila jsem pouze jeho svíraný dech ve vlnění ramene, na němž jsem spočívala. Ale zmocnil se mě strach — cítila jsem, že se mi hlava začíná ztrácet...
[Poznámka zpětně:] Tato slova jsou dle mého názoru tím, co rozhodlo o tom dni. Vše, co předcházelo, mi nepřipadá jako nic — to on mluvil; ale zde je to, co rozhodlo věc. Přikládala jsem nesmírnou důležitost těm třem slovům: „Miluji vás" — a lituji jich mnohem více než polibků, které mohly být téměř nevědomé.
„Je třeba jít," řekla jsem, vytrhávajíc se náhle.
„Už!"
„Je čas."
„Počkejte ještě chvíli — zde, blízko mne — jak nám je takhle dobře... kdybychom mohli strávit celou noc takto..."
Byla jsem příliš vzdálena pravému smyslu těchto slov, než abych protestovala, a proto jsem mlčela, když se vzdálil na kolenou a opět sepjal ruce:
„Ty mě miluješ," pronesl, „viď — a budeš mě milovat vždy... řekni, budeš mě milovat vždy?"
Toto tykání mě ochladilo... a připadalo mi ponižující...
„Vždy," zašeptala jsem nespokojeně, „vždy... a vy — vy mě milujete?"
„Jestli... já... Ach!! Jak se můžete ptát na takové věci!! Ach, má drahá... jestli... ano — kdyby se odtud nedalo odejít, přál bych si, abychom odejít nemohli..."
„Zemřeli bychom hlady," řekla jsem, ponížena těmi něžnými jmény, jimiž mě oslovoval, a nevědouc jak odpovědět.
„Ale jaká krásná smrt — vaše ústa blízko mých."
Tomuto novému polibku jsem neodolala, ale přijala jsem ho s jakýmsi... odporem.
Napřímila jsem se a on mě následoval, opíraje se o můj pas...
Opřel se o zeď a přitáhl mě k sobě.
„Za rok," řekl, pojídaje mě očima —
„Za rok," opakovala jsem spíše pro formu než z jiného důvodu... nevěřila jsem vážnosti... dobrodružství. Jenže, když jsem se do toho nechala zaplétat, žádala jsem, aby je považoval za vážné a přijímal mou přízeň jako dary nebes... Ostatně co záleží na mých skrytých myšlenkách? Jednala jsem jako zamilovaná — prodchnutá, opojená, inspirovaná, vážná a slavnostní.
V tu chvíli jsem zaslechla tetu, která vidouc stále světlo u mne, ztrácela trpělivost.
„Slyšíte," řekla jsem, vytrhávajíc se z jeho náruče, „odejděte — dobrou noc —" a uchopivši jeho hlavu do obou dlaní dala jsem mu poslední polibek na ústa a utekla ke schodišti, neohlédnuvši se.
To je závěr scény, kterou jsem někde četla... Fuj! Snižuji se, vysmívajíc se všemu. Budu vždy svou vlastní kritičkou — nebo je to proto, že ještě zcela nemiluji?
„Je čtyři hodiny!" volala teta.
„Především, teto, je teprve deset minut po druhé — a za druhé, nechte mě v klidu."
Svlékala jsem se a přitom myslela: Někdo, kdo by mě viděl vstoupit o půlnoci do toho kabinetu a vyjít ve dvě hodiny — dvě hodiny strávené v naprostém soukromí s Italem z nejprostopášnějších... ten někdo by nevěřil ani Pánu Bohu, kdyby ho napadlo sestoupit z nebe a potvrdit mou... nevinnost. Já sama na místě toho někoho bych nevěřila... a přece... vidíte! Je třeba dost nedůvěřovat zdáním... tak se často soudí a vyvozují... definitivní závěry — přičemž tu je jen skoro nic.
„To je hrozné! Zemřeš, jak tak bdíš do pozdní noci!" volala teta.
„Poslyšte," řekla jsem, otevírajíc její dveře, „neplísněte mě — nebo vám nic neřeknu."
„K čertu, k čertu!"
„Ach, teto — budete toho litovat."
„Co se děje?"
„Ach, ach!"
„Och, ta dívka!"
„Především jsem nepsal — a zůstala jsem s Antonellim."
„Kde, nešťastnice?"
„Dole."
„Jaká hrůza!"
„Ach — křičíte-li, nedozvíte se nic."
„Není co vědět."
„Ale ano."
„Byla jsi s Antonellim?"
„Ano."
„Nu," řekla hlasem, který mě pohnul, „věděla jsem to dobře, když jsem tě teď volala."
„Jak to?"
„Zdálo se mi, že přišla máma a říkala mi: nenechávej Marii samotnou s Antonellim."
Přeběhl mě mráz, když jsem pochopila, že jsem byla v opravdovém nebezpečí.
Vyjádřila jsem obavy, že napíší ještě horší ohavnosti.
„Není nic špatného k říkání," řekla teta, „a odváží-li se říkat pomluvy, neodváží se je psát."
Velmi špatně uklidněna seděla jsem na jejím lůžku celá neklidná.
Málem jsem zapomněla říct, že Torlonia šel Pietrovi* říct, že se velmi mýlí, když se mi dvoří a chce si mě vzít — že to je mínění celého města. Zdá se, že mu Antonelli řekl, ať se stará o své. Co jsem Torloniovi udělala?
Řekl mi také — on, Pietro* — že se nám vede válka, a zejména jedna žena, která ho milovala.
„Odpusťte mi, že vám to říkám vše — ale vy jste to přikázala."
„Děláte dobře."
„Ale ať říkají co chtějí — strávíme život spolu. Budete mě milovat vždy?"
„Budu vás milovat, dokud mě budete milovat vy," řekla jsem s rty téměř na jeho krku.
„Och — tedy vždy."
Nemohu dost opakovat všechny ty nesmysly, jež mě dělají šťastnou i neklidnou. Co odpoví z Nice?
„Budeme si psát velmi rozumné dopisy," řekl Pietro*, „a budeme je ukazovat."
„Och!"
„Ale tak se to dělá — vy ukážete moje vaší mamě a já udělám totéž doma. Ale já jsem řekl, že psát nebudu. Nikdo neví, co se může stát — a... scripta manent."

Poznámky

Pozn. překl.: Mercurio (italsky) — Merkur, bůh poslů; hovorově: prostředník, dohazovač v milostných záležitostech. ↩
Pozn. překl.: Occhi neri (italsky) — černé oči; mazlivé oslovení. ↩
Pozn. překl.: Scripta manent (latinsky) — „co je napsáno, zůstává"; část rčení verba volant, scripta manent (slova létají, písmo zůstává). Pietro odkazuje na nebezpečí milostných dopisů jako důkazů. ↩