Středa 10. května 1876 – čtvrtek 11. května 1876

Jak jsem říkala v úterý večer, odjela jsem včera ve tři hodiny. Bez nejmenší překážky a bez jakékoli scény — v čemž spatřuji dobrotu Boží a Panny Marie. Odjela jsem sama s tetou, veselá a spokojená. Až do Monte Carla jsme měly příjemnou společnost: máma, Tchemichoff, hrabě di Clavesana, Terlikoff a Laurenti. S tím posledním jsem rozmlouvala od Nice do Monte Carla, tedy asi hodinu. Ještě trochu a zůstala jsem v Nice. Ten tmavý, suchý, malý, snivý, hluboký člověk, muž rodu a ducha, mě vždycky jakýmsi způsobem přitahoval.
Protože nakonec to bylo přiznat přede všemi, že odjíždím kvůli Antonellimu, a moje rodina k té vychytralosti přispívala [sic]. Ba co víc! Podporovala ji. Říkám vám: idioti!
[Na příč stránky:] Dobrý Bůh a Panna Maria mi měli zabránit odjet. 1881.
Ten soustředěný a melancholický charakter, i když nerozumí mému, přece jen v něm vidí víc než každodenní všednost, a já sama mu sděluji své myšlenky téměř tak volně jako svému deníku — jemu, koho vidím dvakrát do roka. Než se se mnou rozloučil, požádal o dovolení „dotknout se mé ruky". Pak jsem políbila mámu, vzala si sto franků od Tchernichoffa, abych mu koupila italský kostým v Římě, a we are off.
Je to opravdu veliké potěšení opustit Nice. Pan di Clavesana je ženatý se slečnou de Laurenti-Roubandi, sestrou hraběte de Laurenti, o němž jsem právě mluvila. Je to půvabná žena a její dcera je rozkošná třináctiletá blondýnka. Cestovaly jsme spolu až do Janova, kde bydlí. Hraběnka mi zazpívala neapolské písně, a velmi dobře, a řekla mi, že mě viděla v opeře; hrabě dodal — „a obdivoval". Nechali nám svou vizitku se janovskou adresou a velmi vlídné pozvání.
Od Janova, sama s tetou, jsem začala snít o celé řadě věcí, o Římě, o výkladu toho nečekaného a výstředního výletu. Snila jsem a občas se usmívala a krčila rameny nad svou tak zdařilou eskapádou.
To je strašný důkaz lásky, který zřejmě Pietrovi* poskytuji. Ach! Ale dobrá, tím hůř, jestli si myslí, že ho miluji; pokud věří takové obludnosti, je pouhé zvíře, stejně jako všichni, kdo kdy uvěří v moji lásku. Dnes ve dvě hodiny jsme v Římě, vrhám se do fiakru, teta mě následuje, průvodčí omnibuse hotelu della Ville přebírá zavazadla a... a já jsem v Římě.
Bože, jaká radost!
Jsem z toho tak šťastná, že po návratu z procházky se vrhám na sešit papíru a píšu tento dopis do Nice:
San Diou de Diou! Jsem v Římě! Ach, jaká radost! Nemůžete pochopit, o kolik lépe se tu člověk cítí než u vás! Patnáct dní poprvé dýchám! Ne, to je přece příliš hloupé!"

ŘÍM, STŘEDA 10. KVĚTNA 1876 – ČTVRTEK 11. KVĚTNA 1876

Naše zavazadla dorazí teprve zítra; abychom mohly jít sledovat návrat z dostihů, musely jsme se spokojit s cestovním oblečením — ostatně v šedém kostýmu a plstěném klobouku jsem vypadala velmi dobře. Vedu tetu na Corso — jak je rozkošné znovu vidět Corso po Nice! Zasypávám ji hloupými poznámkami a výklady, protože mi připadá, že nic nevidí. Ukazuji jí Pizzardiho, jak řídí break plný Zucchiniů, kteří otevřeli veliké oči, a celé spousty dalších živočichů.
Ale copak ten výlet, který jsem podnikla z pošetilosti, nemohl být přičítán vážným záměrům?
A hle — Caccia-Club, pod portikusem se pohnulo, když jsem procházela; mnich zůstal stát s otevřenými ústy, pak smekl klobouk a usmál se od ucha k uchu; Saint-Joseph stojí vedle něj a salutuje zároveň, bez většího překvapení. A pak — milostivé nebe! — Larderei! Larderei docela sám!! Larderei sám, chápete! O kus dál Simonetti, Rossi, který zčervenal jako rak, když mě poznal, a konečně... Torlonia, který se náhle zastavil a usmál svým andělským úsměvem. Na slovo čestné ženy — má andělský úsměv.
A pak Bruschetti — zdálky, sám, špinavý, pěšky.
To bych o milovaném muži nikdy neřekla.
Pietro* byl v šedém a velmi špinavý a bledý. Říkala jsem přece, že ho Cesaro a Antonio zkazí. Doufám konečně, že tomu bude konec.
Ne, poslyšte — nejde o něj. Jde o Dona Clementeho*, který je rozkošný, stejně jako Larderei. Pak Beimonte, Pandola, princezna Markéta se čtyřspřežím a jezdci v červeném.
Teta se tak zamračila, když viděla Torloniův pozdrav, že jsem jí musela sáhnout na paži, jako bych ji nabádala ke vlídnosti.
Teta si Torloniho spletla s mladým příručím! Dvě hodiny se mořím přesvědčovat ji, že Torlonia a Larderei jsou nejkrásnější muži na světě, a ona nic slyšet nechce. Ach! Corpo di Dio — jsem v Římě!
Ubožáci! Všichni shnijete v Nice! Jak vás lituji! Málem jsem zapomněla říct, že jsem jen o vlas nezůstala v Nice! Kvůli Laurentimu, který má ruku jako dítě. Prohlédněte si ho — přísahám vám, že je to muž rodu.
Konečně jdeme na Pincio a tam nacházíme Lardereie, který se přede mnou nastavuje jako pes. Ach! Přísahám vám, že je rozdíl mezi Římem a Nice!
Tento dopis musí být čten veřejně, aby potěšil všechny ty nešťastníky, kteří strádají ve vlasti Kateřiny Seguranové.
Tak tedy sbohem — ne, já se nikdy nevrátím, Nice je příliš hloupé! Po návratu z procházky jsem si sedla uprostřed schodiště — z radosti, přísahám vám — z radosti.
Ten dopis vysvětluje můj stav. Poslyšte — v Nice trpím pohrdáním od špinavé nicejské společnosti, v Římě trpím jen lhostejností krásné římské společnosti. Raději tedy trpím v Římě. Ten hloupý Pietro* si bude namlouvat všelicos — to mě trochu mrzí. To on měl přijet do Nice. Asi bude hrdý a to je přirozené, ale také velmi nepříjemné. Kdyby mohl vidět, co si ve skutečnosti myslím, nebyl by tak hrdý.
Právě jsem se dozvěděla tu nejradostnější zprávu. Metcherská je zasnoubena s panem Ygnatieffem. Takže ne Torlonia.
Teta — či spíše tetina ješitnost — čeká dnes večer Antonelliho; já také, ale bez přílišné úzkosti. Nepřišel, a v jedenáct hodin jsem klidně odešla spát, smějíc se celé cestě do Říma. Teta mi bez ustání říká, že nevím, co chci.
„Chci vycházet do společnosti," říkám jí, „a protože nevycházím, dělám všechny tyhle pošetilosti, abych se omámila."

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „we are off" — odjíždíme, vyrážíme.
Pozn. překl.: V nicejském dialektu: „San Diou de Diou!" — přibližně „U Pána Boha!"
Pozn. překl.: V originále italsky: „Corpo di Dio!" — „Tělo Boží!" — silná přísaha.
Pozn. překl.: Kateřina Seguranová — legendární hrdinka Nice, která podle tradice zahnala turecké útočníky roku 1543.