Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Pondělí 3. dubna 1876

Divila jsem se, že dosud nepromluvil se svými rodiči. Ale co by jim řekl, když mu říkám, že ho nemiluji. Kdybych mu byla řekla opak, kdybych byla svolila k jeho návrhům, bylo by to jinak.
Viděla jsem okouzlující princeznu Markétu. Je jí čtyřiadvacet let a je líbezná. Je možné, že jí ten opičák Humbert dává přednost před starými klisnami jako princezna Ginittiová a vévodkyně de Rigano! Je opičák, namítnete — je tedy zcela přirozené, že miluje opičice. Ne, to není přirozené — oškliví milují krásné.
Ještě pět dní a Pietro vyjde ze svého buen retiro. Jsem jaksi ráda z těchto pěti dní nepřítomnosti — budu chodit brzy spát a budu svěžejší a silnější. A Plowden? Plowden nikdy nezůstává po půl dvanácté a Plowden přichází v devět.
Jaká škoda odjet — a brzy to bude nutné, šestnáctého nebo sedmnáctého tohoto měsíce. Miluji Řím.
[Sedm přeškrtnutých řádků a za nimi stránka, kterou Marie vytrhla]
Náhle mě přepadla velká něha k mému ubohému mnichovi a spěchám ji zapsat. Je půlnoc. Co asi dělá teď? Spí, bezpochyby. Dali mu aspoň postel, nebo ho nechali spát na „studené skále?" Ze vzdoru ho budu dnes večer milovat. Jsem snad hloupá — ale připadá mi to jako jakási pomsta za Torloniino pohrdání.
— Mám na tu ženu strašnou zlost, řekl Torlonia, když jsme ho naposledy viděli na Pinciu — strašnou zlost!
— A proč? ptá se máma.
— Ach, madame, vy nevíte — to trvá od Kapitolu.
Vzpomínám si na Kapitol — nečinila jsem nic jiného než mu obracela záda a přijímala jeho dvornosti s maximálním pohrdáním. Nikoli že by se mi byl nelíbil — ale hledala jsem a viděla jen Antonelliho. To si nikdy neodpustím! Torlonia udělal vše, aby se mnou promluvil — šel za mnou, mluvil na mě, a já si ho ani nevšimla. Dina mi jen šeptala:
— No podívej, tamhle je ten sympatický blonďák — promluv s ním, je tak milý.
A já ji neposlouchala! A ještě v Apollu na prvním plese — přišel a zůstal stát před naší lóží a já mu sotva odpovídala. Mluvil ke mně zblízka a bylo cítit koňak. Pak když jsem se vracela do lóže s Meščerským, viděla jsem ho sedět ve výklenku chodby a být velmi zaměstnán s nějakou dominovou maskou.
— Gratuluji ti! řekla jsem mu v průchodu.
Trochu mě rozčilovalo vidět ho tak zabraného s tou ženou — přece jen byl ten sympatický blonďák. Ó hlupačko, ó zvíře, ó bláhová! Šla jsem hledat Antonelliho! Když tam byl Clément — a hledal mě!
A co moje něha k bratru mnichovi? Via!
— Ne, vážně, řekl mi Torlonia — zachovala jste se ke mně způsobem naprosto... skutečně nepopsatelným, na Kapitolu.
Věřím tomu — byla jsem šílená. Hňupka pitomá! Ztřeštěná bestie! Ne, to si nikdy neodpustím.
Ach! Ty zatracený Clément, ty na mě pliješ? Dobrá! Budu dnes večer milovat Antonelliho — tobě to nevadí a ty o tom ani nevíš — ale budu ho milovat, jen abych tě rozzuřila. Cítím z toho jakési uspokojení. Ne, je to mrzuté. Ten ďáblův vévoda má hodně ducha. Dosud jsem měla jen hrabata Merjeevského, Bruschettiho, Antonelliho — a jednoho prostého smrtelníka: Plowdena. To jsou čtyři. Málo. Místo aby mě bylo hanba zamilovávat se šestkrát za týden — na to jsem hrdá. Jsem fanynka nestálosti a baví mě to. Ostatně je to velmi dobré — kdyby jen proto, abych dala mužům repliku, abych měla — řečeno tak — poslední slovo.
Chudák Pietro — ať na mě myslí v tuto chvíli — já také myslím na něho. Má co děkovat Torloniovi. Ne, pomlouvám se. Nevím proč se chlubím, že jsem zamilována do toho zatraceného vévody. Nejsem do něho zamilována — jsem — nejsem — jsem... ostatně nevím nic. Vrátím se do Říma příští zimu — a v lepších podmínkách, jak doufám.
Třináctý je Torloniovo datum — ve vztahu ke mně — bylo to také Hamiltonovo datum, vždy ke mně.
Skoro pokaždé, když ke mně mluvil, bylo to v pondělí.
Malovala jsem celý den a okolo šesti přišli pro mě — a nasadivši italský slaměný klobouk pokrytý bílým peřím a vzadu sepnutý dvěma žlutými růžemi, vyšla jsem ven. Ten klobouk mi dodává co možná nejvíce watteauovský vzduch — ostatně je to stejný tvar jako vloni v létě. Reboux mě zná — stačilo mi mu napsat před sedmi nebo osmi dny.
Nudila jsem se — neviděla jsem malého, tlustého, opilého Torloniho. Opilý, tlustý a malý — ale neodolatelný, na mou čest poctivé ženy. Zeptejte se všech žen — těch pravých — a řeknou vám totéž.
Když muž dospěje k bodu, kde je Torlonia ve vztahu ke mně, chybí mu již jen jedno: božskost. A nepřítomnost mu ji dává. Torlonia byl hamiltonizován. Je to hloupé jako vše ostatní — připusťte to — ale je to pravda.
— Antonelli není docela krásný, řekla jsem před nějakou dobou — ale v Římě není nikdo lepší.
Je tu někdo mnohem lepší — jak vidíte.
Pan a paní Sarasinovi a Plowden strávili večer u nás. Měla jsem hloupost dát Plowdenovi svou fotografii — teď toho lituji — ještě jsem tam přitiskla tiskacím písmem ta dvě slova PAX TIBI. Mrzí mě, že jsem to všechno udělala. Paní Sarasinová je rozkošná malá žena — prostá, milá a dokonale vychovaná — její manžel je dřevěný Švýcar, který hodně cestoval. Odjíždějí pozítří.
Velmi mě vyděsili zprávou, že jeden ze Swedomských je nemocen tím... [V margině: neštovicemi] — víte, tou nemocí, které se bojím i pojmenovat a která mě naplňuje hrůzou, děsem a strnulostí.
Chudák Pietro — chybí mi. Ale co když mi lhal! Ne — proč pochybovat o všem. Jenže je to přece příliš neuvěřitelné. V klášteře!
Baronka od společného stolu a její syn jsou Švýcaři. Přišli k nám po večeři podívat se na mé obrazy. Oba jsou nadměrně červení, nadměrně tlustí a nadměrně veselí. Povídala jsem a rozesmála jsem je jako šílence.
Pietro se může klidně urazit, že jsem dala fotografii Plowdenovi. Ten milý Pietro mě tolik prosil, abych mu jednu dala. Ale nevadí — bude odměněn — nebojím se ho urazit, protože je vždy mým drahým, mým nejdražším favorizovaným.
Zbývají mu ještě čtyři dny. A co kdyby se vůbec nevrátil! Ne — to by bylo příliš truchlivé. Říkám, že jeho láska se přenesla na mě.
S prsteny je konec, pokud jde o naše sdružení! Dina vymyslela něco rozkošného. Stříbrné srdce s iniciálami: A.T.E. Uvidíte, že nelze vymyslet nic lepšího. Zaprvé srdce je nejpřirozenější znak sounáležitosti pro sdružení jako je to naše — každý nosí prsteny — kdežto toto stříbrné srdce bude mít nádherný účinek. Zadruhé iniciály jsou první písmena našich tří jmen: Aglaé, Thalie, Euphrosine — a tato tři písmena mohou zároveň znamenat: a te, což italsky znamená tobě; a pak A může znamenat Antonelli, T Torlonia — a co se týče E, brzy mu najdeme smysl, pokud někdo není spokojen s É-milem.
Není to příhodné, velmi jednoduché a velmi originální? Není třeba dál hledat — nic lepšího by se nenašlo... To je rozkošné!
Myslím na toho drahého přítele, který hyne v cele jako duše velmi zkaženého Emila. Hodně jsem na něj zapomněla, na toho okouzlujícího Záhadného. Mé dřívější zuřivosti nechápu a je mi jedno. Ale bezpochyby ho znovu uviduji a opět pro něj dostanu rozmar.
Jak dlouho je to do sobotního večera! Úterý, středa, čtvrtek a pátek. Čtyři večery bez Antonelliho. Nudí se bez mě? Ale ovšem! Vy pochybujete — já nepochybuji — neboť nudím-li se já, musí se nudit on, protože mě miluje. Nemohu pochopit všechny jeho city, protože já nemiluji — a on jich musí prožívat mnoho. Chudák milý mnich. Půjdeme se podívat na Koloseum při měsíčním svitu, na koních.

Poznámky

Pozn. překl.: Španělsky: „dobrý úkryt/útočiště" — Marie ironicky přezdívá klášter termínem odkazujícím na slavný španělský královský palác Buen Retiro. ↩
Pozn. překl.: „froide pierre" — studený kámen, tradiční obraz klášterní přísnosti. ↩
Pozn. překl.: „Watteau" — odkaz na francouzského malíře Jeana-Antoina Watteaua (1684–1721), proslulého galantními scénami s pastýři a pastýřkami; „watteauovský" vzduch = jemně arcadický, elegantně hravý styl oblékání. ↩
Pozn. překl.: Marie tvoří sloveso z jména lorda Hamiltona — oblíbence, jehož vzdálenost přeměnila v ideál; „hamiltonizován" = pozdvižen na úroveň nedosažitelného vzoru skrze nepřítomnost. ↩
Pozn. překl.: Latinsky: „Pokoj tobě" — liturgický pozdrav. ↩
Pozn. překl.: Italsky „tobě/pro tebe". Tři iniciály A.T.E. nesou trojí skrytý smysl: jména dívek (Aglaé, Thalie, Euphrosine — tři Grácie, jak si říkají), italský výraz a te, a také iniciály tří mužů v Mariině životě: Antonelli, Torlonia, a E pro Emila. ↩