Úterý 29. února 1876

Protože je to poslední den, vycházíme záhy.
Celé město je rozrušené, každý se chce bavit, každý běhá, křičí. Jedeme po Corsu v kočáře. Princezna Markéta, milá jako anděl, se prochází také. Corso je příliš krátké na to množství kočárů. Nevím, zda ostatní dostali tolik kytic a bonboniér, ale co se mě týče, jsem jimi zaplavená a pokrytá. Doria bílý mi ze svého balkonu hází hezkou kytici, zkrátka všichni. Bavím se jako pominutá. Hodila jsem princezně dvě velké kytice, a když později znovu projíždíme kolem balkonu, který zaujímá, hodí mi bonboniéru z bílého atlasu, kterou si schovám.
Netroufám si vylíčit to bláznivé veselí masopustního úterý v Římě. Bylo to tak zábavné, že jsem si ani nevšimla Antonelliho nepřítomnosti. Na balkon jdeme jen na běh barberi a nacházíme tam pro mě velkou kytici od Loëbeckeho. Včera mi taky jednu dal. Mluvím s Bruschettim, ptá se mě, zda jsem četla jeho dopis.
[Sedm zrušených řádků]
Odpovídám, že ano. A proč mi nic neříkáte? Nic vám neříkám, protože je příliš brzy.
— Zjistěte si o mně vše, co chcete.
— Jediná informace, kterou chci, přijde s časem. Divím se, jak rychle k vám láska přišla.
— K tomu stačí jediný okamžik.
— Ó, u mě to tak není, mně to trvá dlouho.
Jen si představte, že se mě ten tupec ptá jak dlouho!
— Ó, řekla jsem, mně to trvá velmi, velmi dlouho, nejméně tři čtyři měsíce.
Ptá se, zda mezitím, než přijde láska, není aspoň trochu náklonnosti. V nitru jsem pobouřená a odpovídám mu, že nic neřeknu, že má vědět, že jsem náramně přísná a že je ještě velké štěstí, svolím-li ho vyslechnout a dovolit mu čekat.
Ráčím ho představit své paní matce, z čehož je nadšený. Dost o tom zvířeti. Plowden mi přináší kytici růží a prosí mě, abych ho představila madame, což učiním. Je to muž všude velmi dobře přijímaný a velký přítel Antonelliho.
Stmívá se a začíná hra moccoli. Náš balkon a balkon té Angličanky jsou jediné osvětlené bengálskými ohni. Velký účinek. Když přijde řeč na tu Angličanku, všichni ti pánové říkají, že se jmenuje paní Oliverová, a Antonelli o ní mluvil velmi ošklivým tónem.
Podle toho, co jsem o té osobě vyzvěděla, vidím, že se nepohybuje v dobré společnosti, nebydlí se svým mužem a je obklopena muži, což ji podle mě nemůže kompromitovat, taková tlustá, malá a nalíčená, jaká je. Ale nejděme proti proudu, podřiďme se obecnému mínění a braňme jen sebe samé, a budeme mít dost co dělat.
Celé Corso je osvětlené moccoli, které se rozsvěcejí a zhasínají, poskakují shora dolů a zdola nahoru jako oči ďáblů, pronásledované vějíři, košťaty, kapesníky jako tolika velkými nočními motýly.
Lid řve, neumí nic než řvát.
Loëbecke se cítí oprávněn pozdravit, a tváří se tak upřímně, tak vesele, tak prostě, že ho pozdravím a usměji se na něj jako na známého.
Vracím se dost otrávená, šaty jsou pošpiněné moccoli Diny, která se rozjařením úplně přestala ovládat.
Kolem jedenácté mi přinášejí růžové domino, Dině druhé červené. Mám bláznivou chuť být dnes večer veselá, zdá se mi, že budu škádlit kdekoho, že budu mít dokonce odvahu oslovit velkého Doriu.
Dina, Lola a jejich matka jdou na spálení karnevalu, já zůstávám s mámou, nezajímá mě to, bude tam jen dav.
Od rána jsem všechny prosila, ať mi nekazí náladu. Mám nešťastnou povahu, nejmenší slůvko proti, špendlíková hlavička v kole, a je po všem. A Walitský a máma mi všechno pokazili! Nejdřív se řekla ta slova:
zkaženost, věčná hanba, [Začerněná slova: ani jeden] kámen, nikdy! Jako Jules Favre.
Byl to způsob, jak rozpoutat hádku. Nic neříkám, jen nakonec oplakávám svou nešťastnou povahu, která podléhá všem vlivům. Nechápou, nebo snad chápou až příliš dobře, jak jsem sensitive. Sebemenší věc mě rozpálí nebo zmrazí. Inu! Co dělat. Je to tak. Vidouce můj žal, rozveselí se a jdeme, ale já jsem úplně malomyslná.
Je tu tak málo lidí, že je to k smíchu. Pietro, celý sehnutý, se baví s jedním velmi bohatým dominem z červeného atlasu. Walitský je v černém dominu, vypadá jako těhotná žena, jeho postava mě rozptyluje. Ani jeden známý muž. Ale hle, Doria sedí s jakýmsi černým dominem.
Troufnu si k němu přistoupit. Ale on na nějakém růžovém dominu pranic nezáleží a sotva odpovídá. Půjdu se nudit jinam. Antonelli je pořád s tím červeným, ale teď v lóži.
O něco později sestupuje sám, chvíli s ním mluvím. Nemohu říct, zda mě poznal, přetvařovala jsem hlas, mluvila jsem italsky. Jakási sotva maskovaná dáma mu z lóže dává znamení, ať přijde, [Začerněná slova: říkám mu, ať] odejde, aby neodešel sám.
— Víš, řekl pořád italsky, měli bychom se vzít.
— Nechci.
— Proč?
— Protože jsi ošklivý a nenávidím tě.
— Tím hůř pro mě a tím líp pro vás. Jdi, ať děláš co děláš, tvá nožka tě vždycky prozradí; takže ty mě nenávidíš, a bylo to vždycky tak?
— Vždycky.
— Pak jsem nešťastný.
— Ne, jsi hloupý, jdi pryč.
Seděli jsme na okraji lóže, je tak hbitý, že jsem neměla čas zabránit mu spatřit mou rukavici.
Mezitím se máma přibližovala k Doriovi.
— Bože, ty se musíš nudit, řekla jsem mu cestou.
A aniž by se otočil, aniž by se hnul, vrhl po mně pohrdavý zvuk, který se mi nesmírně líbil. Poslouchejte, zasáhl mě blesk z čistého nebe. Ze všech, koho vídám v Římě či jinde, je Doria jediný, kdo je gentleman ve všech ohledech. Vedle něj jsou všichni
ostatní jen brak. Antonelli opice, ostatní sedláci.
Doria je kníže v plném smyslu toho slova. Dřív jsem říkala, že na místě Markéty bych si vybrala jiného. Ne, nikdy bych si nevybrala jiného. Jaké způsoby, jaká řeč, jaká vznešenost v nejmenších úkonech! Byla jsem velmi spokojená s tím, jak zachází s neznámými maskami v dominu.
— Hm — he! udělal, když jsem mu řekla, že se musí nudit; bylo to obdivuhodně provedené.
— Vracím se zmatená, rozrušená, zaražená. Nechci na Doriu myslet, bylo by to bláznovství.
Čekal na nějaké domino, řekl mámě.
— Můžeš být anděl z nebe, řekl, ale nemohu s tebou zůstat, čekám na domino, které má přijít. Počkám ještě čtvrt hodiny a pak odejdu, neboť nejsem zvyklý, aby mě někdo nechal čekat, a nehodlám to trpět.
Ten hlas mi mrazí krev v žilách, na mou čest, a já se toho muže bojím. Zdá se mi, že bych ho zbožňovala. Nemyslím na něj s úsměvem jako na cardinalina, ale chce se mi plakat, chvět se, mám strach.
Nikdy jsem ho před dnešním večerem neviděla zblízka, nikdy jsem ho neslyšela mluvit. Má kolem sebe cosi podivného, oněmuje mě, uvádí mě v zoufalství, nahání mi strach.
Usínám jako pominutá, nepláču, ale nemohu zabránit svému obočí, aby se každou chvíli stahovalo, svým rtům, aby se svíraly, a cítím se podivně a ten zvučný hlas mnou celou otřásá a já mám strach.

Poznámky

Pozn. překl.: Princezna Markéta Savojská (1851–1926), budoucí italská královna — tehdy princezna piemontská. Marie ji potkala v římské karnevalové společnosti.
Pozn. překl.: Mardi Gras — masopustní úterý, poslední den karnevalu před Popeleční středou a začátkem postu.
Pozn. překl.: Z italštiny: moccoli — malé svíčky; tradiční závěr římského karnevalu, kdy se každý snaží zhasit svíčky ostatním.
Pozn. překl.: Feux de Bengale — bengálské ohně, barevné chemické světlice užívané k divadelnímu osvětlení, vydávající sytě červené, zelené či modré světlo.
Pozn. překl.: „Spálení karnevalu" (funerale del Carnevale) — předstíraný pohřební průvod značící smrt karnevalu poslední noci, při němž se spaluje či pohřbívá figurína; staletá římská tradice.
Pozn. překl.: Jules Favre — francouzský republikánský politik proslulý dramatickými řečnickými projevy.
Pozn. překl.: V originále anglicky: „sensitive" — citlivá, vnímavá.
Pozn. překl.: Coup de foudre — dosl. „blesk"; ohromující, okamžitý zážitek zamilování. Viz záznam z 21. února, kde Marie tento jev sama rozebírá.