Neděle 13. února 1876

Visconti přišel ráno oznámit, že dnešní večírek je odložen, a místo toho nabízí pozvání na ples na německém velvyslanectví.
Ach, kdybyste věděli, jak mě to všechno otravuje! Nechci nikam, raději budu v klidu, než abych se doprošovala přízně!
A pak — co je na světě nesmyslnějšího než tahle návštěva mé matky u velvyslancovy paní! Bez představení, bez doporučujícího dopisu! Velvyslancová, jako zdvořilá žena, nechala vizitku, a tím to skončilo. Je zcela přirozené, že nezve. Kdyby měla takhle přijímat každého Rusa, který projíždí Římem…
Ve dvě hodiny, zatímco je u nás Botkin, přichází znovu Visconti, tentokrát bez jakéhokoli důvodu.
Jsem sklíčená k zalknutí! Soroka a Galula jsou tady a vidí nás odjíždět do vily Borghese, kde nás dostihnou, pak na Pincio a nakonec na Corso. A večer jsou tu zas. To jsou ale podivné figurky.
Myslím, že dnes večer byli tři, smějeme se tomu jako bláznivé, protože dříve jsem vždycky říkala, že Soroka chodí kvůli mně, Galula kvůli Dině a Lola se musí spokojit s jejich deštníkem.
— Bože! To je můj deštník! vykřikla Lola, když toho třetího spatřila.
Ale myslím, že jsou to lidé počestní, protože si vyměnili pozdravy [Škrtnuté řádky: s princem Humbertem, princezna Markéta seděla ve svém kočáře] s mnoha [Škrtnuto: dalšími] velmi váženými osobami.
[Škrtnuto: Víte, že tady není zvykem zdravit královské osoby, aniž bychom je víceméně znali.]
Posílají mi noviny z Nice. Zdá se, že Audiffret věnoval dvě stě franků jako cenu „pro samostatné masky" a tu cenu nazval: cena Rossignol che vola. Walitský píše, že Danis a d'Aspremont jí jinak neříkají. Vyžádala jsem si vysvětlení. Ráda bych věděla, jestli je to kvůli té karikatuře.
Ne, tohle všechno je mi úplně jedno! Každý má svůj domov, každý…
Bože! Je možné, že jsem tolik čekala, tolik se modlila, tolik plakala, tolik křičela — a nadarmo!
Proč jsem takhle trestána! A co tak strašného jsem provedla? A nemají mé modlitby žádnou cenu? Cožpak mě Bůh neslyší? Je vůbec nějaký Bůh? Odpusť, odpusť, odpusť! Ale připadá mi přece nemožné, že by křesťanský Bůh mohl dopustit, aby jedno z jeho stvoření bylo tak zoufalé!
Bože, co jen mám dělat! Jet do Ruska, ano — a v Rusku to bude zase totéž, ne, vždyť ten proces je příčinou všech našich neštěstí. Pojedeme se otevřeně bránit proti těm hanebným pomlouvačům, měli jsme to udělat už dávno, ale život byl snesitelný a my otáleli z malosti duše, z bázlivosti, z hlouposti! Netušili jsme, že to může přivodit jakési prokletí! Ale teď je to jiné, tahle existence se stala všem nesnesitelnou, pojedeme do Ruska, já pojedu, jinak ze mě nic nezbude. Člověk musí mít mých sedmnáct let a mé zdraví, aby vypadal jako hezká žena, a přitom snášel ukrutná muka a plakal v každém koutě!
Pláču, naříkám, křičím, že jsem prokletá! Ale ne! Není to tak. Je to ten proces, neboť dokud do Nice nepřicházely pomlouvačné články v ruských novinách, dokud z Ruska neposílali konzulovi ostudné papíry, šlo všechno dobře, každý nás vyhledával, ale na něj už toho bylo příliš a konzul se stáhl jako první. Jeho nepřátelé [Začerněná slova: už říkali, že dostává peníze, aby tajil] naše skandální záležitosti, že si platí jeho ochranu. Málem přišel o své místo, stáhl se, ale zůstal zdvořilý a nikdy o nás neřekl jediné špatné slovo. A po konzulovi všichni ostatní, a paní Tutčevová, jen co přijela, šťastná, že má záminku, potvrdila všechny ty pěkné věci, které se povídaly.
A skandály kolem Georgese. Tak, tak, tak — teď to vidím jasně. Je to jakési zadostiučinění, vidět, odkud neštěstí přichází. Přísahám, že se mi tím nesmírně ulevilo.
Ach, ale jaká hanba!
A bláznivá, jaká jsem byla, jsem nic neviděla a žádala, aby se hledala cesta do společnosti. A dokonce v Římě! Bože! Děkuji Ti, žes mi otevřel oči. Opravdu! Je to štěstí, chápat, vidět! Vím, co mám dělat. Děkuji, děkuji, můj Bože, nevděčná, nesmyslná, jaká jsem! Teď vidím, že máš se mnou slitování! Ó, přísahám, že tou božskou jiskrou jsi mi prokázal nesmírné dobro! Ano, je Bůh, a Bůh dobrý a milostivý!
Stačí, když těch pár měsíců budu žít v klidu, smířím se s tím a budu se snažit nevidět, co dělají druzí. Ujišťuji vás, že je to v sedmnácti a s mou povahou těžké. Ale přinutím se, o to víc to bude k mé cti.
Před nějakým plesem či slavností zase ochabnu, zapomenu na pravdu, budu znovu naříkat — ale pak si stačí přečíst tohle. Teď pláču radostí a vděčností. V jediném okamžiku jsem celá proměněná.
Bude třeba si pospíšit, vyrazit hned po Velikonocích, zdržet se v Nice jen krátce a jet do Ruska. To je má pravá cesta. Když po ní nepůjdu, znamená to, že nejsem hodna ničeho.
Teď, když uvažuji, vidím, jaké jsem dítě. Modlím se k Bohu a chci, aby mi to všechno udělal hned, jako mávnutím kouzelného proutku. Mohl by to udělat, ale pro nějakou světici, a ne pro obyčejnou ženu.
Mnoho pro mě udělal, utěšil mě, uklidnil, vrátil mi život. Škoda, že se [Začerněné slovo: nechá] Visconti dělat, co chce — měli jsme všechno odmítnout. To uděláme od této chvíle.
Jen aby čas běžel rychleji! Je třináctého února, Velikonoce [Začerněné slovo: připadnou] kolem šestnáctého dubna, osmnáctého nebo devatenáctého odjedeme.
Dost utrpení, dost zmítání, dost pomalých a neustávajících muk! Skončit to všechno naráz; skončí to špatně — neumřu na to, vždyť až dosud jsem nezemřela; skončí to dobře — mé štěstí nebude mít hranic!
Už dávno by bylo po všem, kdybychom byli odjeli do Ruska. Čím déle otálíme, tím víc se to zaplétá, tím těžší to bude rozplést!
[Začerněná slova: La Vigier ještě ne]zpívala v Cercle, bude zpívat až zítra, čtrnáctého února.
Když jsem četla „La Vie Mondaine", našla jsem mezi jmény na seznamu cizinců jistého pana Bœufa v Grand Hôtelu, a napadlo mě napsat dopis Záhadnému a adresovat jej tomuto pánovi s prosbou, aby jej předal panu d'Audiffretovi. Ostatně tentokrát mu píšu velmi zdvořile, jen posuďte sami:
Vážený pane,
dovoluji si vám poblahopřát k podniku, do něhož jste se právě pustil. Je výhodný po všech stránkách. Vskutku, parní leštírna bot byla věc, která ve městě tak významném, jako je Nice, scházela. A Vy, pane, se svými přirozenými a podnikatelskými schopnostmi budete jejím důstojným zakladatelem a vůdcem.
Přijměte, pane, ujištění o mé hluboké úctě.
Henri Fichu.
Píšu ještě dva další:
1°/ Audiffretovi, znovu.
Vaše Milosti!
Zástup mužů přivedených k zoufalství k Vám v tísni vztahuje paže!
Všechny naše plechovky lešticí pasty nám už poslouží jen k tomu, abychom si jí načernili těla na znamení smutku! Pomyslete, kolik čističů bot necháte zahynout hlady!
Vzpomeňte si, že když jste byl mnohem mladší a nekonečně méně zkažený, dával jste si naše pokorné kartáče přejet po botách každou neděli, než jste šel do veřejného parku!
Vzpomeňte si na bankrot pana Kroma!
Čističi bot města Nice.
a 2°/ Saëtonovi:
Vážený pane!
Všichni čističi bot města Nice Vás na kolenou úpěnlivě prosí, abyste svého přítele pana E. d'Audiffreta odradil od uskutečnění jeho nápadu.
Nejsme s to obstát v jeho konkurenci! Zemřeme hlady, uskuteční-li svůj záměr zřídit parní leštírnu bot ve své velké jídelně, která je tak krásná!
Smilujte se, pane, přimluvte se za nás, ujměte se nás, a my se zavážeme, že vám zadarmo budeme leštit ty nejjemnější večerní botky, v nichž se vznášíte lehce jako posel bohů.
Pane, pro smilování, pokuste se obměkčit svého přítele; bude to těžké, obáváme se, neboť se proslýchá, že už nemá duši.
Čističi bot, atd.

Poznámky

Pozn. překl.: Z italštiny: „Slavík, který vzlétl" — pravděpodobně zašifrovaná narážka na Marii, slavíka, který „vzlétl" do Říma.
Pozn. překl.: V originále anglicky: „home" — domov.