Antonelliho jsem měla tak ráda, že ačkoli jsem ho znala už čtrnáct dní, na ulici jsem ho nedokázala poznat. Ale nutila jsem se ho obdivovat. Ale Torlonia se mi opravdu líbil mnohem víc.

napříč stránkou
Antonelliho jsem měla tak ráda, že ačkoli jsem ho znala už čtrnáct dní, na ulici jsem ho nedokázala poznat. Ale nutila jsem se ho obdivovat. Ale Torlonia se mi opravdu líbil mnohem víc.
V tři čtvrtě na dvanáct máme audienci u papeže. Na via Condotti Domenica zjistí, že zapomněla růženec, vracíme se pro něj. Ale když dorazíme naproti Apollu, je to ještě horší!.. Zjistíme, že jsme zapomněli zvací dopis, pošleme pro něj Fortunéa drožkou a pokračujeme v cestě. Netřeba dodávat, že nás dovnitř nevpustí, a tak vidíme jen skleněnými dveřmi, jak Jeho Svatost prochází kolem. Opravdu, je to úctyhodný stařec, vzbuzuje respekt a dojímá svou mírnou velebností. Připisuji to jen dlouholetému zvyku být považován za boha.
Bolí mě hlava, slunce svítí jako v Nice, ale nechám všechny odejít a zůstanu sama.
Baron Visconti nám přijde oznámit, že nás zítra o půl desáté uvede k panu Leghaitovi, tajemníkovi belgického velvyslanectví. Jelikož velvyslanec nepřijímá, hostí tajemník. Bude to velký hudební večer.
Tolik bych si přála nemoci tam jít. Pořád mám pocit, že po nás budou ukazovat prstem. A pak to tak chladné přijetí ruského velvyslance není zrovna dobrým doporučením. Stane se toto. Půjdeme, lidé si mě všimnou, vytvoří se kolem nás kroužek a hned se začne říkat: to jsou ti Bashkirtseffovi, co mají ten skandální proces atakdále atakdále, a pak se budou snažit těch Bashkirtseffových zbavit. Rozhodně bych raději nechodila nikam.
Je to jistě velmi zábavné, někam vyjít, nikdy jsem se ve společnosti nepohybovala, všechno je to pro mě nové.
Dnes večer žádné Soroky, a tak píšu Audiffretovi dva dopisy:
— Kdypak si přijdeš pro svou duši?
Což nevíš, že bělostná a zbožná slečna Bashkirtseffová už dvakrát poslala kantora ruského kostela, aby nám učinil převýhodné nabídky — jen když svolíme vydat jí tvou duši, kterou hodlá darovat Etruskému muzeu v Konstantinopoli.
Tak si tedy pospěš, ty zvíře!
Vrabčí bratři z Cimiez.
a pak tenhle:
Drahý synovče!
Jelikož jsem se dozvěděl o vašich současných nesnázích, přicházím vám nabídnout místo ve svém krámě. Budete ve svém prostředí, mezi svými, a nebude vám nic chybět — ani dobré rady, ani všeliká péče, jíž máte tolik zapotřebí.
Váš milující strýc Audiffret.
Tentokrát se bude vztekat doopravdy.
Prosím tetu, aby do rozhovoru s Galulou velmi obratně a nenápadně vpletla pár slov o anonymních dopisech, které už týden dostávám z Nice do Říma.
Řekne to teprve tehdy, až se Galula zeptá, jak se mi vede; pak řekne, že dostala dopis ode mě, v němž atakdále atakdále.

Poznámky

Pozn. překl.: „Soroka“ — Mariina přezdívka pro pouliční nápadníky, z ruského soroka (straka). ↩
Pozn. překl.: V originále slovní hříčka „frères moineaux“ (vrabčí bratři) narážející na „moines“ (mniši) — Mariin výmysl o cimiezských mniších. ↩