Pátek 11. února 1876

Přichází Soukowkinová. Nenávidím ji, po každém setkání s ní se cítím zoufalá ve všech ohledech. Jsou lidé, kteří mají takový účinek. Domýšlivá, nudná, klepna, omnisapiente. Přivádí mě k zoufalství, přísahám vám.
Potapov odpověděl, dopis co možná nejzdvořilejší a nejlaskavější, obsahující znamenité odmítnutí. Velvyslance osobně nezná a oficiálně nemůže nic.
Nic jiného jsem nečekala. Teď žasněte předem, uslyšíte něco neobyčejného: vzdávám se všeho. Nechci se snažit poznat nikoho, ale budu tiše polykat svůj vztek a čekat na cestu do Ruska. Jestli se mi podaří všechno zařídit, nikoho víc nepotřebujeme, jestli ne, ať se stane vůle Boží, když má vlastní vůle se stát nemůže.
Shánět, prosit, žádat! ne, to není pro mě. Umřela bych z toho ponížením.
Tím spíš, že ať uděláme cokoli, naše postavení bude vždycky pochybné a falešné, dokud bude trvat ta nešťastná záležitost v Rusku. Lepší je klidně počkat, snažit se teď je ztráta času, je to jen tvořit si nesmírné žaly. Čas plyne, a plyne uboze, vím to, ale nemožné nikdo nežádá.
Smiřuju se s tím, budu se vyhýbat všem, nebudu nic chtít, budu čekat a budu na ten čas čekání hledět jako na smutnou a ošklivou nutnost.
Budu se modlit k Bohu, ať dá, aby všechno dobře skončilo.
Od té doby, co jsem v Římě, co se moje matka živí jako prosebnice, se cítím na dně. Nikdy jsem nikoho nevyhledávala, jsem zvyklá, že se ke mně chovají jako k sobě rovné. Nechci žebrat o pozvání!
Těch pár lidí, které jsme znaly v Nice, se k nám chovalo jako k sobě rovným. Tady jsem klesla tak hluboko!
Ta protekce de Fallouxova, který pořádá večeře a nás na ně nezve, ta paní de Reculát, ten pan d'Epinay. Nechci, aby se se mnou takhle jednalo. To není to, oč žádám. Ne, stokrát ne! Byla jsem, jsem a budu sama sebou. Fuj! chce se mi plakat.
Teď už nebudu plakat; protože už nepůjdu o nic prosit.
Počkám si na Rusko.
Je ohavné počasí, nevycházím, nudím se tak, jak si [jen] dovedete představit.
Dnes večer neleje a kvůli tomu Soroka bezpochyby zůstává kratší dobu, jen Galula vytrvává až do půl jedenácté. Když Dina vykřikla, že poklekl, běžela jsem k oknu a podívala se na něj; stál, byl to jen dojem z jeho šedých kalhot a mokré dlažby. Ale ten domýšlivý a protivný Galula vzal mou přítomnost a přítomnost mámy u okna za povzbuzení a přísahala bych, že posílal hubičky. Jenže jsem se tak vyděsila jeho rukou, které mířily od rtů k balkonu, že jsem zavřela okenice a běžela úpěnlivě prosit pošetilou Dinu, ať přestane se svými šaškárnami u rohového okna, to je to, které mají Soroka a Galula nejraději.
Věru, je to skandál přede všemi obyvateli hotelu.
Filip, sluha, se při podávání večeře dívá z okna.
Že je člověk takový hlupák! Ta holka ničemu nerozumí a vrtí se čím dál víc s černými závoji, bílými fichu atd. atd.
Co se mě týče, k oknu chodím jen proto, abych zjistila, jestli tam opravdu jsou, abych ověřila slova ostatních, a i tak to okno nikdy neotvírám, zvlášť teď, dusím se! Myslím, že jsem spolkla duši bratra Emila, když jsem ji pokládala za ústřici, a ti neznámí netvoři mě nutí kašlat a dusit se.
Všímám si, že Galula je horlivější než Soroka.
Ta Soukowkinová mi pořád leží v hlavě. Bez ustání ji vidím s její opičí tváří a s jejím výrazem hlubokého zoufalství při sebemenším slově.
„Dobrý den, madam," řekne se jí, „jak se máte?"
„Velmi dobře, děkuji," odpoví zarmouceně a opře svou malou vrásčitou a pohyblivou tvářičku o pěst, jako by říkala: „Ach! ani mi o tom nemluvte, je to srdcervoucí!"
Z ochraptění mě trochu bolí hlava, což mi zase nahání lehkou horečku. Všechny tyhle drobné nepříjemné věci, každá zvlášť, mi dohromady skládají jakýsi svého druhu docela příjemný stav.
Jen bych chtěla být doma, pít dobrý čaj, s mnoha lidmi, kteří kolem dokola hovoří a smějí se, Sorokové, Záhadný, dokonce i nějací Galulové, abych si jim mohla stěžovat na svou nemoc, a protože dokážu jen šeptat, bylo by to ohromně zajímavé.
Ale co si myslí tenhle zdejší Galula? Viděla jsem dobře?
Víte, že můj román, opuštěný u druhé kapitoly už hodně dlouho, pokračuje, napsala jsem tři stránky. Všechny hlavní scény mám už dávno, ale detaily mi dělají velké potíže, vedlejší postavy, rekvizity, slovem pozadí. U sta hromů!

Poznámky

Pozn. překl.: Mariin žertovný pseudolatinský novotvar „vševědoucí, vševědka".
Pozn. překl.: Francouzsky „solliciteuse" — žena, která žádá o přízeň, prosí, dožaduje se společenského přístupu. Marie tuto roli pociťuje jako ponižující.
Pozn. překl.: Francouzsky „par terre" (doslova „na zemi") — zde: zdrcená, sražená, poražená.
Pozn. překl.: Zastřený soukromý žert: „bratr Emil" byl zřejmě jakási církevní postava, jejíž duši si Marie představuje, jak se vznáší cosi netělesného, omylem spolknutého jako ústřice.