Přísahám před Bohem, že většinu tragických a žárlivých vět o Audiffretovi jsem psala pod dojmem četby románů a že jsem jim při psaní věřila jen napůl a úmyslně se rozjitřovala. A velmi těchto přehánění lituji.

na okraji
Přísahám před Bohem, že většinu tragických a žárlivých vět o Audiffretovi jsem psala pod dojmem četby románů a že jsem jim při psaní věřila jen napůl a úmyslně se rozjitřovala. A velmi těchto přehánění lituji.
Byla jsem u fotografa, a zatímco připravoval desku, bavila jsem se tím, že jsem otvírala knihu a namátkou říkala dvě čísla, jedno pro stránku, druhé pro řádek; pokaždé, když jsem se zeptala, co dělá Audiffret nebo co se s Audiffretem děje, kniha mi odpovídala něčím o svatbě, takže poslední pózování bylo příšerné. Trápila jsem se a byla neklidná.
Byl u nás archimandrita, je to roztomilý darebák, který se po vojně dal na mnicha ze zoufalství nad ztrátou ženy. Říká nám, že je tu jakási paní Doukoskinová, která se velmi touží seznámit s mámou. Cestou od fotografa mi hlavu naplní tak černé myšlenky, že se ani neustrojím a nechám mámu a Dinu jít ven beze mě. Sama bloumám, zpívám Mignon, je mi smutno a nakonec píšu toto:
Velevážený pane, ve jménu naší svaté a velectěné matky představené máme tu radost oznámiti Vám, že Vaše srdce, nedávno vyrvané z Vašeho těla na rozkaz pana prefekta a výkonným přičiněním pana Charlese Innogisina, nám včera večer doručila jistá zbožná duše, jež je vysvobodila z rukou policistů a z vězeňské cely, kde chřadlo. Pečlivě jsme je daly vycpat a uložily je do naší almužní pokladničky, a tak Vám je dáváme k dispozici. Máme tu čest, velevážený pane a starý lumpe, býti Vašimi nejponíženějšími služebnicemi. Řeholnice od Dobrého pastýře.
panu Léonu d’Audiffretovi.
Račte odevzdat tento dopis otci toho zatraceného Emila. Nechť Vás Váš svatý patron opatruje. Řeholnice od Dobrého pastýře.
Panu A. Saëtonovi, rue de la Terrasse. V místě.
Jakou to mám čertovskou hlavu! Kvůli pár řádkům přečteným namátkou v knize se trápím jako bláznivá.
A nikdo, kdo by mi přinesl zprávy z Nice, kdo by mi řekl, kdo je ta žena!
Chtěla bych být tam – ne, tam by to bylo ještě horší. A kdo by mi to řekl? A od koho bych se to mohla dozvědět!
Ubohý stav, ubohá tíseň!
Jak se budu tvářit, jestli se ožení! Vím dobře, že je směšné si tím dělat starosti, ale doma se o tom muži mluvilo tolik, že ho všichni (a já taky) nakonec začali považovat za muže, který patří mně. U nás mají tu nesmírnou, neodpustitelnou, nepříjemnou, škodlivou a ošklivou chybu, že mi přisuzují každého pána, kterého znám. Tournon mi řekl něco milého – dobrák Tournon je zamilovaný! Pépino mi pochválil toaletu – chudák Pépino, jak mě zbožňuje! Audiffret se mnou tančil – nešťastný mladík, umírá láskou! A pak když ti lidé mluví s jinými ženami, člověk vypadá úplně vyvedený z míry, a když se některý z nich někomu dvoří nebo se žení, člověk se celý stydí, je v rozpacích, je ubohý. A já se ocitám v nejtrapnějším postavení na světě. Ne snad proto, že bych měla fantazii jako moji blízcí, ale protože vypadají, jako by říkali:
Ach! ach! tady máme opuštěnou Marii, dal před ní přednost té druhé!
To je peklo!
Svým hloupým žvaněním mi působí spoustu zbytečných a velice protivných trápení.
Připadá mi, že se na mě bude celá Nice dívat, jestli se Záhadný ožení.
Bože, jaký neklid! Když hodně čtu, málo píšu; dnes večer jsem hodně četla a těžko se mi vypráví, co jsem dnes dělala.
Co chvíli musím opakovat, že operu „Mignon“ od Ambroise Thomase považuji za nejrozkošnější operu, co se námětu, slov i hudby týče. Nemohu a nechci poslouchat nic jiného. V „Mignon“ jsou árie, které vámi pohnou až do hloubi srdce, které vás rozpláčou, které vás přivedou k šílenství! Pro každou příležitost se v ní najde árie nebo pár akordů, což se obzvlášť hodí mně, protože svou náladu vyjadřuji zpěvem. Je to ale neuvěřitelné, jak „Mignon“ zbožňuji; umím celou hudbu nazpaměť, každý akord, každý doprovod, všechno, a všechno zbožňuji a obdivuji a mám chuť to opakovat v každém okamžiku a každou chvíli a nikdy toho neřeknu dost.
Vskutku prokletý muž, nehodný lump, špinavý Nicejec! Jak mě ponížil a jak mě trápí!
Bože můj, kdybych se tak mohla pomstít. Není urážky, která by nebyla sladká, když na jejím konci člověk vidí pomstu.
Neranil mě tolik jako Marii, jako spíš slečnu Bashkirtseffovou! Vysmál se mně, nám, a ještě na to plivl.
Ach! Audiffrete! Ach, Nice!
Bože, kéž bych měla moc rozdrtit tohle všechno na prach, povraždit celou tu společnost.
Spatřit posledního Nicejce, jak vydechuje naposled, být sama jeho příčinou a slastí umřít hned!
Ach! ano, zakroutit jim všem krkem, všem těm hanebníkům, kteří mě odmítají a kteří mě pomlouvají.
Sedmého února bude vikomtesa de Vigier zpívat operu ve Středomořském klubu ve prospěch chudých.
U sta hromů hromských, hromských, hromských!

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „policemen“. ↩
Pozn. překl.: V originále francouzsky: „vieille canaille“. ↩
Pozn. překl.: V originále francouzsky: „Bigre de bigre, de bigre, de bigre !“ – mírné citoslovce, eufemismus za bougre. ↩