Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Neděle 9. ledna 1876

Už týden jsem pryč z Nice. Všimne si vůbec někdo mé nepřítomnosti? Ptá se někdo, kde jsem? Kdo mi to poví?
Měla jsem podivný sen, viděla jsem Audiffreta, jak přiběhl a přitiskl své čelo k mému, a pak pokaždé, když se mnou mluvil, přitiskl svou tvář k mé. To je znamení, že se dvoří jiným. V takových případech je vždycky třeba věřit opaku snů. Chová se k vám hrubě? Buďte klidná. Laská vás? Pak jste víc než ztracená.
Ať vezme ďas ten déšť. Vyšla jsem jen poslechnout si žáky učitele zpěvu Fiacciottiho. Ten Fiacciotti strávil dvacet let v Rusku. Byl ředitelem Opery v Charkově, když jsme tam každý večer chodili s Romanovem, který byl zasnoubený nebo tak nějak. Ale to vše nepřidává nic k jeho zásluhám coby učitele.
Prší, prší, prší! Nudím se, nudím se, nudím se! Umírám z toho, že nikoho nevidím! Kdyby se mi aspoň stýskalo po Audiffretovi, ale kdepak, je to obecná chmura, má chmura.
Utěšuje mě jedna věc: že snad má nepřítomnost způsobí nějakou změnu v mysli Emila Smělého, totiž Záhadného. A pak (nebuďme pokrytci), a pak se obrátím jako had, na jehož ocas někdo šlápl. Mohla bych hrát hodnou, odpouštějící, zapomínající, ale ne, raději řeknu pravdu, ostatně kdybych řekla něco jiného, neuvěřili by mi. Tím spíš, že mezi panem d'Audiffret a mnou nebyla ani láska, ani hádka, ani trucování, ani opuštění, ani něha, samé věci, které se odpouštějí a dokonce zapomínají; nebylo z toho všeho nic, není to záležitost mladé dívky a mladého muže. Je to pán, který se seznámil s jednou rodinou a zachoval se jako nezdvořák, který s tou rodinou jednal jako s lůzou, který, abych použila jeho oblíbený a tak vulgární výraz, na ni plivl. Snadno se to tedy pochopí — není tu odpuštění ani zapomnění.
Snad příliš spěchám s řečmi o odpuštění, o tom ještě není a nikdy nebude řeč. Nevadí, člověk může říct cokoli a dokonce napsat cokoli, když píše sám pro sebe.
Nezapomněla jsem na pozvání na taneční matiné Středomořského klubu! Jakže, když jsem na ně nezapomněla, jak mohu mluvit o Audiffretovi, nazývat ho Záhadným a chovat se v tomto deníku, jako by nic? Dělám i víc, mluvila jsem s mámou a Dinou, směji se tomu! Je to zbabělé. Proč to tedy dělám? Ach, hleďte, povím vám to: dělám to, sama nevím proč, protože tu není nikdo, kdo by mi to vytkl, a protože v hloubi duše jsem před sebou samou dost zbabělá na to, abych si nehnusila vzpomínku na ponížení. Zuřím pokaždé, když na to pomyslím, pokaždé, když si vzpomenu na ten den, kdy mě posedl ten nešťastný nápad zavolat na Audiffreta a promluvit s ním. Řekla jsem jistě dost, abych se dala pochopit, a on jistě pochopil, přeložme si to: požádala jsem o pozvání, on ho odmítl, a to je celý ten příběh v devíti slovech.
A pozvání kam, dobrý Bože? Do nějakého klubu! Vizte, to jsou věci k pobouření.
Celý ten den jsem byla v smutné náladě, k večeři nám přinesou dopisy a nicejské noviny „La Vie mondaine". Je tam popsána má toaleta, má modrá halenka, jenže novináři tomu vůbec neporozuměli a podali nesmyslný popis.
[Na příč stránky: Snad si myslíte, že nás v Nice měli ve špatném světle kvůli našim bláznivinám se Sapogenikovovými. Ty bláznivinky se odehrávaly v létě a v rodinném kruhu a nikdo si jich nevšímal. Říkám to proto, že když jsem tu vyprávěla všechny své skopičiny, mohli byste si myslet, že se chováme nepatřičně. Běda! Ne. To nebylo proto.]
Pár dní před naším odjezdem se v téže „Vie mondaine" psalo, že nějací novináři, jedna špinavá herečka z Francouzského divadla a pánové Jansay a Audiffret povečeřeli v London House na Štědrý večer. „Noc uplynula ve smíchu a brnkání na klavír," dodával ten list. A v dnešním čísle, totiž z minulého čtvrtka, se čte toto: „Neprávem byl pan d'Audiffret uveden mezi osobami, které se zúčastnily večeře konané nedávno v London House. Pan d'Audiffret nebyl na štědrovečerní hostině přítomen"...
To on sám si bezpochyby šel nechat vytisknout tu jakousi omluvu. To je ale šašek!
Znovu si čteme dopisy paní de Mouzay a já se ponenáhlu rozveseluji a začínám spouštět proslovy na Dinu a mámu, která co chvíli zvolá:
— Bože! Vždyť to mluví Audiffret! Všechna jeho gesta, všechny jeho věty, všechno jeho, opravdu mám pocit, že je v pokoji.
Dobře cítím, že mluvím jako Audiffret, protože to dělám schválně; pro mladou dívku by bylo věru žalostné mluvit jako Záhadný. Jaká škoda, že mezi námi je něco jiného než pouhé koketování.
Jak protivné, že se na něj musím dívat jako na nepřítele, jako na Howardovy! Moc bych si přála, aby šlo jen o milostnou záležitost. Ale ne, je tu nezdvořilost vůči nám, víc než nezdvořilost. Plivl na nás. Ať hledám jak hledám, nic jiného neumím říct. Není tedy možné...
Zkrátka, přiblíží-li se ke mně, co bude třeba udělat? Otočit se k němu zády, anebo ne, to „anebo" se nehodí. Chtěla jsem říct, anebo být milá, a až se mi bude dvořit, plivnout na něj a dát mu kopanec. Rozhodně to „anebo" nemůže projít, protože se vůbec nepřiblíží, aby se mi dvořil, nýbrž prostě aby se mnou promluvil, protože mě zná, protože se vracím z cest, protože konečně v létě prohodit pár slov jakoby z milosti se opravdu nepočítá. Chtěla jsem říct: nechat ho přiblížit, získat jeho lásku, a až bych věděla, že mě miluje, nemilosrdně ho vyhnat. To je velmi pěkný plán, jenže k ničemu. Neboť on může přijít a promluvit se mnou, dobrá, ne, budu okouzlující v naději na svou pomstu a na rozuzlení, a rozuzlení nepřijde, protože už se nevrátí a bude na mě dál plivat jako v zimě, jen se občas přiblíží, jakoby ze shovívavosti.
Ostatně nemohu jednat jinak než se k němu zdvořile otočit zády, neboť tenhle pán, či spíš tihle pánové, Krasavec dne a Tournon, byli vůči nám vrcholně hrubí, abych užila výrazu slečny Collignon.
[Na okraji: A v čem že vrcholně hrubí? Protože nepřišli na večírek na rozloučenou. A je to.]
Nechat ho přijít a uchovat si pro konec pomstu nejistou, krásnou, nádhernou, to ano, v případě úspěchu, ale nejistou, velmi málo pravděpodobnou. To se mi nehodí, je to příliš sázka na štěstí. Kdežto přijmu-li ho hned od první chvíle tak, jak ho přijmout mám, hned ho přiměji se vzepřít, možná ho dokonce podráždím.
V prvním případě je riziko příliš velké, a hlavně by mi fiasko příliš uškodilo. A pak, s mužem jako Záhadný není radno žertovat: celé léto se bude pro zábavu tvářit, že se vrací, dokonce že je zamilovaný, a jakmile přijde zima, zase vás nechá na holičkách, a právě ve chvíli, kdy si budete myslet, že držíte svou odměnu, odejde! A pak ještě, nikdy se nenechá strhnout, při všem tom žvanění a flirtování nikdy neřekne nic, čeho by se člověk mohl chytit. Zkrátka, přijmu ho tak, jak mám, ani víc, ani míň. A k tomu všemu je nejprve třeba, aby ho napadlo se k nám vrátit. Dobře ví, jak se zachoval, a nevrátí se, nebo přinejmenším tak obratně, že to budu muset sledovat na sto očí, neboť je to nejprohnanější liška, jakou znám.
Říkalo se, že se ničí. Ale jděte, copak se takový muž jako on ničí. Vždycky ví, co dělá, a nikdy se nenechá strhnout. Mladý je jen na to, aby uzavřel nějakou výstřední sázku nebo provedl nějakou hloupost, aby o sobě dal mluvit, ale ujišťuji vás, že v jádru, svým klidem a chladností úsudku, je to pětačtyřicetiletý notář. Dnes večer se zabývám magií, balím křížového krále do černého závoje a kladu ho pod polštář se slovy: Ať jsou tvé myšlenky a tvé srdce tak smutné a tak temné jako tento závoj; ať mrak černý jako on zahalí tvou duši, jako tento závoj zahaluje tuto kartu. Ať nemáš ani okamžik klidu beze mě, ať mě vídáš ve snu, a ať mě vidíš ve snu a jsi tím rozrušen až do hloubi srdce.
Mladé dívky to v Rusku dělají. Babské povídačky, no uvidíme, co řekne sen.
Je po půlnoci. Jdu spát a odříkám to zaříkadlo. Uf!