Neděle 26. prosince 1875

Na koncertě k nám přichází Gonzales a mezi jinými lichotkami mi povídá:
— Mario, rád bych vám předal něco ze svých zkušeností, mám vás tolik rád, ne, opravdu, madam (obrací se k mé matce), má tak neobyčejného ducha, tak vyspělého, tak rozsáhlého, ale chybí jí zkušenost. Mario, dítě moje, dám vám pár rad.
— Jen dejte, pane, dejte.
— Nuže, nikdy nemilujte doopravdy, neboť vizte, na celém světě není muž, který by byl hoden vaší lásky.
— To vím, vím, že muži nestojí za nic, vždyť ani vy nestojíte za svou ženu, to vám mohu klidně říct, já!
— Máte pravdu, Mario.
Má pravdu, a tak nikdy nebudu milovat tak docela; budu zbožňovat, budu zuřit, budu tropit hlouposti, a naskytne-li se příležitost, i nějaký ten románek, ale milovat nebudu nikdy, neboť v hloubi duše jsem upřímně přesvědčena o ničemnosti mužů, a nejen to, nenacházím nikoho, kdo by byl hoden mé lásky, ani mravně, ani tělesně.
Ať si říkám a myslím, co chci, Audiffret nikdy nebude víc než hezký Nicean, prostopášník, skoro švihák. Ó ne, křivdím mu. Každý muž má nějakou vadu, která brání milovat ho docela. Jeden je hloupý, druhý nemotorný, další ošklivý, ještě jiný — zkrátka hledám dokonalost ducha i těla.
Třeba Loftus — nuže, chybí mu síla a jeho profil svírá příliš ostrý úhel, asi takhle >, čelo ustupuje, brada ustupuje a nos vybíhá do špičky. Je velmi krásný, ale není dokonalý. Chcete vědět, kdo bude pro mne dokonalý muž? Ten, jehož budu milovat. Na každém kroku si protiřečím, právě jsem řekla, že nebudu milovat nikdy. Ach, můj Bože, kdybych měla rozebírat všechno, co říkám, nikdy bych neskončila.
Své myšlenky nikdy nerozvíjím úplně, pro nedostatek času, a tak to často vypadá, že říkám hlouposti, zatímco naopak pojednávám o předmětu vysoké filozofie či vysoké mravnosti. Ó, nesmějte se, ještě teď to vypadá, jako bych žertovala, a přece ne, vůbec jsem nežertovala. Kdybych měla trpělivost napsat takových dvacet stránek, vyvalili byste oči, ale protože je psát nebudu, nevyvalíte vůbec nic.
A je to.