Sobota 25. prosince 1875

#### Ach! jsem šťastná, ach! jsem u vytržení!
Najděte mi jazyk, který by se vyjadřoval s takovým nadšením! proto ho užívám, abych vystihla svůj stav.
Po takovém úvodu jistě čekáte nějakou událost se Záhadným. Sotva jsem ho zahlédla, a to z dálky. To ti ostatní... inu, tak.
Je nebeské počasí, všichni jsou venku. I když jsem včera dlouho bděla, jsem hezká. Jdu s Collignon a cestou se k nám přidá Winslow a představí mi svého přítele, nevím koho, který prý hořel touhou a tak dále. Gonzales mě zastaví, řekne mi, že jsem krásná, a já mu odpovím, že je laskavý.
„Rád bych se s vámi prošel,“ říká, „ale vy jste s těmihle pány.“
„Tak třeba jindy,“ říkám.
Pak potkávám d’Aspremonta se dvěma okouzlujícími Italy, jeden z nich je ten, co má hamiltonovské oči.
Nastoupím do kočáru a máma mi vypráví, že viděla Saëtona a Gonzalese a že jí ten poslední napovídal tolik krásných věcí o mně, on a jeho přítel Mulinar, že nevěděla, jak jim poděkovat.
Manara se na mě už několik dní dívá velmi upřeně, zatímco stojíme před veřejnou zahradou s Varpahovským, paní Sapogenikoffovou, Antonoffem, Bihovcem, Yourkoffem a Walitským, Manara koupí celý balík balonků a vypouští je. Tak mě to okouzluje, že je to jako med. Tyhle hlouposti se mi líbí víc, než dokážu říct.
Procházím se, okouzlená, šťastná, zpívám polohlasem „Mignon“ a všechno mi připadá krásné. Všichni se na mě dívají tak laskavě, ti, které znám, mě zdraví víc než obvykle, ti, které neznám, mě skoro zdraví. Nejraději bych je všechny zlíbala!
Ach! kéž bychom v Nice něco znamenali! Nechtěla bych odjet!
Mám chuť se bavit! Chtěla bych pozvat všechny k sobě, uspořádat hostinu, ples, večeři, večírek, uspořádat ďábelský karneval!
Ach! kéž bychom v Nice něco znamenali! Ach! bože můj!
A koho to vidím! Svou starou vášeň, Boreela! Dívá se na mě, mé bílé oblečení má svůj účinek. Já se na něj nedívám.
Chtěla bych Saint-Claira, Boreela, oba Italy, d’Aspremonta, všechny, všechny!
Ach! jak se časem budu bavit! Jaké hlouposti budu vyvádět! A bude to pro mě snadné, mám celou rodinu za spoluviníka, budu moci dělat všechno.
Mám chuť se bavit, zdá se mi, že svět je můj! Ach! kéž bychom v Nice něco znamenali!
Bože můj, učiň zázrak! Nezasloužím si to, vím, ale....
Ale vy nikdy nepochopíte, jak jsem okouzlená! Nedotýkám se země!
Ó, jak bych chtěla shromáždit všechny u sebe! Ach! kéž bychom v Nice něco znamenali, v Nice, kterou zbožňuji na kolenou, v Nice, která o mě nestojí! Mé město, které mě odmítá!
Město mizerné, zbožňované, moje.
Bihovetz, Varpahovsky a mé Grácie tu večeří. Ach! chtěla bych všechny, všechny, všechny, všechny! Bože, Bože, učiň to. Nejsem v jádru zlá, jsem jen trochu bláznivá.
#### Ach! jsem šťastná, ó! jsem u vytržení! Bože, Panno nejsvětější!
Ho! ho! ho! ho! ho! Cha! cha! cha! cha! cha! Aj! aj! aj! aj! aj!
Je po mně! A nejhorší je, že to nemohu svést na nikoho. Můžeš za to ty, neopatrná holko!
Jdeme do Opery.
Máma s mými Gráciemi ve třetí lóži v prvním patře, já, teta a Dina ve druhé lóži ve druhém patře, vedle Záhadného. Cítím se nesvá, zdá se mi, že ta hloupá osoba je z toho nespokojená. Krasavec dne je s ním. Záhadný se na mě vůbec nedívá, odvrací se skoro nezdvořile.
Byla jsem okouzlená, a teď jsem jako pominutá, nedokážu zůstat ani okamžik v klidu, směji se.
Přichází Tournon, a na rozdíl od toho mizerného Nicejce je velmi okouzlující.
Povídáme si skoro celou dobu. Naši sousedé vpravo jsou ti moji dva Italové, dívají se na mě a mluví spolu italsky, a já, když jsem je nechala dost dlouho mluvit, promluvila jsem také italsky na Dinu a oni hned zmlkli.
Bihovetz je s námi. Řekla jsem Tournonovi, a to bezděčně, něco naivního.
„Chtěl jsem přijít k vám,“ říká mi, „ale vaše lóže je plná.“
„To nevadí,“ odpověděla jsem, „přijďte stejně, mám moc ráda, když je hodně lidí.“
Dveře se otevřou a objeví se Záhadný.
„Nuže,“ říkám, „slavíte Vánoce?“
„Ale ne, nedělám nic.“
„Jakže nic, posílají se dárky, dostávají se, člověk se baví.“
„Ach! ano, představte si, že jsem dostal pár bačkor velkých jako tohle.“
„Bačkory?“
„No ano, zrovna moje byly tak ošoupané, že to přišlo náramně vhod.“
„Ne, to si vymýšlíte?“
„Ale ujišťuji vás, a anonymní dopis, který nebyl podepsaný.“
„To je docela přirozené, anonymní dopisy nikdy nejsou podepsané.“
„No vida, to jsem plácl hloupost. Stálo tam: ‚Ježíšek shledal malého Emila hodným, doufá, že tak bude pokračovat!‘“
„Cha! cha! cha!“
„Ano, a hádejte, co bylo v těch bačkorách, stokrát to neuhodnete.“
„Pár rukavic?“
„Ne, tisíckrát to neuhodnete.“
„No tak, kravatu?“
„Ne.“
„Manžetové knoflíčky?“
„Ne.“
„Tak tedy,“ říká Dina, „šle?“
„Ne, panáčka, panáčka!“
„Ó! opravdu!“
„Ano, a jsem zoufalý, nedělá píp-píp.“
„Tak si stěžujte! posílají vám dárky, a vy jste nespokojený!“
„A,“ pokračoval, „jen jedna bačkora byla plná, kdežto druhá docela prázdná, to je špatné.“
Můj drahý Emile, tak snadno se chytit nedám, chtěl jste, abych zvolala: „Ne, ta druhá byla také plná!“ Prohlédla jsem vaši lest, Bibi mé duše! A říkám prostě:
„Jste příliš náročný, panáček úplně stačí.“
„A téhož dne,“ pokračoval, „téhož dne jsem dostal dopis, navštívenku: Řeholnice od Dobrého pastýře. P.P.C.“
Všichni propukli v smích.
„Co znamená P.P.C.?“ zeptala jsem se.
„Pour prendre congé – na rozloučenou.“
„Ach! ano, pravda.“
„Ale už nějakou dobu jich dostávám spoustu, onehdy zase vystřiženého krále, proklaného šípem!“
„To není možné.“
Celá lóže se hlasitě smála, já také, ale dobře jsem viděla, že ten muž zuří a že všechno tuší.
To je strašné!
Stačí si vzpomenout jen na ty nejmenší dopisy, které jsem poslala!
„To někdo chtěl udělat něco náramně duchaplného,“ pokračoval ten muž, „když mi poslal ty bačkory, ale já jsem ničemu nerozuměl. Ó! ale dostávám spoustu věcí a začíná mě to obtěžovat,“ dodal vážně.
„Vy jste šťastný, že dostáváte, já nedostávám vůbec nic.“
„Pošlu vám ty bačkory.“
„Ach! když říkáte, že jsou velké jako tohle! co bych s nimi dělala?“
„To nevadí, pošlu vám to všechno zpátky.“
„A co s tím mám dělat?“
U sta hromů! U sta hromů! U sta hromů! To je pěkné. Je po mně.
A je to, a je to, co chcete, abych ještě řekla? a je to a je to.
Zuří a nenávidí mě docela jaksepatří, a já mu to oplácím.
Jakmile vešel k nám a pozdravil mě, dala jsem se do řeči s hrabětem, a teprve po několika minutách jsem začala ten rozkošný rozhovor, který jste právě četli.
Proč to tušil? Na tom nesejde, je to náramně špinavé, slečna, která dělá takové věci.
Přichází Pepino, přichází Galula. Směji se jako šílená a všechny předem upozorňuji, že jsem od dnešního rána v nemožném stavu.
K mému velkému překvapení vidím Záhadného vejít do naší pobočky.
Jak mi potom vyprávěli, mluvilo se o bačkorách. Sotva vešel, Olga řekla:
„Nuže, dostal jste novoroční dárky?“
Lépe mi posloužit nemohla. Pak se zakousla do bonbonu, on si o něj řekl a snědli ho napůl. Tak tohle mě dohání k zuřivosti.
Hudba z „Mignon“ má svůj účinek, jsem dojatá, zamilovaná a bláznivá. Tournon mi nabídne rámě a vycházíme spolu.
„V pondělí u vás?“ zeptal se mě.
„Ano, v pondělí, když v úterý odjíždíme.“
„Vy odjíždíte? je to rozhodnuté?“
„Prý ano.“
„Do Říma?“
„Ano.“
„Lituji toho,“ řekl tiše, „z celého srdce.“
„I mně je líto odjíždět.“
Celou dobu jsem pro toho pána pózovala, a jaksepatří, možná trochu příliš, bojím se, že si toho všiml.
Dole Záhadný nedokáže skrýt úžas, když mě vidí zavěšenou do Tournona. Vcházíme do salonu. Audiffret také, o vteřinu později.
„Tournone,“ říká, „kde je Bergerault, co jste udělal s Bergeraultem?“
„Nevím, scházel dolů s námi,“ odpověděl hrabě.
A Nicejec zaváhal, zůstal ještě minutu a šel se dívat na odcházející.
„Opravdu nevím, co je mi dnes večer,“ říkám, „chovám se jako bláznice.“
„Musíme vás zavřít,“ říká teta, „už vás nebudeme vodit do divadla.“
„Jste dojatá,“ říká Tournon.
„Ale ano, hudba z ‚Mignon‘ na mě zvláštně působí, a pak si pokaždé představuji, že Mignon jsem já, chápete to dojetí. Ach!“ pokračovala jsem, „nebudu moct spát.“
„Píšete?“ zeptal se Tournon.
„Ne, budu zpívat ‚Mignon‘.“
Jsem opravdu jako pomatená! Jakmile jsem v kočáře, nijak se před generálem nekrotím a chovám se jako potrhlá nebo jako batole.
Sejdeme se u mámy a všechno si vyprávíme.
Teď nesmím ztratit hlavu, je třeba pozítří poslat Shniješ! a od pozítří každý den. Jakmile odjedu, ujme se toho Walitský.
„Má drahá,“ říkám Dině, „nepouštěj se do diplomacie, svými naivitami sis myslela, že to zamaskuješ, a zabránilas mi říct, co bylo třeba. Ví všechno.“
Ach! vidíte, špína vždycky vyplave navrch.
Prý se Záhadný, když se dozvěděl o našem odjezdu, pozval sám, a v pondělí přijdou všichni.
Poslyšte, jestli ví, že jsem to já, nezbývá mi než se oběsit. To je strašné, strašné, strašné!
A jsem vinná jen já, není možné to na nikoho svést.
Ale proč to uhodl? Na tom nesejde. Pro něj jsem ztracená, nenávidí mě a pohrdá mnou, a má pravdu.
Znovu si vybavím ten bonbon a zlobí mě to. Záhadný ví všechno.
Dobře mu tak, neměl tam chodit!
Georgi Dandine, sama jsi to chtěla!
Ach! ty darebnice Biou!
Musím se ospravedlnit. A co když v pondělí nepřijde?
Z jeho chování i z očí jsem dobře viděla, že ví všechno. Zuří na mě. Mám raději cokoli než pouhou lhostejnost.
Ne, je to ošklivé. Ach! pro jednou – co se dá dělat.
Stejně jsem okouzlená, nadšená, pomatená, nevím proč, od dnešního rána.
Tournonovo chování ke mně se mi líbí, je vážný, pronikavý, velmi laskavý.
Je v tom něco jako... nevím jak, všechno, co řekne, jako by říkal tiše, vážně. Mluví jen tak do větru? Myslím, že ne.
U mámy nemluvím o nikom jiném než o něm, ale Audiffretovým hlasem.
Pošťuchují mě kvůli tomu druhému uličníkovi. Teta ho svou živou představivostí vidí žárlivého, zuřivého. Zuřivého ano, žárlivého ne.
Škoda.
„Pan d’Audiffret na mě plive,“ říkám, „docela jaksepatří.“
„Jen považte!“ praví máma.
„Hodně mě to rozzlobilo,“ říká po chvíli, „připadalo mi, že když jste vešly, Audiffret, ta Oholená straka, udělal netrpělivou grimasu, pak mluvil s Desforgesem a Desforges si vás prohlédl a nezdál se příliš spokojený.“
„Co je mi po tom!“
„Co je vám po tom!“ zvolala teta, „vždyť děláte všechno kvůli tomu uličníkovi.“
„Ale jděte!“
„Vaše postel je hezká,“ říkám mámě, „ale moje bude ještě lepší.“
„Ano,“ říká teta, „a v té mušli bude ležet Oholená straka.“
„Žádné cynické žerty!“ říkám a se smíchem napodobuji větu z nějaké veselohry.
„Ano,“ říká máma, „uložená v pruhovaném županu.“
„Fuj! madam!“
A kdo ví?
Ach! ovšem, teď na mě myslí, po mých dopisech.
Ne, ale to musí mít o mně pěkné mínění! Ach! U sta hromů hromských!
Sama jsi to chtěla, teď se z toho dostaň. Nikdy jsem nechtěla být odhalena.
Pěkné, velmi pěkné, co si o mně myslí.
Anděl oděný v bílém, plavovlasá a bělostná, božský hlas, rozkošná nožka — a dělat takové špinavosti!
Bude třeba pokusit se to napravit.
V pondělí promluvím já, Dina už se do toho míchat nebude.
Ach! Audiffret! Kdo by to byl řekl! Myslela jsem na něj před třemi lety? Kdyby mi tenkrát někdo řekl, že se jím budu zabývat, až se tím zašpiním, nevěřila bych tomu.
Ano, tak to na tomhle světě chodí. Člověk neví, co se může stát.
Tak teď vězím v bahně. Ten na mě jistě plivne!
Jen si pomyslete, co všechno jsem mu napsala!
Je to skandální.
Tak, a tak, a tak. Ach! ovšem, velká věc. Vždyť odjíždím. Všechno se zapomene, všechno se smaže!
A pak je tu přece způsob, jak to vysvětlit.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále italsky: „Ah! son felice, ah! son rapita!“ – operní zvolání, které se v záznamu opakuje jako leitmotiv Mariina nadšení. ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „a mezza voce“ – hudební výraz. ↩
Pozn. překl.: Boreel, známý z dřívější nicejské sezóny, kterého kdysi Marie obdivovala; v tuto chvíli již „vieille passion“ — stará vášeň, dávno překonaná. ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „Ah! son felice, oh! son rapita! Dio, Vergine santissima!“ ↩
Pozn. překl.: „Je po mně“ (Je suis flambée) — hovorově „jsem v koncích“ či „jsem prozrazená“; Marie si uvědomila, že Audiffret ví, že vánoční žertík pochází od ní. ↩
Pozn. překl.: V originále francouzsky: „Bigre !“ – mírná kletba, zjemnělá podoba bougre. ↩
Pozn. překl.: Naše pobočka (notre succursale), druhá lóže obsazená mámou a Gráciemi — Marie užívá obchodní výraz („pobočka“) pro rozdělené rodinné sezení. ↩
Pozn. překl.: „Shniješ!“ (Tu pourriras) — výhružný vzkaz, který Marie chystá Audiffretovi anonymně posílat; viz dřívější prosincové záznamy, kde se tato kampaň líhne. ↩
Pozn. překl.: Narážka na Molièrovu komedii „George Dandin“; přísloví „sám sis to zavinil“. ↩
Pozn. překl.: V originále coquine de Biou! — hříčka: nicejská kletba (Biou = Bůh, srov. San Biou de Biou) a zároveň Mariina přezdívka pro Audiffreta. ↩
Pozn. překl.: Vaudeville — lehká francouzská komedie prokládaná písněmi. ↩
Pozn. překl.: V originále francouzsky: „bigre de bigre !“. ↩