Úterý 23. listopadu 1875

Z milosti boží a milostí telegrafního doručovatele jsem se konečně dozvěděla o koupi vily Boismilon. Pro kapitalisty, jako jsme my, je to velmi dobré uložení peněz. Jenže to způsobí veliký skandál, neboť ta nemovitost ještě není zaplacená a já nechci, aby byla, neboť jsou tu jiné, mnohem naléhavější platby; třeba nábytek, který potřebujeme a který je pro nás, a ne pro druhé. Bude tedy skandál, protože vilu Boismilon zase prodají, protože paní Romanoffová ji nezaplatí, a než se každý dozví, kterou vilu prodávají, budou si myslet, budou křičet, budou řvát, že je to ta vila na promenádě des Anglais.
Tu pěknou spekulaci přede mnou dlouho tajili, ale víte přece, že špína vždycky vyplave navrch. Ujišťují mě, že naše nová nemovitost není zaplacená, ale nevěřím tomu ani za mák. Půl roku mě ujišťovali, že žádnou vilu nekoupili, a ostatně kde by byly ty peníze, na jejichž použití se už půl roku marně vyptávám.
Vážně, tím, že se přede mnou skrýváte, způsobíte hromadu mrzutostí, kterých budete litovat, ale příliš pozdě.
A já, nesmyslné stvoření, jsem poslouchala výtky, které se mi opovažovali dělat kvůli nábytku. Vyhodí čtyřicet tisíc franků oknem a opovažují se mluvit se mnou o nábytku, který potřebujeme a který je pro nás!
A já jsem poslouchala a myslela si: snad jsem neměla objednávat za takovou sumu!
„Lidé, kteří jdou temnými cestami, dokážou často omotat poctivé lidi kolem prstu."
Z tohoto dopisu, který píšu paní mé matce, je jasné, oč jde. Faktem je, že máme v Nice tři vily, naši, Boismilon a tu, kde bydlí můj milovaný a předrahý strýc Georges, ať ho mor zardousí. Když jsem se to dnes ráno dozvěděla, plakala jsem dvě hodiny. To se dá pochopit. Kráčíme vstříc zkáze. Ale nerada se obírám trapnými náměty; kdybych aspoň psaním mohla něco napravit — jenže ať píšu sebevíc, nic se nezmění.
Zkrátka, teta je celá zmatená z toho, jaké pěkné obchody nadělala.
[Na příč stránky: Je opravdu pozoruhodné vidět, jak tatáž osoba píše živé a zábavné stránky a nesmysly jako celý tenhle sešit] Od čtyř do pěti hodin mě navštívila Berthe.
Šijí mi šaty božské a všechny bílé.
Nudím se k smrti, mou jedinou útěchou jsou obchody, když zkouším šaty, oddychnu si, a tak abych si oddychla, objednávám: každý den něco nového.
Je to zvláštní, vůbec netoužím Audiffreta vidět, přeji si jen, aby viděl on mě, pořád kvůli téže věci, kvůli té hloupé myšlence, která mě neopouští. Dnes večer se zabývám psaním — Nešťastníku, shniješ! — udělám tři sta šedesát pět takových dopisů a každý den jeden Bibi dostane, bude zuřit. Spočítám si tři sta šedesát pět krát patnáct centimů, vyjde mi padesát čtyři franky za rok, není drahý.
[Na okraji: Marie násobí 365 × 15]
Protože mám spoustu šatů a všelijakých věcí, chce se mi vrátit do Nice. Budu oblečená jako nikdo jiný, a přitom s překvapivou prostotou.
Však jich dostane, ten mizerný Audiffret! Heliogabale, shniješ! Sardanapale, shniješ! Mardocheji, shniješ! Antiochu Epifane, ty atd. Cresci bude plakat, Ardigo také. — Pak Emil, zvaný Zhýralý! shniješ! Mizerný zhýralče, ty atd.
Udělala jsem jich dvacet pět, je jich potřeba tři sta šedesát pět. Jen považte, zabývám se pořád jen tím mizerným chlapem.
Ale odloučení mě vůbec nezarmucuje, se cítím jako vždycky, když nikoho nevidím.