Pondělí 22. listopadu 1875

Ach! jak je život protivný, když člověk nemá tři sta tisíc franků renty.
Byly jsme u těch, kdo pečují o mou krásu, a také u Bindera, zítra rozhodneme o kočárech. Pak jsem zašla k Berthe, s níž jsem stále v písemném styku, strávila jsem u ní skoro hodinu; jsme spolu na podivné noze, žádné přátelství jako mezi dívkami, jsme prosté známé.
Je rozkošná zima, ale nechme toho, pojďme k večeru, do divadla nejdeme a dostáváme dopis od mámy s výstřižkem z novin, kde se píše o zahájení sezony v nicejské Opeře a kde se o nás říká hromada krásných věcí. Lidé se tedy o mě zajímají! Ale dál, máma byla zase v Opeře, došlo k nějakému omylu kvůli lóži a starý Audiffret jí přišel nabídnout lóži vedle své. Pak ji přišli navštívit úplně všichni, byla s Dinou a Olgou. Přišel i Girofla. Všichni se ptali na tetu a na mě, Girofla ani slovo, jako by nás nikdy neznal.
„Z čehož usuzuji," píše máma, „že mu to není lhostejné, protože kdyby mu to bylo lhostejné, byl by mluvil a vyptával se jako všichni ostatní. Viděly jsme ho ještě na hudbě a přiblížil se ke kočáru."
Při čtení toho dopisu vyvádím tisíc bláznovství k tetinu úžasu; nejvíc mě baví Audiffret otec, který přišel mluvit s mou matkou a nabídnout jí lóži!
Hned beru čistý list a píšu, pozměňujíc své písmo, dopis Alexandru Dumasovi.
Pane,
zde je nedávný a pravdivý příběh, z něhož váš podivuhodný talent dokáže udělat pozoruhodné drama nebo román.
Jistý bohatý pán, pětačtyřicetiletý, se ve Španělsku oženil s šestnáctiletou dívkou. Přivádí ji na svůj zámek ve Francii. Ten pán byl vdovec a měl osmiletého syna. Z toho dítěte se po patnácti letech stane třiadvacetiletý mladík. Je krásný, prudký, rozmazlený, ale věrný a dobrý. Jeho nevlastní matce je sotva jednatřicet, je krásná. Milují se a... ona má dítě.
Štvána výčitkami svědomí už nesnese přítomnost svého manžela, který o ničem neví. Nechá se přistihnout s jiným, manžel po ní vystřelí, ale nezasáhne ji, ona uprchne do kláštera, kam ji manžel přijde pronásledovat, chce ji hnát před soud, odebrat jí děti, její nejstarší dceři je patnáct, dalo by se z toho vytěžit cosi podivuhodného.
Je tu také setkání mladíka s tou ženou, kdy ji chce přimět ke smíření s manželem, kdy jí ukazuje celý skandál, který z toho rozkolu vzejde pro její dcery.
Končí to rozlukou od stolu a lože a rozdělením jmění, ale chcete-li, můžete nechat zemřít, koho se vám zlíbí, kromě toho mladíka, který se má velmi dobře.
Odpovězte mi, pane, v drobné korespondenci „Figara", zda věříte jako já, že v tom něco je, pod iniciálami T.P.L.
„Je to zlomyslné a nesmyslné," řekne teta.
„Je to víc než zlomyslné, víc než nesmyslné, je to zbabělé, ale co naděláte? A ostatně, copak ten příběh nezná každý?"
„Ano, ale nemluví se o něm, a jestli se o něm nemluví, není to kvůli tomu starému, který je blázen, hlupák a kterého takhle všichni znají, ale kvůli tomu mladému, kterého mají rádi, kterého si váží, protože... protože nikomu neublížil."
To, co říká, je pravda. Teprve od chvíle, kdy se Bibi objevil ve společnosti, dali starému pokoj.
„Proč vypadá tak nevlídně?" ptala se jednou Collignon Barnoly.
„Protože po něm hodně házeli kamenem."
„Ach tak!"
„Ano, teprve od chvíle, kdy syn chodí do společnosti, na něj začali hledět vlídně, syn to zařídil a vynutil si úctu."
Je ošklivé, co dělám, nebo není?
Ten dopis je nesmyslný a zlomyslný, jak říká teta.
Kdybych si byla jistá, že mu ten dopis uškodí, že mu způsobí nepříjemnosti, neváhala bych ani okamžik, hned bych ho poslala, ale může být marný, a tak proč. Jestli Dumas napíše román nebo drama, bude se o tom mluvit, v Nice se to dozvědí. Audiffret bude zuřit. Ach! kdyby jen zuřil!
[Na příč stránky: Bože, jak je to hloupé a maloměstské!!!]
A teď mě nepokládejte za nízké a hanebné stvoření. Jsem rozjitřená a pořádně si nic neuvědomuji. Počkám do zítřka. Ale už jen tím, že mě taková myšlenka napadla, že jsem ji v tu chvíli nezahnala a že ještě teď váhám, jsem hanebná a nízká. Jestli váhám, tak proto, že nemám adresu Alexandra Dumase, z žádného jiného důvodu..
Píšu také matce:
Dostaly jsme váš dopis s tak vážnými novinkami, ale zapomněla jste na to hlavní: co dělá má sestřenka slečna Robensonová, ta Špičatá Američanka? Víte přece, že jsem se s ní seznámila ještě ve Spa.
Buenová jede do Nice, Winslow a jeho matka také, mluvila jsem s nimi dnes večer dost dlouho, bydlí ve stejném hotelu jako my. Bude to převelice zajímavé.
Jaká je ta moje sestřenka Robensonová?
Jen aby se nezačala oblékat do bílého, to by jí slušelo, je tak špičatá!
Myslím, že tu zůstaneme ještě pár dní, čekáme na odpověď od Malausseny, musíme to s tím mizerným Duvalem skoncovat.
Je zima, viděla jsem Berthe, znovu jsme mluvily o Sommierovi, prý je hluchý. Padlo také pár slov o Pertusatim.
Jsou neuvěřitelné, ty kostýmy v „Včerejších skandálech". „Venuše od gardistů", říká se, Berthe mi řekla, že se na to nedá dívat, je to špatně sehrané a nesmírně nemravné.
Zkrátka shledávám, že život je pěkně protivný, když člověk nemá tři sta tisíc franků renty. Nedostatek peněz, to vůbec není zajímavé.
Cože! Vy jste zůstala v divadle vedle té mizerné holky, co o mně roznáší pomluvy. To je hrůza, vymyslete mi tedy způsob, jak ji zmlátit. Strašně se na ni zlobím, je to špinavé stvoření. Odeslala už Dina mé dopisy? Musí dojít, než přijedu.
Jestli uvidíte Saëtona, vyřiďte mu ode mě mnoho pozdravů, ale nikomu jinému.
Na shledanou,
Marie.

Poznámky

Pozn. překl.: Binder byl proslulý pařížský výrobce kočárů.