Středa 17. listopadu 1875

Od pondělka se mnohé změnilo.
Především nechci vůbec umřít, kdekoli a jakkoli; a pak — stydím se za sebe.
Chtěla jsem si s tím mužem zahrávat, a zatím si on zahrával se mnou — kvůli té urážce a k tomu kvůli vzteku, který mám na svou pondělní slabost, ho nenávidím. Nikdo mě nikdy tak nerozzlobil jako on, nikdo mě nikdy nepřiměl tolik říct, nikdy jsem kvůli nikomu tolikrát neměnila náladu.
Zkrátka, nikdy jsem se tolik nerozčilovala. A on si se mnou zahrával. Proto přísahám před Bohem, že se pomstím. Ať je to jakkoli — naskytne-li se příležitost zapálit Věž, zapálím ji.
Je třeba odpustit. Ale ovšem! Odpustit! Ne tomu bídákovi. Jen já vím, kolik jsem se kvůli němu za ten rok natrápila, a když uvážím všechno, co mi dal vytrpět, vidím, že i kdybych se pomstila, neudělám mu ani polovinu toho, co on mně.
Kolikrát jsem se ponížila, před sebou i před ostatními! Ne, slabá ženo, nenech se týrat pro nic, nezapomínej, hlavně nezapomeň!
Zapomenu, řeknu si: nemá to cenu.
Ne, bídná holko, má to cenu!
Nuže! Přísahám zde, přísahám před Bohem, že tak či onak se pomstím, že se chopím první příležitosti a že, nebude-li nic lepšího, najmu muže, aby ho ztloukli.
Zeslábnu-li, stačí mi znovu si přečíst tento deník, kde jsem věci zakulatila, kde jsem tlumila rány, co jsem dostávala.
na okraji
[Poznámka z roku 1881: Nic jsem nezakulatila a to vše je mi úplně jedno.]
V šest přijíždíme; v Grand Hôtelu jsme nic nesehnaly, a tak se ubytujeme v hotelu Splendide — hotelu toho muže.
„Jako by to mělo cenu,“ řekla mi teta, „brát si za hrdinu nicejskou špínu jako toho Audiffreta a psát o něm spoustu věcí!“
Rozhodně tomu teta vůbec nerozumí, a to je velké štěstí, protože bych si zasloužila být pověšena, kdybych dala najevo, jak jsem ponížená.
Podívejte, právě mi připomněla, co řekl ten proklatý muž o Robensonové: „To je dávná a svatá historie.“ — Nikdy si nepředstavíte, jaký účinek na mě ta slova mají!
Kdybych byla u sebe, lehla bych si na zem, ale teta je tu.
Včera byly Sapogenikoffovy v Opeře — to byl ten jejich dopis; při pouhé myšlence, že Audiffret mohl zajít do jejich lóže, zuřím a chce se mi plakat.
Počkej, proklatý muži, počkej, nehodný a prodejný tvore! Bůh přece nedopustí, abych stále trpěla a nebyla pomstěna!
Musím ho asi opravdu milovat — říkám to proto, že při pouhé myšlence, že je milý k ženě, nebo prostě že mluví s nějakou ženou, bych ho chtěla uškrtit!
A když pomyslím, že miluje nebo bude milovat... Ach! Ne, to si nemyslím, protože kdybych si to myslela, musela bych rozbít vše v pokoji, nebo se vrhnout na zem a plakat a výt.
A přece, kdyby mě miloval, jeho ženou bych se stát nesvolila.
Nikdo u nás doma ho nepovažoval za vhodnou partii; věnovali mu pozornost, protože jsem se jím zabývala já; mluvilo se o něm, protože viděli, že mi to dělá radost — a jistě, kdybych řekla, že si ho chci vzít, považovali by mě za šílenou a zvedli by křik, neboť sní o trůnu pro mě.
A tak si ho ani vzít nechci! Říkám jen, že žárlím do šílenství. Proto jedu do Říma — s tím mužem před očima nebudu moci pracovat, budu jen kouřit, plakat a trápit se.
Od té doby, co ho znám, moje studium velmi trpí, a od té doby, co na mě plivá, jsem nedokázala přečíst ani knihu, ani půl hodiny hrát na piano. Bloudím [Začátek stránky chybí]
[Pr]ávě jsem přečetla pondělí — mluvím jen o svých šatech!
[K č]emu si vedu deník, neříkám-li, co si myslím? Ale v pondělí jsem nemohla ani psát, tak jsem byla bídná.
Srdce se mi svírá a pýcha se bouří, když pomyslím, že musím říct: miluji ho. Ať mě zbijí, ať mi plivnou do tváře, zasloužím si to! Koneckonců nezoufejme — jsem zamilovaná a budu ještě stokrát.