Pondělí 8. listopadu 1875

Mám dnes ošklivou tvář, ale kolem tří se zlepším a vycházím.
Teta říká o Překvapivém všechno špatné, co jen jde.
— Stačí vzít Biasiniho, toho stavitele, řekla, naplnit ho smetím a to bude váš Audiffret.
— Dejte si pozor, paní, já si vše zaznamenávám do deníku a vzpomínám si, že byly dny, kdy jste říkala pravý opak toho, co říkáte nyní. Audiffret je ošklivý, sedlák, hlupák, nevychovaný! To platí pro dnešek, ale jednoho jistého večera jste řekla: Audiffret je krásný, velkopanský, dobře vychovaný, duchaplný! Okouzlující! To bylo, když byl můj. Já jsem vždy spravedlivá — ať si dělá, co chce, řekla jsem a ještě řeknu: Audiffret je krásný, dobře vychovaný a comme il faut. Nikdy si nic nedovolil, nikdy slovo, nikdy gesto navíc — a díky Bohu příležitosti nescházely.
Myslíte, že ho miluji — mýlíte se. Jsem zuřivá, to je vše.
Vy tomu teď nemůžete rozumět. Nic vás nezajímá. Já nejsem ze všeho unavená, vše mě baví. Představení v divadle, šaty, Audiffret, kůň! Beru si vše k srdci — je mi šestnáct!
— Ale Audiffret je hrůza! Nenávidím ho!
— Já taky, ale baví mě. Doufám, že chápete, že raději trávím čas s ním než s Bihovetzem.
— Bihovetz je stokrát lepší!
— Pro vás! Ne pro mě. Kolik je vám? Pětatřicet? A mně šestnáct!
— Ale tamhle je Godard, pokračovala jsem, zastavme se. — Zastavíme se a mluvíme s tím malým, hloupým Désiré.
— Jsem zuřivá! vykřikla teta.
— Já taky. Proč jste zuřivá?
— Protože to vy nemáte běhat za kavalíry, ale kavalíři za vámi.
— Máte pravdu, říkám s povzdechem.
Je pozoruhodné, jak malé odmítnutí naladí ducha k meditaci a rozjímání o přírodě.
Dnes ráno jsem se dlouho dívala na rozzuřené moře, postříbřené sluncem bledým jako měsíc. Já sama jsem byla bledá a mrzutá.
Věděli jste, že zdaleka si nestěžuji a velmi se bavím? Bezpochyby úspěch je lepší než porážka, ale porážka ve srovnání s ničím je přece jen něco. Aspoň žiji.
Jak krásně dnes večer svítí měsíc! Za takové noci by se nemělo myslet na nic než na lásku — a tak činím. Ale ne, nemám štěstí!
— Včera to bylo legrační, říkala Dina.
— Ano, chovali se podivně, říkala teta, a Audiffret vypadal celý hloupě.
— Vše bylo zcela obyčejné, říkala máma, jen bylo vidět, že se dvě děti na sebe navzájem durdily a dělaly grimasy.
Kéž by tomu tak bylo. Ale on se na mě nedurdí. Dokonalá lhostejnost, trochu rozpaky, a to je vše. A je to zcela přirozené — člověk se vždy cítí trochu v rozpacích před ženou, kterou nechal na holičkách.