Neděle 26. září 1875

Kolem třetí jsem už vychladla, ale pak jsem si pomyslela, že je hloupé ochabnout a vzdávat se těch nápadů, byť nejsou kdovíjak důležité. Dala jsem se tedy do přestrojení: žluté boty třikrát větší, než mám nohy, a Leonie je nacpala vším možným. Kalhoty z hrubého modrého plátna, střižené po způsobu zdejších sedláků, nová košile, ale podezřelé bělosti, červený šátek kolem krku; tmavošedý lehký pletený kabátek, na pohled obnošený; velký bílý vous a velké kníry, které mi příšerně nadzvedávají nos, šedivá paruka, modré brýle, na tom všem černý plstěný klobouk a k tomu červený kapesník visící z kapsy, hůl se zahnutou rukojetí a jakýsi polštář na zádech, který měl vyplnit obrovskou prohlubeň mezi zadkem a zády.
U dveří na mě čeká fiakr; nastupuji trochu roztřesená a přikazuji kočímu jet na Promenádu.
Všichni sousedé z ulice de France, které nediskrétní Leonie předem upozornila, se smějí a vykřikují.
Nikdo mě nepozná, a přece budím všeobecnou pozornost; nic originálnějšího než ta malá zarostlá postavička, ty kníry trčící vzhůru, ten oděv napůl venkovský, napůl městský.
„Zastavte u č. 7,“ říkám kočímu, který mě znal.
A celá shrbená přecházím pomalým krokem dvůr, ale do schodů vyběhnu za dvě vteřiny, v kalhotách mohu brát tři schody naráz.
„Je paní doma?“ ptám se sluhy, který mi přišel otevřít.
„Ano, pane,“ řekl.
„Oznamte pana Taverniera z Ženevy –“ a nemohla jsem se ubránit smíchu.
Sluha se na mě podíval zpříma:
„Podívejme, to je slečna.“
„Madam,“ slyším říkat, „madam, je tu pán, ne, slečna.“
„Madam,“ křičí Melanie, která si myslela, že jsem věřitel, „je tu jakýsi imbecil z Ženevy, vešel v klobouku. Panebože! A ten sluha pustil takového člověka do salónu!“
Já v domnění, že mě prokoukli, jdu směle dál; chci otevřít dveře do pokojů, ale je zavřeno na závoru, tak vyběhnu ze salónu a skoky tak neslučitelnými s mým sešlým zjevem se vrhnu do chodby, klobouk na hlavě, a to z dobrého důvodu: paruka mi vpředu dost nezakrývala čelo a to je celé umazané; Melanie s křikem prchá, Olga, když vidí, jak ji honí ten podivný stařec, se schová u matky, která držela v ruce klobouk, ta ho celá roztřesená upustí, a já už nemohu, směji se jako blázen a smetám všechno, co mi stojí v cestě.
Ty ohromené tváře si nikdo nedovede představit.
„Ale to jsem já, já, já!“
„Proboha,“ volá Olga.
„Copak je to možné,“ říká Nina, zaražená a ještě ne docela uklidněná, „myslela jsem, že je to věřitel z Ženevy, který nám přišel udělat skandál.“
„Ach! Marie, Marie,“ volá Marie, „ale to není možné. Já tě vůbec nepoznávám!“
A všichni, ještě roztřesení, vyprsknou smíchy, Louba, holčička, kterou Nina adoptovala, se dívá na všechny, a Melanie se v koutě svíjí smíchy.
Fraška se dokonale vydařila; běhám po pokoji nadšená a směji se hlasitěji než všichni.
„Kde je Yourkoff?“
„V kavárně de la Victoire.“
„Pošlete pro něj, hledá ho jakýsi pán.“
Napůl zavíráme okenice a čekáme na Parise; jdu s Olgou na balkón, sedneme si a já dělám, že spolu hovoříme. Přichází Marie, smeknu klobouk a nabídnu jí svou židli, a z Promenády pozorují tu podivnou kreaturu na balkóně paní Sapogenikoffové. Melanie hlásí kočár, který přiváží Yourkoffa, všichni se schovávají, usazuji se na pohovku a čtu noviny, a Nina ho zastaví v předsíni a vyděšeným hlasem mu řekne, že jakýsi muž vtrhl do salónu, usadil se tam v klobouku a s drzým výrazem a nechce odejít.
Yourkoff, celý rozčilený a s kloboukem na hlavě, otvírá dveře a s potlačovaným hněvem:
„Dobrý den, pane,“ řekl.
„Dobrý den,“ říkám a vstávám.
Díval se na mě, zkoumal mě a chystal se k vážné rozmluvě, jak potom řekl. Už otvíral ústa, ale mně se zdálo, že mě poznává, vyprskla jsem smíchy a popadla ho za prsa; ustoupil ohromený jako omráčený a chtěl mě chytit za límec, když jsem se mu dala poznat.
I potom Několik vteřin stál jako opařený a pak se dal do smíchu; salón se zaplnil a křiku nebylo konce. Vůbec ho nenapadlo, že jsem to já, a já hloupá — proč jsem se smála!
Říká, že ničemu nerozuměl; považoval mě za věřitele, pak za prosebníka a nakonec za blázna, kterého se chystal vyhodit.
„Tak, a teď pojeďte se mnou mým fiakrem,“ říkám, „zajedeme do města.“ Zprvu nechtěl:
„Ale to je kompromitující, styděl bych se, kdyby mě s takovým tvorem viděli!“
„To nevadí, posadím se na kraj kočáru, budu vypadat pokorně, velmi pokorně, pojďme!“
Vycházíme, fiakr se rozjíždí a já zdravím dámy na balkóně, které se smíchy už nemohou udržet.
Tak projíždíme kolem koncertu, kolem všech kočárů, kolem velké kavárny de la Victoire a po Promenádě se vracíme domů.
Paris tvrdí, že mám takhle ustrojená pozoruhodný zjev, a opravdu na chodce v nedělních šatech zapůsobím.
Potkáváme tetičku, kterou zdravím a která se směje jako blázen.
Vyběhnu nahoru a beru schody po čtyřech, za pět minut jsem v bílém, učesaná a upravená jak se patří, a za deset minut jsem s tetičkou na koncertě.
Je zamračeno a chladno; zůstáváme vedle Sapogenikoffových.
D’Audiffret přechází sem a tam a nakonec přistoupí k Ninině kočáru; je s ním Galula. Podlý pózér! Pak přijde k mým dvířkům.
Jsem nenucená a prostá a ještě celá rozveselená z projížďky s Parisem, ten imbecil mi už neimponuje, říká hlouposti, prosí mě, abych s ním jela do Paříže:
„Jeďme, my dva, pojedeme do hotelu Splendide, půjdeme se podívat na Le Procès Veauradieux...“
„Cestu kolem světa,“ říkám se smíchem.
„Přesně tak.“
Jaký hlupák!
S Parisem jdeme pěšky a Nicejec zůstává u Niny, aby ve mně vzbudil žárlivost. Trojnásobný hrubián. Já ne tak hloupá, jak si myslíš.
Fiouloulou je povýšen do hodnosti průvodce-důvěrníka.
Dnes večer jdeme k Nině. To jsou nadšené, budou mít Giroflu.
Když s tetičkou přijdeme, už tam je.
Paris přivezl z Dieppe velmi pěknou hru, dostihy, a nejdřív se hraje, pak se rozejdeme po pokojích, každý si dělá, co chce. Nina ustupuje do pozadí, Paris vystupuje do popředí. Girofla se šklebí, Fiouloulou mu sekunduje a napodobuje ho. Olga je v sedmém nebi; Girofla jí vzal groš a říká, že ho bude nosit v hodinkách. Velmi duchaplné!
Fiouloulou si troufá mi dvořit, nechávám ho. Toho druhého si vůbec nevšímám, a zhruba v půli večera se ke mně vrátí. Dělám to, co on dělal mně — neposlouchám, co říká, a věnuji se všemu, jen ne jemu.
U čaje připraví Paris dost silný nápoj a nalévá ho do hostů i do sebe, do sebe trochu příliš, takže začne říkat hlouposti. Vracíme se do salónu a mluví se o Angličankách. Ten muž předstírá, že nevěří. Všechno vyprávím.
„Pane Galulo, vzpomeňte si, jednoho dne k vám do kanceláře na náměstí Garibaldi přišla stará bába – to jsem byla já!“
„Ne?!!“
„Ale ano, a zeptejte se pana Saetona, jestli si vzpomíná na žebračku, která ho sledovala od náměstí Masséna až na Promenádu – opět já!“
Tím se velkolepé představy pána zámku zmenšily; ostatně jsem všechno vyprávěla tak prostě, že to byla radost.
Říká se spousta hloupostí a Girofla, už nevím, v jaké souvislosti, řekl:
„Víte, ta slavná zrcadlová skříň?“ A všichni se dají do smíchu.
Pak říkám: „Ach! Panebože, jak jsem byl roztomilý.“ A on to celý naivní opakuje. A všichni se znovu dají do smíchu, protože už několik dní zpívám jen tu svou písničku, a co zpívám, to hned pochytí všichni, a zpívá se, co zpívám já.
Nakonec přijde na řadu věčná aféra s fotografiemi. Ten lump ukradne moji, odnese album, všichni se ženou za ním, on se vrhne do nevím které temné komůrky a tam ho zamknou.
Večer bez okolků! Jsme tu jako doma, nebo spíš se chováme jako děti. Když vyjde z temné komůrky, s fotografií v kapse, vrháme se na něj jako smečka psů na jelena, ale rozepnout ho nejde a jinak se k mé fotografii dostat nedá.
Tetička se hněvá, prosím ho, aby ji vrátil, je podepsaná; nakonec mu dám slovo, že mu ji vrátím, a vezmu si ji, abych aspoň seškrábala nápis. Ten bídník by byl schopen vykládat všechno možné, a tetička mu to říká. Dnes večer ho čtyřikrát nazve imbecilem, z čehož je zjevně nadšen...
Jaký netvor, ukrást mi portrét. Jaké ničemné stvoření; ne, vážně, nechtěla jsem, aby ho měl. U stolu po mně hodil pohledem úkosem — víc neříkám! — ale nevšímám si toho. Ten Nicejec ke mně mluví tak podivně, úplně jako bychom se dohodli, jako bychom my dva byli bytosti cizí těm, mezi nimiž jsme, a byli spolu domluvení.
Vzala jsem hromadu not a sedla si na zem a hledala skladbu. Sedá si vedle mě.
„Co hledáte? Ať vám pomůžu.“
„Hledám appassionatu od Mendelssohna.“
„Aha! Vy hrajete appassionatu.“
„Ano.“
A pokračujeme v hledání.
„Je to tohle? To je adagio. Ne? Viďte. My potřebujeme appassionatu, my dva.“
„Nemám ráda adagio.“
Nazvala jsem ho nezkrotným pánem zámku a fantastickým mladíkem ku všeobecné spokojenosti; on ani jeho Figaro ovšem nevědí, co to znamená.
Ke konci si už dovolujeme úplně všechno a bavíme se tím, že si házíme nit na hlavu; Girofla měl opravdovou aureolu.
Když přišel čas odejít, sedla jsem si do křesla a Fiouloulou poklekl a rozloučil se se mnou; jeho pán udělal totéž.
„Ne, ruku vám nedám,“ říkám.
„To je ale co!“
Zabalím si ruku do kapesníku a podávám mu ji.
Strhne kapesník a stiskne mi ruku tak, že ji celou schová ve své — nevím, zda se dobře vyjadřuji.
A lhostejně mu ji přenechávám. Vycházíme spolu.
„Tak, nebuďte nezkrotný pán zámku, vraťte mi můj portrét...“
„To tedy ne. Kdybyste věděla, kam ho dám!...“
„Do slavné zrcadlové skříně?“
„Zkrátka! Já vím, já...“
Paris nás doprovází ke kočáru. Je podnapilý, chudák.
„Ach! Nikolaji Ferovitchi,“ říkám mu, „seberte mu můj portrét.“
„Mario Constantinovno. Proč by, je mu drahý,“ odpovídá mi dojatě, dojatě od pití.
Když už sedíme v kočáře, Girofla mi podává ruku, ale předstírám, že nevidím, a odjíždíme.
Ach, a že jsem řekla:
„Milovala jsem toho muže.“
„Takový nápad. Nemyslela jsem to ani trochu vážně!“
„Jak ke mně podivně mluví,“ říkám, když vcházím domů.
„Co, co řekl?“ ptá se dychtivě tetička, které na té věci záleží víc než mně.
„Nic.“
„Ale on vám nic neřekl?“ říká provokativně záporným tónem.
„Nic, naprosto nic.“
Ráda by věděla všechno, co mi říká; ať je klidná, až něco bude, povím jí všechno jako první.
Novinka!
Lubimoff, mladý vdovec, požádal Dinu o ruku. Máma a Dina jsou ve Švýcarsku u Anitchkoffových. Tu věc žene kupředu právě paní Anitchkoffová, ale Dina nechce.

Poznámky

Pozn. překl.: Le Procès Veauradieux (doslova „Proces Veauradieux“, bez zavedeného českého názvu) — populární fraška Alfreda Hennequina a Alfreda Delacora (premiéra 19. června 1875, Théâtre du Vaudeville, Paříž), v níž je advokát přistižen u své milenky v županu a řecké čepici. Audiffretovo sugestivní pozvání — „půjdeme se podívat na Le Procès Veauradieux“ — je koketní, neboť hra pojednává o tajné aféře. ↩
Pozn. překl.: „Girofla“ je Mariina přezdívka pro Emila d’Audiffreta, převzatá z populární operety „Giroflé-Girofla“ Charlese Lecocqa (1874) o dvojčatech-sestrách. Rozšířením Mariina přítelkyně Olga Sapogenikoffová získává přezdívku „Giroflé“ — druhé dvojče. ↩
Pozn. překl.: Přechod do ruštiny s patronymikem signalizuje sdílenou kulturní identitu. „Maria Constantinovna“ prozrazuje, že Mariino otcovo jméno bylo Konstantin (Bashkirtseff). ↩