❦
Neděle 26. září 1875
Dimanche 26 septembre 1875
Kolem třetí jsem už vychladla, ale pak jsem si pomyslela, že je hloupé ochabnout a vzdávat se těch nápadů, byť nejsou kdovíjak důležité. Dala jsem se tedy do přestrojení: žluté boty třikrát větší, než mám nohy, a Leonie je nacpala vším možným. Kalhoty z hrubého modrého plátna, střižené po způsobu zdejších sedláků, nová košile, ale podezřelé bělosti, červený šátek kolem krku; tmavošedý lehký pletený kabátek, na pohled obnošený; velký bílý vous a velké kníry, které mi příšerně nadzvedávají nos, šedivá paruka, modré brýle, na tom všem černý plstěný klobouk a k tomu červený kapesník visící z kapsy, hůl se zahnutou rukojetí a jakýsi polštář na zádech, který měl vyplnit obrovskou prohlubeň mezi zadkem a zády.
Vers trois heures j’étais déjà refroidie, mais puis j’ai pensé que c’est bête, d’être molle et d’abandonner ces idées quelque peu importantes qu’elle soient. Je me mis donc à ma toilette, bottes jaunes trois fois de la grandeur de mes pieds que Léonie a remplies avec toute sorte de choses. Pantalon de grosse toile bleue, taillé à la façon des paysans d’ici, chemise neuve mais d’une blancheur suspecte, mouchoir rouge autour du cou; surtout de tricot gris foncé, léger et l’air usé; grande barbe blanche et grandes moustaches qui me relèvent monstrueusement le nez, perruque grise, lunettes bleues, le tout surmonté par un feutre noir et complété par un mouchoir rouge tombant de la poche, un bâton à bec et une espèce de coussin sur le dos pour remplir le creux immense qui se trouve entre mon derrière et mon dos.
U dveří na mě čeká fiakr; nastupuji trochu roztřesená a přikazuji kočímu jet na Promenádu.
Un fiacre m’attend à la porte, j’y monte un peu tremblante en ordonnant au cocher d’aller à la Promenade.
Všichni sousedé z ulice de France, které nediskrétní Leonie předem upozornila, se smějí a vykřikují.
Tous les voisins de la rue de France prévenus par l’indiscrète Léonie rient et poussent des exclamations.
Nikdo mě nepozná, a přece budím všeobecnou pozornost; nic originálnějšího než ta malá zarostlá postavička, ty kníry trčící vzhůru, ten oděv napůl venkovský, napůl městský.
Sans être reconnue j’attire l’attention générale, rien de dus original que cette petite figure chevelue, ces moustaches ;n l’air, cet habit moitié, de campagne, moitié de ville.
„Zastavte u č. 7,“ říkám kočímu, který mě znal.
— Arrêtez au n° 7, dis-je au cocher qui me connaissait.
A celá shrbená přecházím pomalým krokem dvůr, ale do schodů vyběhnu za dvě vteřiny, v kalhotách mohu brát tři schody naráz.
Et toute courbée et à pas lents je traverse la cour, mais 'escalier est monté en deux secondes, les pantalons me permettant de prendre trois marches à la fois.
„Je paní doma?“ ptám se sluhy, který mi přišel otevřít.
— Madame est chez elle ? demandai-je au domestique qui vint m’ouvrir.
„Ano, pane,“ řekl.
— Oui, Monsieur, dit-il.
„Oznamte pana Taverniera z Ženevy –“ a nemohla jsem se ubránit smíchu.
— Annoncez M. Tavernier, de Genève, et je ne pus m’empêcher de rire.
Sluha se na mě podíval zpříma:
Le domestique me regarda droit en face:
„Podívejme, to je slečna.“
— Tiens, c’est Mademoiselle.
„Madam,“ slyším říkat, „madam, je tu pán, ne, slečna.“
— Madame, je l’entends dire, madame, il y a un monsieur, non une mademoiselle.
„Madam,“ křičí Melanie, která si myslela, že jsem věřitel, „je tu jakýsi imbecil z Ženevy, vešel v klobouku. Panebože! A ten sluha pustil takového člověka do salónu!“
— Madame, s’écrie Mélanie qui pensait que j’étais un créancier il y a là un imbécile de Genève, il est entré en chapeau. Mon Dieu ! Et ce domestique qui a laissé entrer un pareil homme au salon.
Já v domnění, že mě prokoukli, jdu směle dál; chci otevřít dveře do pokojů, ale je zavřeno na závoru, tak vyběhnu ze salónu a skoky tak neslučitelnými s mým sešlým zjevem se vrhnu do chodby, klobouk na hlavě, a to z dobrého důvodu: paruka mi vpředu dost nezakrývala čelo a to je celé umazané; Melanie s křikem prchá, Olga, když vidí, jak ji honí ten podivný stařec, se schová u matky, která držela v ruce klobouk, ta ho celá roztřesená upustí, a já už nemohu, směji se jako blázen a smetám všechno, co mi stojí v cestě.
Quant à moi, croyant être devinée je m’avance hardiment, je veux ouvrir la porte des chambres mais le verrou est tiré, alors je sors tout courant du salon et par gambades si incompatibles avec mon apparence décrépite, je m’élance dans le corridor, chapeau sur [la] tête et pour une bonne raison c’est que la perruque ne me couvrait pas assez devant et le front est tout taché, Mélanie s’enfuit en criant, Olga voyant ce vieillard étrange à sa poursuite se réfugie chez sa mère qui tenait son chapeau en main, elle le laisse tomber toute tremblante, et moi n’en pouvant plus ris comme une folle balayant tout sur mon passage.
Ty ohromené tváře si nikdo nedovede představit.
Jamais on ne se donnera une idée de ces faces stupéfaites.
„Ale to jsem já, já, já!“
— Mais c’est moi, moi, moi !
„Proboha,“ volá Olga.
— Bon Dieu, s’écrie Olga.
„Copak je to možné,“ říká Nina, zaražená a ještě ne docela uklidněná, „myslela jsem, že je to věřitel z Ženevy, který nám přišel udělat skandál.“
— Est-ce possible, fait Nina, saisie et pas rassurée, j’ai cru que c’était un créancier de Genève qui venait nous faire un scandale.
„Ach! Marie, Marie,“ volá Marie, „ale to není možné. Já tě vůbec nepoznávám!“
— Ah ! Marie, Marie, s’écrie Marie, mais ce n’est pas possible. Mais je ne te reconnais pas !
A všichni, ještě roztřesení, vyprsknou smíchy, Louba, holčička, kterou Nina adoptovala, se dívá na všechny, a Melanie se v koutě svíjí smíchy.
Et tout le monde encore tremblant se met à éclater de rire, Louba la petite adoptée par Nina, regarde tout le monde, et Mélanie se tord dans un coin.
Fraška se dokonale vydařila; běhám po pokoji nadšená a směji se hlasitěji než všichni.
La farce est complète, je cours par la chambre, enchantée et riant plus fort que tout le monde.
„Kde je Yourkoff?“
— Où est Yourkoff ?
„V kavárně de la Victoire.“
— Au café de la Victoire.
„Pošlete pro něj, hledá ho jakýsi pán.“
— Envoyez-le chercher, un monsieur le demande.
Napůl zavíráme okenice a čekáme na Parise; jdu s Olgou na balkón, sedneme si a já dělám, že spolu hovoříme. Přichází Marie, smeknu klobouk a nabídnu jí svou židli, a z Promenády pozorují tu podivnou kreaturu na balkóně paní Sapogenikoffové. Melanie hlásí kočár, který přiváží Yourkoffa, všichni se schovávají, usazuji se na pohovku a čtu noviny, a Nina ho zastaví v předsíni a vyděšeným hlasem mu řekne, že jakýsi muž vtrhl do salónu, usadil se tam v klobouku a s drzým výrazem a nechce odejít.
On ferme à moitié les persiennes en attendant Paris, je vais sur le balcon avec Olga, nous nous asseyons et je fais mine de causer. Vient Marie, je lui offre ma chaise en soulevant mon chapeau et de la Promenade on regarde cette créature particulière sur le balcon de Mme Sapogenikoff. Mélanie signale la voiture qui amène Yourkoff, tout le monde se cache, je m’installe sur le canapé et lis un journal, et Nina l’arrête dans l’antichambre pour lui dire d’une voix effrayée qu’un homme est entré de force au salon, qu’il s’y est établi en chapeau et d’un air impertinent et ne veut pas partir.
Yourkoff, celý rozčilený a s kloboukem na hlavě, otvírá dveře a s potlačovaným hněvem:
Yourkoff tout monté et couvert ouvre la porte et d’un air contenu et fâché:
„Dobrý den, pane,“ řekl.
— Bonjour Monsieur, dit-il.
„Dobrý den,“ říkám a vstávám.
— Bonjour, dis-je en me levant.
Díval se na mě, zkoumal mě a chystal se k vážné rozmluvě, jak potom řekl. Už otvíral ústa, ale mně se zdálo, že mě poznává, vyprskla jsem smíchy a popadla ho za prsa; ustoupil ohromený jako omráčený a chtěl mě chytit za límec, když jsem se mu dala poznat.
Il me regardait, m’examinait et se préparait à une grave explication comme il l’a dit après. Il ouvrait déjà la bouche mais je me suis imaginée qu’il me reconnaissait et je le saisis par la poitrine en éclatant de rire, il recula stupéfait d’un air hébété et voulut me saisir par le collet lorsque je me fis reconnaître.
Říká, že ničemu nerozuměl; považoval mě za věřitele, pak za prosebníka a nakonec za blázna, kterého se chystal vyhodit.
Il dit qu’il ne comprenait rien, il me prit pour un créancier, puis pour un solliciteur et enfin pour un fou qu’il s’apprêtait à jeter dehors.
„Tak, a teď pojeďte se mnou mým fiakrem,“ říkám, „zajedeme do města.“ Zprvu nechtěl:
— Allons, maintenant, venez avec moi en mon fiacre, dis-je, allons en ville. Il ne voulait d’abord pas:
„Ale to je kompromitující, styděl bych se, kdyby mě s takovým tvorem viděli!“
— Mais c’est compromettant, mais j’aurai honte d’être vu avec un être pareil !
„To nevadí, posadím se na kraj kočáru, budu vypadat pokorně, velmi pokorně, pojďme!“
— Ça ne fait rien, je m’assiérai sur le bout de la voiture, j’aurai l’air humble, très humble, allons !
Vycházíme, fiakr se rozjíždí a já zdravím dámy na balkóně, které se smíchy už nemohou udržet.
Nous sortons, et le fiacre bouge et je salue les dames au balcon qui n’en peuvent plus.
Tak projíždíme kolem koncertu, kolem všech kočárů, kolem velké kavárny de la Victoire a po Promenádě se vracíme domů.
Comme cela nous passons devant la musique, devant toutes les voitures, devant le grand café de la Victoire, et par la Promenade rentrons chez nous.
Paris tvrdí, že mám takhle ustrojená pozoruhodný zjev, a opravdu na chodce v nedělních šatech zapůsobím.
Paris assure que j’ai un type remarquable ainsi arrangé, et en effet je produis de l’effet sur les promeneurs endimanchés.
Potkáváme tetičku, kterou zdravím a která se směje jako blázen.
Nous rencontrons ma tante que je salue et qui rit comme une folle.
Vyběhnu nahoru a beru schody po čtyřech, za pět minut jsem v bílém, učesaná a upravená jak se patří, a za deset minut jsem s tetičkou na koncertě.
Je monte quatre à quatre, en cinq minutes je suis en blanc, coiffée et arrangée comme il faut et dans dix minutes suis avec ma tante à la musique.
Je zamračeno a chladno; zůstáváme vedle Sapogenikoffových.
Il fait gris et frais, nous restons à côté des Sapogenikoff.
D’Audiffret přechází sem a tam a nakonec přistoupí k Ninině kočáru; je s ním Galula. Podlý pózér! Pak přijde k mým dvířkům.
D’Audiffret passe et repasse et enfin s’approche de la voiture de Nina, et Galula est avec lui. Vil poseur ! puis il vient à ma portière.
Jsem nenucená a prostá a ještě celá rozveselená z projížďky s Parisem, ten imbecil mi už neimponuje, říká hlouposti, prosí mě, abych s ním jela do Paříže:
Je suis libre et simple et toute égayée encore de ma promenade avec Pâris, l’imbécile ne m’impose plus, il dit des bêtises, me prie d’aller avec lui à Paris:
„Jeďme, my dva, pojedeme do hotelu Splendide, půjdeme se podívat na Le Procès Veauradieux1...“
— Allons, tous les deux, nous irons à l’hôtel Splendide, nous irons voir le procès Veauradieux...
„Cestu kolem světa,“ říkám se smíchem.
— Le tour du monde, dis-je en riant.
„Přesně tak.“
— Justement.
Jaký hlupák!
Quelle bête !
S Parisem jdeme pěšky a Nicejec zůstává u Niny, aby ve mně vzbudil žárlivost. Trojnásobný hrubián. Já ne tak hloupá, jak si myslíš.
Nous allons à pied avec Pâris et le Niçois reste auprès de Nina pour exciter ma jalousie. Triple brute. Moi pas si bête que tu penses.
Fiouloulou je povýšen do hodnosti průvodce-důvěrníka.
Fioulouiou est élevé au rang de suivant-confident.
Dnes večer jdeme k Nině. To jsou nadšené, budou mít Giroflu.2
Ce soir on va chez Nina. Les voilà enchantées, elles auront Girofla.
Když s tetičkou přijdeme, už tam je.
Nous le trouvons déjà là en arrivant avec ma tante.
Paris přivezl z Dieppe velmi pěknou hru, dostihy, a nejdřív se hraje, pak se rozejdeme po pokojích, každý si dělá, co chce. Nina ustupuje do pozadí, Paris vystupuje do popředí. Girofla se šklebí, Fiouloulou mu sekunduje a napodobuje ho. Olga je v sedmém nebi; Girofla jí vzal groš a říká, že ho bude nosit v hodinkách. Velmi duchaplné!
Pâris a rapporté de Dieppe un très joli jeu, les courses, et on joue d’abord, puis on se disperse, on fait ce qu’on veut. Nina s’efface, Pâris se dessine. Girofla grimace, Fioulouiou le seconde et l’imite. Olga est au septième ciel, Girofla lui a pris un sou et dit qu’il va le porter dans sa montre. Très spirituel !
Fiouloulou si troufá mi dvořit, nechávám ho. Toho druhého si vůbec nevšímám, a zhruba v půli večera se ke mně vrátí. Dělám to, co on dělal mně — neposlouchám, co říká, a věnuji se všemu, jen ne jemu.
Fioulouiou ose me faire la cour, je le laisse faire. Je ne fais aucune attention à l’autre et, vers le milieu de la soirée, il me revient. Je fais comme il a fait avec moi, je n’écoute pas ce qu’il dit et m’occupe de tout excepté de lui.
U čaje připraví Paris dost silný nápoj a nalévá ho do hostů i do sebe, do sebe trochu příliš, takže začne říkat hlouposti. Vracíme se do salónu a mluví se o Angličankách. Ten muž předstírá, že nevěří. Všechno vyprávím.
A thé, Pâris prépare une boisson passablement forte et en emplit ses visiteurs et lui-même, lui-même un peu trop, de sorte qu’il commence à dire des bêtises. On rentre au salon et on parle des Anglaises. L’homme fait semblant de ne pas croire. Je raconte tout.
„Pane Galulo, vzpomeňte si, jednoho dne k vám do kanceláře na náměstí Garibaldi přišla stará bába – to jsem byla já!“
— Eh M. Galula, souvenez-vous, un jour une vieille bonne femme est venue chez vous à l’étude, place Garibaldi, c’était moi !
„Ne?!!“
— Non ? !!
„Ale ano, a zeptejte se pana Saetona, jestli si vzpomíná na žebračku, která ho sledovala od náměstí Masséna až na Promenádu – opět já!“
— Eh oui, et demandez à M. Saëtone s’il se souvient d’une mendiante qui l’a suivi depuis la place Masséna jusqu’à la Promenade, encore moi !
Tím se velkolepé představy pána zámku zmenšily; ostatně jsem všechno vyprávěla tak prostě, že to byla radost.
Comme cela, les idées grandioses du châtelain diminuèrent et d’ailleurs j’ai tout raconté si simplement que c’est un plaisir.
Říká se spousta hloupostí a Girofla, už nevím, v jaké souvislosti, řekl:
On dit beaucoup de bêtises et Girofla, je ne sais plus à quel propos a dit:
„Víte, ta slavná zrcadlová skříň?“ A všichni se dají do smíchu.
— Vous savez, la fameuse armoire à glace ? Et tout le monde de rire.
Pak říkám: „Ach! Panebože, jak jsem byl roztomilý.“ A on to celý naivní opakuje. A všichni se znovu dají do smíchu, protože už několik dní zpívám jen tu svou písničku, a co zpívám, to hned pochytí všichni, a zpívá se, co zpívám já.
Puis je dis: « Ah ! bon Dieu que j’étais gentil ». Et lui de répéter tout naïvement. Et tout le monde de rire encore car depuis quelques jours je ne chante que ma chanson et ce que je chante se communique à tous, et on chante ce que je chante.
Nakonec přijde na řadu věčná aféra s fotografiemi. Ten lump ukradne moji, odnese album, všichni se ženou za ním, on se vrhne do nevím které temné komůrky a tam ho zamknou.
Enfin vient l’éternelle affaire des photographies. Le coquin vole la mienne, emporte l’album, on se met à sa poursuite, il se jette je ne sais plus dans quelle chambre noire et on l’y enferme.
Večer bez okolků! Jsme tu jako doma, nebo spíš se chováme jako děti. Když vyjde z temné komůrky, s fotografií v kapse, vrháme se na něj jako smečka psů na jelena, ale rozepnout ho nejde a jinak se k mé fotografii dostat nedá.
Soirée de la nature ! On y fait comme chez soi ou plutôt on se conduit comme des enfants. Quand il sort de son cabinet noir, la photographie dans sa poche, nous nous jettons sur lui comme une meute de chiens sur un cerf, mais pas moyen de le déboutonner et autrement impossible de prendre ma photographie.
Tetička se hněvá, prosím ho, aby ji vrátil, je podepsaná; nakonec mu dám slovo, že mu ji vrátím, a vezmu si ji, abych aspoň seškrábala nápis. Ten bídník by byl schopen vykládat všechno možné, a tetička mu to říká. Dnes večer ho čtyřikrát nazve imbecilem, z čehož je zjevně nadšen...
Ma tante se fâche, je le prie de la rendre, elle est signée, enfin, ayant donné ma parole de la lui rendre, je la prends pour gratter l’inscription au moins. Ce misérable serait capable de dire toutes sortes de choses, et ma tante le lui dit. Elle lui donne quatre fois de l’imbécile ce soir, ce dont il se montre enchanté...
Jaký netvor, ukrást mi portrét. Jaké ničemné stvoření; ne, vážně, nechtěla jsem, aby ho měl. U stolu po mně hodil pohledem úkosem — víc neříkám! — ale nevšímám si toho. Ten Nicejec ke mně mluví tak podivně, úplně jako bychom se dohodli, jako bychom my dva byli bytosti cizí těm, mezi nimiž jsme, a byli spolu domluvení.
Quel monstre, me voler mon portrait. Quelle créature indigne, non sérieusement je ne voulais pas qu’il l’ait. A table il me lança un regard de côté, je ne dis qu’ça ! mais je n’y fais aucune attention. Ce Niçois me parle si étrangement, tout comme si nous nous étions entendus, comme si nous étions deux êtres étrangers à ceux parmi qui nous nous trouvons et entendus ensemble.
Vzala jsem hromadu not a sedla si na zem a hledala skladbu. Sedá si vedle mě.
Je pris un tas de musique et m’assis par terre cherchant un morceau. Il s’assied à côté de moi.
„Co hledáte? Ať vám pomůžu.“
— Que cherchez-vous ? que je vous aide.
„Hledám appassionatu od Mendelssohna.“
— Je cherche l’appassionata de Mendelssohn.
„Aha! Vy hrajete appassionatu.“
— Ah ! ha ! vous jouez une appassionata.
„Ano.“
— Oui.
A pokračujeme v hledání.
Et nous continous de chercher.
„Je to tohle? To je adagio. Ne? Viďte. My potřebujeme appassionatu, my dva.“
— Est-ce cela ? c’est un adagio. Non ? n’est-ce pas. Il nous faut de l’appassionata à nous.
„Nemám ráda adagio.“
— Je n’aime pas l’adagio.
Nazvala jsem ho nezkrotným pánem zámku a fantastickým mladíkem ku všeobecné spokojenosti; on ani jeho Figaro ovšem nevědí, co to znamená.
Je l’ai nommé châtelain fougueux et jeune homme abracadabrant à la satisfaction générale, quant à lui et à son Figaro ils ne savent pas ce que cela veut dire.
Ke konci si už dovolujeme úplně všechno a bavíme se tím, že si házíme nit na hlavu; Girofla měl opravdovou aureolu.
Vers la fin on s’émancipe tout à fait et on s’amuse à se jeter du fil sur la tête, Girofla avait une vraie auréole.
Když přišel čas odejít, sedla jsem si do křesla a Fiouloulou poklekl a rozloučil se se mnou; jeho pán udělal totéž.
Quand ce fut temps de partir je m’assis dans un fauteuil et Fiouloulou prit congé de moi en s’agenouillant, son maître en fit autant.
„Ne, ruku vám nedám,“ říkám.
— Non, je ne vous donne pas la main, dis-je.
„To je ale co!“
— Ah ! par exemple !
Zabalím si ruku do kapesníku a podávám mu ji.
J’enveloppe la main dans un mouchoir et la lui tends.
Strhne kapesník a stiskne mi ruku tak, že ji celou schová ve své — nevím, zda se dobře vyjadřuji.
Il arrache le mouchoir et serre ma main en l’enveloppant complètement de la sienne, je ne sais si je m’explique bien.
A lhostejně mu ji přenechávám. Vycházíme spolu.
Et je la lui abandonne nonchalament. Nous sortons ensemble.
„Tak, nebuďte nezkrotný pán zámku, vraťte mi můj portrét...“
— Allons, ne soyez pas le châtelain fougueux, rendez-moi mon portrait...
„To tedy ne. Kdybyste věděla, kam ho dám!...“
— Ah ça non. Si vous saviez où je le metterai !..
„Do slavné zrcadlové skříně?“
— Dans la fameuse armoire à glace ?
„Zkrátka! Já vím, já...“
— Enfin ! je sais, moi...
Paris nás doprovází ke kočáru. Je podnapilý, chudák.
Pâris nous accompagne jusqu’à la voiture. Il est gris ce pauvre homme.
„Ach! Nikolaji Ferovitchi3,“ říkám mu, „seberte mu můj portrét.“
— Ah ! Nicolas Ferovitch lui dis-je, enlevez-lui mon portrait.
„Mario Constantinovno. Proč by, je mu drahý,“ odpovídá mi dojatě, dojatě od pití.
— Maria Constantinovna. Pourquoi donc, il lui est cher, me répond t’il d’un air attendri, attendri à cause du bû.
Když už sedíme v kočáře, Girofla mi podává ruku, ale předstírám, že nevidím, a odjíždíme.
Quand nous sommes déjà en voiture Girofla me tend la main, mais je fais semblant de ne pas voir et nous partons.
Ach, a že jsem řekla:
Oh ! mais avoir dit:
„Milovala jsem toho muže.“
— J’ai aimé cet homme.
„Takový nápad. Nemyslela jsem to ani trochu vážně!“
— Quelle idée. Je n’en pensais pas un mot !
„Jak ke mně podivně mluví,“ říkám, když vcházím domů.
— Comme il me parle étrangement, dis-je en entrant chez moi.
„Co, co řekl?“ ptá se dychtivě tetička, které na té věci záleží víc než mně.
— Quoi, qu’est-ce qu’il a dit, demanda avidement ma tante qui est plus intéressée que moi à l’affaire.
„Nic.“
— Rien.
„Ale on vám nic neřekl?“ říká provokativně záporným tónem.
— Mais il ne vous a rien dit ? dit-elle d’un non provocateur et négatif.
„Nic, naprosto nic.“
— Rien, absolument rien.
Ráda by věděla všechno, co mi říká; ať je klidná, až něco bude, povím jí všechno jako první.
Elle voudrait bien savoir tout ce qu’il me dit, qu’elle soit tranquille, quand il y aura quelque chose je serai la première à tout raconter.
Novinka!
Une nouvelle !
Lubimoff, mladý vdovec, požádal Dinu o ruku. Máma a Dina jsou ve Švýcarsku u Anitchkoffových. Tu věc žene kupředu právě paní Anitchkoffová, ale Dina nechce.
Lubimoff, le jeune veuf, a demandé Dina en mariage. Maman et Dina sont en Suisse ch’ez les Anitchkoff. C’est Mme Anitchkoff qui pousse l’affaire mais Dina ne veut pas.
Poznámky
Pozn. překl.: Le Procès Veauradieux (doslova „Proces Veauradieux“, bez zavedeného českého názvu) — populární fraška Alfreda Hennequina a Alfreda Delacora (premiéra 19. června 1875, Théâtre du Vaudeville, Paříž), v níž je advokát přistižen u své milenky v županu a řecké čepici. Audiffretovo sugestivní pozvání — „půjdeme se podívat na Le Procès Veauradieux“ — je koketní, neboť hra pojednává o tajné aféře. ↩
Pozn. překl.: „Girofla“ je Mariina přezdívka pro Emila d’Audiffreta, převzatá z populární operety „Giroflé-Girofla“ Charlese Lecocqa (1874) o dvojčatech-sestrách. Rozšířením Mariina přítelkyně Olga Sapogenikoffová získává přezdívku „Giroflé“ — druhé dvojče. ↩
Pozn. překl.: Přechod do ruštiny s patronymikem signalizuje sdílenou kulturní identitu. „Maria Constantinovna“ prozrazuje, že Mariino otcovo jméno bylo Konstantin (Bashkirtseff). ↩