Čtvrtek 9. září 1875

Jsme v Marseille. Tetička vyšla kvůli těm nešťastným diamantům.
Mám hodinu na to, abych se očistila. Bože, co je člověk za cestu špinavý.
Cítím se blíže Nice, svému městu, neboť ať říkám cokoli, je to mé město. V Paříži jsem tak vybledlá, tak ztracená. A potom, vždy když jsem v Paříži, jsem bez šatů, takže nejsem ta nejelegantnější, a to si neodpouštím, to nemohu snést.
Nudím se, jsem neklidná, budu klidná teprve ve Florencii se všemi svými hadry. Nikdy jsem nebyla tak trýzněná kvůli šatům! Zatraceně.
Dala jsem si vykartáčovat své šedé šaty a klobouk a čekám na tetičku, abychom se prošly po městě.
Koupila jsem si román v už nevím které stanici, ale byl tak špatně napsaný, že jsem ho ze strachu, abych si nezkazila svůj styl, už tak špatný, vyhodila z okna a vrátila se k Hérodotovi, jehož si hned přečtu.
Ach! Krásný výsledek!
Ubohá tetička! Klaním se před ní, v jakých místech byla, jaké lidi viděla, a to všechno kvůli mně! Neodvážila se zeptat drožkáře, kde je zastavárna, a tak se ho zeptala, kde je místo, kde se uchovávají diamanty.
Smály jsme se spolu tomu místu, kde se uchovávají diamanty. Nedá se nic zastavit, když nemáme pas, takže z naší zastávky na pár hodin nic nemáme.
V jednu hodinu opouštíme tohle město, které tak špatně páchne; po příjezdu mi tetička říká:
— Tamhle je Gioia.
— Kde!
— Tam, tam.
Víc nepotřebuji a vrhám se do dámského salónu. Je tam s jakousi starou nemocnou, o kterou se zdá pečovat, a dvěma komorníky.
Jsem celá vzrušená a nepřestávám ji pozorovat, zatímco ona drží oči sklopené s velkou skromností. Už ji neobdivuji.
Byla jsem v cestovních šatech, šedých šatech a šedém plstěném klobouku; i ona měla šedé šaty, černý klobouk, celkově elegantní, nebyla příliš nalíčená, neměla ohromující toaletu a klobouk, který zkrášlí každou ženu, nebyla v nádherném kočáře taženém dvěma černými koňmi: naše okolí bylo stejné, byla upravenější než já, a přece jsem byla hezčí než ona a skoro stejně vysoká. Z toho srovnání plyne, že ji už neobdivuji jako dříve, protože jsem na tom lépe než ona. Každou chvíli měla něco, co chtěla vzkázat „pánovi".
— Řekněte pánovi, ať telegrafuje do Nice, aby mi připravili koupel.
A Louise šla říci pánovi.
Tetička vstoupí a řekne mi, že Girofla je v bufetu, a jsem celá rozrušená kvůli němu; nezávidím mu jeho pozici — být přistižen při činu cestování s touhle kreaturou.
Ale nic z toho, „pán" není d'Audiffret, ale jakýsi pán, s dosti ovcovitým výrazem, ostatně takováhle cesta sama o sobě by mohla otupit, a pak tito pánové mají vždycky kreténský výraz vedle těchto dam.
Směrem ke Cannes začínají skrytá vzdychání a vzpomínky na giroflovskou éru. Vidím zase Nice, jako vidím zase d'Audiffreta: s potěšením a nelibostí.
Od Antibes se deru[sic] a zpívám nicejské písničky k velkému úžasu železničních zaměstnanců; čím víc jsme se blížily, tím víc má netrpělivost rostla. A mám to říci? Ano, viďte? Nuže, je mi smutno, že to vše znovu vidím. Prozatím celý můj život v Nice ustoupil mému životu posledních měsíců. Ať nikdo nehledá nic hlubokého v tom, co říkám, nic sentimentálního, a hlavně nic giroflovského vážného; lehce ano, jako parfém, jako hudební melodie, jako náčrt krajiny, kterou jsme viděli.