Středa 1. září 1875

J[eho] M[ilost] v[évoda] z H[amiltonu]
Kniha 41.
od středy 1. září 1875 do úterý 7. září 1875
Grand Hôtel, č. 281, Paříž
Mám oči samé kruhy! Ach! Bože můj!
Odpovídám Berthe:
Drahá Berthe,
Váš dopis jsem dostala v Paříži, kde jsem tři dny. Má matka, která zůstala ve Schlangenbadu, mi ho posílá. Vaše matka je velmi laskavá, že na mě myslí, a já se nemohu dočkat, až ji poznám.
Myslím, že tu ještě nějaký čas zůstaneme. Jsem s tetičkou, paní Romanoffovou, ostatně myslím, že ji znáte.
Jak bych chtěla strávit nějaký čas ve stejném městě jako vy, mohly bychom se alespoň vídat.
Je otravné potkávat se sotva dvakrát do roka, vyměnit si pár slov a pak být znovu jedna na jednom konci světa, druhá na druhém.
Pišme si stále; od prvního roku mého pobytu v cizině jsem vás potkala, vždy mě to k vám táhlo a něco mi říká, že jednoho dne budeme žít spjatěji, než jsme nyní.
Bydlíme v Grand Hôtelu č. 281.
Na shledanou, má drahá, myslte o mně to, co já myslím o vás.
S pozdravem!
Marie Bashkirtseff
Dnes mi jaksi nejde psaní; Berthe bude mít před sebou ošklivý vzorek mé výmluvnosti.
(Psáno na hlavičkovém papíře: Grand-Hôtel, Boulevard des Capucines. Paříž.)
Ve tři hodiny vycházím, abychom nasedly do kočáru, stále v tmavém kostýmu, ale s dost svěží tváří.
Dole potkáváme Gonzalese s jeho synem. Otec začíná svou lyrickou chválu, syn ho následuje z poměrné dálky.
Po pěti minutách téhle dětinskosti „jaký půvab, jaký duch," atd. atd.
— Víte, Mário, řekl, řekli mi, že se vdáváte, a víte za koho? Za d'Audiffreta, řekl mi, aniž mi dal čas cokoliv říci, a sám si odpověděl na svou otázku.
— Ale ne, to není pravda, řekla jsem co nejpřirozeněji, bez červenání a bez rozčilení. Vím, kdo vám to řekl, to slečna Durandová!
— Je to jakási slečna.
— Ano, řekla tetička, to je slečna Durandová, byla s námi onehdy v Bouloňském lesíku.
— Provdám se za něj, za něj, mého přítele, řekla jsem a ukázala na Rémyho.
— Přijímám, řekl mladík s úklonou.
— Ale víte, Mário, je to okouzlující mladík, d'Audiffret, okouzlující mladík, řekl Gonzales, aby ze mě vytáhl důvěrnost.
— Bezpochyby, pane, je velmi milý, ale to přece není důvod. Člověk si nemůže vzít všechny okouzlující mladíky, dodala jsem se smíchem, a já jich nacházím hodně okouzlujících.
Nechci už myslet na to, jak jsme se neseznámily s paní Gonzalesovou. Znám pána, znám Rémyho, jsou ke mně okouzlující; co se dam týče, ty neznám.