Neděle 29. srpna 1875

Cestou na oběd potkávám Kechkovou, tu dívku tak krásnou a tak ordinérní. Všechno se na ní změnilo, chůze i pohled, ba i tvář. Není divu. Ta šťastlivice se vdává za srbského prince, knížete téměř vládnoucího. Kolem dokola mne prší štěstí; kdy přijdu na řadu já?
Plevasko u nás zůstává skoro až do večeře; ten slavný advokát mi připadá tak poctivý, jak jen člověk v jeho povolání může být.
Stiopa odjíždí v sedm, sevřelo se mi srdce, když jsem se s ním loučila. Jede do Schlangenbadu pro svou ženu a pak do Ruska.
Večeříme s tetičkou u společného stolu. Lidé, kteří se řadí přede dveřmi, když se zazvoní, mi připadají jako zvířata ve zvěřinci při krmení; je to ponižující pro lidstvo, ta table d’hôte v Grand Hôtelu.
Mluvíme — uhodněte o kom — a dovídám se novinky.
Nina si zase povídala s lokaji z Monte Carla a jeden z nich jí řekl, že Girofla, ten velký, ten slavný, ten věčný Girofla, je hanebný mladík a že zhanobil dívku krásnou jako den, slečnu Robensonovou. Bohužel — ne, ne, fuj! co to říkám, naštěstí jsem chtěla říct, naštěstí, sluhům se věřit nedá.
V hotelu je spousta Brazilců, kteří mě sledují a pozorují.
Jdeme do Vaudevillu na Procès Veauradieux a já mám osudný nápad obléct se do bílého; ostatně nemám jiné šaty než bílé.
V lóži jsme v klidu a smějeme se z plna hrdla; hra je nesmírně zábavná a obdivuhodně zahraná.
Říkám celkem v klidu, protože se Brazilci o každé přestávce stavěli ke vchodu na balkón, vzdálený dvě lóže od naší, a upřeně na mě hleděli, zvláště jeden z nich, s neodbytností hraničící s drzostí.
Držela jsem se v nejzazším koutě a skrývala se, jak jen to šlo.
Při odchodu jsem se téměř třásla; dvě ženy samy a jedna z nich v bílém, bílý klobouk, celá bílá. Držela jsem se tetičky pod paží, ale za námi Brazilci; chtěla jsem se propadnout, ale dokud byli jen Brazilci, ještě to šlo; jenže tu jdou kolem dva hlupáci na bulváru: „Ach! jak je hezounká!“ říká jeden z nich s anglickým přízvukem a zastavuje se přede mnou. V tu chvíli pouštím tetiččinu paži a skoro běžím, vrhám se do kočáru, tetička za mnou s hubováním; třásla jsem se, když jsem kočímu říkala adresu.
Přiběhne Brazilec a zastaví se před kočárem, dívá se nám přímo do tváře; ta vteřina, než se kočí rozhýbal, mi připadala jako hodina. Dvakrát jsem opakovala: „Do Grand Hôtelu!“ — v naději, že ta adresa bude ochranou.
U dveří zase Brazilec; nakonec tetička jde pro klíč a ještě u portýrny na něj narazí, jak vyděšeně přibíhá. Bylo by to zábavné, nebýt toho, že jsem byla v bílém. Vcházím dovnitř, směji se jako blázen a přitom si přísahám, že si objednám černé šaty a tmavý klobouk.
Ale taky ten nápad! Dvě ženy samy jít do Vaudevillu a obléct se do bílého.
Potřebuji černé šaty. Mám róby do Bouloňského lesíka, domů, ale na ulici vůbec žádné.
Příčí se mi oblékat se jako všichni. A přece se bílá nehodí všude. Rozhoduji se, že se přestrojím.

Poznámky

Pozn. překl.: Francouzský titul vaudevillu bez zavedeného českého názvu; česky „Proces Veauradieux“ (Veauradieux je příjmení). ↩