Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Pátek 27., sobota 28. srpna 1875

J[eho] M[ilost] v[évoda] z H[amiltonu]
Kniha 40.
od pátku 27. srpna 1875 do středy 1. září 1875 Grand Hôtel, č. 146–147, Paříž.
Kde myslíte, že jsem dnes? Ve Schlangenbadu, v hotelu Planz, odpovíte.
Nu tak vůbec ne. Ani ve Schlangenbadu, ani v hotelu Planz, ba ani v Německu. To je co, viďte?
Jsem v Paříži, v Grand Hôtelu, a kdybys byl bystřejší, mohl jsi to vidět na obálce tohoto sešitu.
Plevasko je v Paříži, tetička k němu běží, volá Stiopu; šťastna, že se naskytla příležitost, sbalím si věci za dvě hodiny a odjíždím s ním. Doprovázejí nás až do Bingerbrücku.
Prater křičel a vytrháva se těm, kdo ho drželi. Je to jedinečný pes. Ve Schwalbachu budil obdiv všech.
Jsem zlá holka, opouštím mámu a říkám jí, že jsem nadšená, že odjíždím. To ji bolí, neví, jak moc ji mám ráda, a soudí podle zdání. A podle zdání nejsem zrovna něžná.
Myšlenka, že uvidím tetičku, mě zaměstnává; chudinka tetička, která se bez nás, beze mě, tak nudí.
Chudinka máma, kterou opouštím! Bože, co dělat, nemohu se přece roztrhnout vejpůl!
V pátek v jedenáct hodin jsem opustila ten Schlangenbad mého srdce, jediné místo na světě, které nelituji. Jak jsem se ve vlaku nudila! To si nikdo nedovede představit.
A v sobotu v pět hodin sestupuji v Grand Hôtelu. Na francouzské hranici jsem si poprvé oddechla od chvíle, kdy jsem Francii opustila.
S rozhořčením a smutkem jsem se dívala na území ukradené Francouzům těmi proklatými prasaty.
Jsou lidé, kteří vychvalují německou čistotu. Ach! Kde tu čistotu viděli!
Děti jsou špinavé, zvířata pohromadě s lidmi, ulice nečisté, chalupy umazané!
Jednou jedinkrát jsem šla do Waldmühle pro mléko a roztomilá Němka mi ho podávala rukama umazanýma od hnoje. Bylo to nesmírně lákavé!
Chtěla bych, aby se ruský car do mě šíleně zamiloval, pak bych ho ponoukla k válce proti Prusům a oddala bych se mu teprve po skvělém vítězství.
Je čtvrt na deset.
Napsala jsem mámě toto:
Přijela jsem v pět ráno do Grand Hôtelu č. 146–147, je teprve osm hodin a už vám píšu. To dokazuje mou horlivost.
Tetička bezpochyby přijede dnes večer. Stiopa pojede na nádraží…
Po čtrnácti dnech jsem si poprvé oddechla, když jsem vstoupila do Francie, blažené země, po tom drahém kraji vuřtů, odkud přijíždím.
Daří se mi skvěle. Všechny objímám, i djaďu, jestli ho uvidíte. Sbohem.
Marie.
Pečujte o sebe, maminko, a vraťte se brzy.
Začínám se nudit a netrpělivě čekat na příjezd tetičky!
Zapomínám na leccos.
U Batourinových jsem se dověděla rozkošnou novinu. Pro mě novinu, pro ostatní starý příběh.
Říkala jsem, že Carlo je mrtvý nebo skoro mrtvý — to je novinka stará jako svět.
Carlo žije, Carlo je ženatý!
Zlomil si nohu, utekl, přivezli ho zpět a oženili. To jsou slova Batourinova; chtěl vyprávět ještě víc, ale vzpomněl si, že mluví s malou holčičkou, a zmlkl!
Carlo prchá před Paskevičovou. Jaká šťastná žena! Teď pojede do Anglie, on ji představí u Dvora. A kdo je vlastně? Její dědeček, bezvýznamný důstojník, se oženil a měl syna; ten syn zbohatl, jak všichni tvrdí, paděláním peněz.
Odhalili ho, z Petrohradu byla vyslána komise, aby u něj provedla prohlídku. On a jeho společníci dali milion rublů za to, aby se příjezd policie zdržel o jeden den. Během toho dne byly všechny stroje zahrabány a místo pokryto trávou.
Když přišli, nic nenašli.
To je tedy původ jejich bohatství; dcera se provdala za Paskeviče, tajemníka velvyslanectví.
A teď je švagrovou vévody z Hamiltonu, spřízněnou s nejvznešenějšími rodinami Anglie.
Kdyby byla alespoň krásná!
Malá, tlustá, šedé oči, popelavé vlasy, velká ústa s nepravidelnými rty, bledý obličej!
V Rusku se říká: Ani vtipný, ani bohatý, ani hezký — což znamená: Nemusíš se narodit ani krásný, ani bohatý, ani vtipný, ale musíš se narodit šťastný!
Proč jen mi pořád vypadává její dívčí jméno, to mě dráždí!
Tak! konečně ho mám! Slečna Soukhanoffová. Soukhanova. Ani o prst víc než Baškirceva!
Nezoufejme, je mi šestnáct let, šestnáct, jen šestnáct. Kolik času mám před sebou!
Nezoufám, ba naopak, jsem celá v ohni a v plameni, všechno se mi jeví růžově. Na tetičku čekám s nevýslovnou netrpělivostí.
Chci ven, chci běžet, chci být všude! Jsem šťastná!
Je teprve půl jedenácté!
Přijede teprve večer, možná zítra!
Ale jsem unavená, spala jsem sotva pět hodin, vlastně jen čtyři, a špatně. Nemám odvahu spát přes den.
Alexandre píše, že proces jde dobře. Vyšetřování je ukončeno. Znalci budou zkoumat Romanoffovy podpisy. Ti barbaři se opovažují pochybovat o jejich pravosti, opovažují se obvinit z padělání, ti svatokrádežníci! Sama jsem viděla, jak Romanoff vše podepsal.
Na jejich rozhodnutí bude záležet vše. Buď uznají podpisy za platné, a pak budu štěstím skákat až do nebe, nebo naopak. Pak bude soud pro padělání. Ale Bůh nedopustí takovou hanebnost, ví, že nikdo z nás nespáchal nic tak strašného, ví, že to Romanoff sám podepsal!
Adam nebyl ani v Rusku. Tetička si to všechno vymyslela.
Advokáta netřeba, budeme ho potřebovat jedině v tom strašném případě, že by ti hladoví vlci, ti darebáci, podplatili znalce.
Zamotala jsem se; budou znalci na podpisy a budou také jiní znalci, ti budou lékaři, kteří mají podle dokumentů nebožtíka Romanoffa a podle různých svědectví posoudit, zda Romanoff byl či nebyl stižen duševní chorobou.
To bude těžké rozhodnout, Romanoff je mrtvý už pět let. Rozhodnou si jak budou chtít, ty korouhvičky.
Na rozhodnutí těch lidí závisí vše. To je chvíle, kdy musím padnout na kolena a modlit se k Bohu, jako jsem se ještě nikdy nemodlila. Jde o život a o smrt.
Triumf, bohatství a neposkvrněné jméno, nebo soud, hanba, zkáza!
Bůh ví, zda jsme vinni. Bůh rozhodne.
V případě, že by řekli, že byl šílený, jsme vinni zneužitím, podvodem, celou řadou hrůz.
Nikdy jsem neřekla, jaký můj strýc byl, nikdy jsem ten příběh nevyprávěla.
Thaddeus Romanoff, z výborné rodiny, žil do sedmačtyřiceti let bez vazby, bez jakékoli lásky. Příživníci si zvykli na jeho peníze a jeho sestra na myšlenku, že zdědí jeho jmění.
Po dvou týdnech pití a hýření v Charkově se vrátil do Achtyrky, kde byl maršálkem šlechty, ve stavu, který si snadno domyslíte.
Rozšířili zvěst, že zešílel; nebylo to pravda, ale jakmile se ta zvěst roznesla, i jeho nejmenší gesta se stala podezřelými.
Zbil svého sluhu za krádež, ten křičel, že je šílený, a chudáka svázali a dopustili se na něm všemožného násilí.
Krátce předtím se s námi seznámil. Odjel znovu do Charkova stěžovat si guvernérovi, prefektovi, na nedůstojné zacházení, kterého se mu dostalo. Prefekt vyhnal ispravníka z Achtyrky na žádost Romanoffa.
V té době jsme všichni přijeli do Charkova. Velmi si přáli provdat bohatého pána za mou tetičku.
Všimněte si toho: ani na okamžik nepřestal být maršálkem šlechty a rezignoval až poté, co se oženil, před odjezdem z Ruska.
V Oděse se konala svatba; přemluvili hodného muže, aby si vzal mou tetičku, do které nebyl zamilovaný. Ale přilnul k nám všem a miloval ji jako sestru. Zatímco v Achtyrce ho každý trápil, jen my jsme ho přijali laskavě.
Ten dobrák nebyl nikdy duchaplný, ale často pronášel velmi trefné poznámky, dokonce s humorem, jak se říká v angličtině.
Byl velmi hezký, ale jeho nesmírná tloušťka tu krásu kazila.
Říkala jsem, že nebyl bystrý, a někdy bloumal, ale nebyl nepříčetný a výborně věděl, co činí, když odkázal své jmění ženě. Co přirozenějšího? Měl ho snad odkázat sestře, kterou nenáviděl a kterou nikdy nechtěl vidět?
Je po smrti potrestán tím, čím zhřešil. Copak nevedl proces proti své švagrové ze stejného důvodu, z jakého jeho sestra žaluje mou tetičku? Jeho bratr dal vše své ženě, a on chtěl dokázat, že byl šílený.
Přijeli jsme do Nice všichni spolu, poté co jsme strávili měsíc ve Vídni, měsíc v Badenu a zbytek času až do října, odjeli jsme z Ruska 6. května, v Ženevě.
V Nice mu začalo být lépe, trpěl revmatismem v nohou, ale ztloustl natolik, že to nemohlo trvat dlouho. Skutečně, 14. února 1871 zemřel na jakési akutní já nevím co v plicích. Znala jsem jméno té nemoci, deset lékařů mi to řeklo; u něj bylo deset lékařů, zavolali všechny, které mohli najít.
Bylo mi tehdy dvanáct let a za nic na světě jsem nechtěla zůstat v domě, kde ležel mrtvý. Odvedla jsem mámu a Dinu do hotelu; bydlely jsme na Anglické promenádě č. 17, v nynějším bytě proslulé Prodgersové.
Tetička bděla u těla svého muže a byla tak zdrcena, jak jen žena může být — žena, která nikdy nebyla do svého muže zamilovaná.
Jakmile zemřel, začaly v Rusku intriky.
To je celý příběh.
Po oné zimě v Nice jsme jely do Ženevy, odtud do Baden-Badenu. Tam jsem začala vídat všechny lidi, tam jsem dostala Rémyho, seznámila se s Berthe, uviděla vévodu, Carla, Paskeviče atd. atd.
Pak znovu Nice, klidná zima pro mě. Zapomněla jsem, že v zimě 1870–71 jsme byly u Společnosti pro pomoc raněným; má největší zábava bylo jezdit na nádraží přijímat raněné, obsluhovat je, dokonce je ošetřovat; každou neděli jsme chodily do nemocnice v malém lyceu. Všechny jsme vyznamenány bronzovým křížem.
Přejděme k zimě 1871–72. Zamilovala jsem se do Boreela, bylo mi třináct let; 12. ledna 1872 na mě tak hleděli jako na nikoho jiného, pro mé malé nožky obuté s nejvyšší elegancí a mé roztomilé dívčí úbory.
Vévodu jsem spatřila znovu s radostí, které jsem sama nerozuměla. Právě jsme s Collignonovou vstupovaly do zahrady vily Acqua Viva, když procházel kolem.
— Hamilton! vykřikla jsem. Slečno Collignonová! Podívejte se přece, to je Hamilton z Badenu!
Zaslechl své jméno a uviděl mou rozjásanou tvář a mou malou osobičku téměř stojící v kočáře, otočil se a ještě jednou se na mě podíval.
Šíleně jsem se zabývala Boreelem a vracela se domů celá nešťastná ve dny, kdy jsem ho neviděla. Myslela jsem, že je baron Finot s dostihovými koňmi, a rozhodla jsem se, že ho musím mít.
Na jaře jsem se dověděla, kdo vlastně je, a vychladla jsem; začala jsem ho rozebírat — když lidi vídám často, neumím je dobře posoudit.
Je to jako s obrazem: musíte se na něj dívat, pak si odpočinout, pak se dívat znovu — teprve potom pochopíte chyby a můžete je opravit.
Boreela jsem už nevídala; první dny jsem byla nešťastná jak jen to šlo, pak jsem na něj neustále myslela a shledala jsem, že je střední postavy, tlustý, bledý, růžový, blonďatý, svěží, hezký. Že má dobré psí oči. Že je elegantní a má nejkrásnější koně (to jsem si všimla už dávno předtím).
Byl nejlepším přítelem Audiffreta, který tehdy byl mladé štěně s vulgárním a samolibým výrazem; bylo mu sotva dvacet. Boreelovi bylo čtyřiadvacet pětadvacet — vraťme se k Boreelovi.
Ne, řekněme nejdřív, že na jaře před odjezdem do Badenu jsem byla v Itálii, kde jsem obdivovala krásné obrazy a sochy, a že před příjezdem do Nice jsme strávili dva měsíce v Paříži.
Shrňme: 1870–71: Nice, Itálie, Ženeva, Baden, Paříž a znovu Nice.
V Mnichově jsem viděla galerie obrazů, které obdivuji dodnes, ve vzpomínkách.
Vraťme se k mým hrdinům. Často jsem vídala Giroflu na Boreelově balkóně s rozcuchanou hlavou, jako by právě vstal. Hráli spolu v hernách a myslím, že Boreel byl tomu Nicejčánkovi v mnohém učitelem.
Říkala jsem tedy, jak mi Boreel připadá, ale zjistila jsem také, že často vypadal nerozhodně, že špatně chodí a jedním slovem postrádal půvab a ušlechtilost.
Léto 1872 jsem strávila v Nice. Nuže, jednoho krásného večera, kdy jsem se snažila najít pro Boreela vhodnou tvář a zároveň se ptala, koho bych si vlastně mohla zvolit, když tento mi už nemůže vyhovovat — toho večera tedy, plna těchto myšlenek, mé duševní hledání mě zavedlo až do deseti večer; začala jsem se modlit, a když jsem dospěla k místu, kde jsem se modlívala za Finota, zapřísahala jsem Boha, aby mi řekl, koho mám dosadit na jeho místo:
— Vévoda z Hamiltonu, řeklo mi cosi; neodvažuji se věřit, že to byl Bůh. Vévoda z Hamiltonu! vykřikla jsem, stále v duchu.
Nu ano, toho, o tom alespoň vím, kdo je. Je okouzlující, a zapřísahám vás, Bože, abyste zařídil, abych ho milovala a on miloval mě. Musím čekat jen čtyři roky. Od toho večera patřily všechny mé myšlenky jemu. Na podzim jsem začala psát svůj deník.
Přišla zima a v pátek 13. prosince 1872 jsem spatřila vévodu z Hamiltonu a zamilovala se do něj tak, že to trvá dodnes.
Co do Boreela, vedle toho druhého tak vybledl, že jsem na něj na několik dní zapomněla. Pokaždé, když jsem Hamiltona viděla, byla jsem tak rozjásaná, že to nelze popsat. Bylo to 13., 14., 16., 18., 20., 25. a 5. Ta lavina štěstí mě málem připravila o rozum, a teď, když to píšu, jsem dojata a neklidná.
Ale od 5. ledna 1873 do 19. se neukazuje; jsem nešťastná a sklíčená a začínám znovu pokukovat po Boreelovi, ale nemohla jsem mu odpustit jeho škaredý způsob chůze a obyčejný vzhled. Chtěla jsem se jím zabývat tak jako se teď zabývám Audiffretem, chtěla jsem ho získat a pak ho odhodit; chtěla jsem to všechno, a bylo mi teprve čtrnáct.
Narodila jsem se na začátku roku, takže můj věk se dá počítat podle lednů. 12. ledna 1859 jsem se narodila.
Boreel si mě přirozeně vůbec nevšímal; nebyla jsem už dítě a ještě ne slečna, byla jsem v tom nejnevýhodnějším období. Nedíval se na mě a já zuřila.
Konečně přišlo léto, jeli jsme do Vídně na výstavu. Z té doby postačí můj deník [několik slov přeškrtáno], je dost jasný a srozumitelný.
Tak tedy amen!
Po obědě jdu číst „Le Sport" do hotelového salónu.
Naproti mně sedí Brazilec nápadně podobný Morenovi; na okamžik jsem si myslela, že je to on, ale ne, tenhle je mladý. Dívá se na mě tím jemným, až příliš jemným pohledem brazilských Pařížanů, takže se několikrát kousnu do rtů, abych se neusmála. Připadá mi zajímavý, když se tak dívá.
Ostatně celý hotel se na mě hodně dívá v mých bílých vlněných šatech s bílými prýmky. Mám strašný strach, aby mě nepovažovali za Stiopovu ženu.
Vycházíme, kupuji papouška pro Mačeňku. Máma mi dala dvě stě dvacet pět rublů.
Hluk Paříže, ten hotel veliký jako město, s těmi lidmi, kteří pořád chodí, mluví, čtou, kouří, dívají se — to všechno mě omračuje.
Miluji Paříž a srdce mi buší. Chci rychleji žít, rychleji být.
— Nikdy jsem neviděl takovou horečku po životě, řekl Danis, když mě slyšel. Je to pravda; bojím se, že ta touha žít jako parní stroj je předzvěstí krátkého života. Kdoví? Ale prosím, to už se stávám melancholickou. Ne, nechci melancholii. Doma jsem hezká s obrovským závojem z hedvábné gázy uvázaným jako fichu Marie-Antoinette.
Stiopa odjel na nádraží čekat na tetičku, jen aby přijela.
Mám tu horečku, chci vidět vše a všechny.
Cestou pro papouška jsem projížděla (kočárem, samozřejmě) ulicí de la Ferronnerie, navěky památnou Ravaillacovým zvěrstvem. Miluji starou Paříž.
Usadím se v Paříži, budu žít napůl v Paříži, napůl v Londýně a tři měsíce budu cestovat.
Čekám! Copak nepřijede? Sola sum.
Kdybych mohla alespoň sejít dolů, tam je vždycky plno lidí.
Ach! Na chodbě jsem dnes ráno potkala vikomta Vigiera.
Než tetička přijede, vzala jsem si pokoj na velký dvůr a je tam dost šero.
Zítra nebudu moci jet do Bouloňského lesíka, budeme se nudit. Ale v pondělí! Ach! Jen aby bylo hezky.
V pondělí začnu zařizovat věci na zimu. Mé róby jsou všechny vymyšleny, zbývá jen je objednat. Jen aby tu byla Caroline.
Dvakrát se mi zdálo, že vidím Boreela. Je otravné nemít kukátko; pouhým okem nerozeznám dobře lidi na dvoře. Prší, vidím to na mokrých kočárech, které přijíždějí. Je ošklivé mít slabý zrak; jsme teprve ve druhém patře a nerozeznávám dobře rysy lidí.
Je šest hodin večer.
Trávím čas psaním, to baví, když je člověk naladěný. Ale jaké utrpení psát, když je člověk podrážděný! Obecně platí, že čím víc se mi za den přihodí, tím méně píšu.
Ach! Kdy už přijede ta tetička! A kdyby dnes vůbec nepřijela, to bych se asi zhroutila.
Nejde o zpoždění, ale o to, že mám ráda, když se věci dějí, kdy je čekám, ať jsou jakékoli. Bylo to přesně totéž, co jsem chtěla říct o Giroflovi ohledně mého odjezdu z Nice v sobotu místo ve čtvrtek. Ale jak jsem předpověděla, vrátil mi to, ten ničema.
Konečně, je tu! Večeříme ve třech u nás a ona vypráví události z Nice. Totéž co v dopisech: dotyčný pán u ní nebyl, ale viděla ho na koncertě. Fiouloulou přišel tetičce vyprávět o své rozmluvě se svým patronem, vše, co bylo řečeno, dokonce i to, že jsem se ho ptala, kde se kupují nejhezčí slunečníky. Je jasně vidět, že ti darebáci se mnou zabývají víc než já jimi, což je víc než obrovské. Vyprávějí si navzájem ty nejmenší drobnosti.
Tetička vypráví, že když začala mluvit a smát se příjezdu slečny Robensonové, zarazil ji slovy:
— Ach, madame, nechte toho, to je věc stará a svatá.
— Věc svatá s Robensonovou, ale prosím vás!
Nuže, víte, že kvůli této větě ho člověk může téměř milovat. Je to tak krásně řečeno; tak málo jsem od něj čekala cokoli podobného, že jsem dojatá a naplněná jistým respektem.
Jsem připravena plakat žárlivostí. Svatá — chtěla bych uškrtit ženu, která dokázala z Girofly vyloudit takový výraz.
Chápete mě? Chápete vše, co v sobě skrývá ta věta: je to věc stará a svatá — a to řečeno jemně. A čím lehkomyslnější, nevázanější, ničemnější je ten muž, tím je to silnější a tím úctyhodnější.
Rozlítím se na něj strašně a mluvím o něm hrůzy, a nazývám ho psem a posmívám se mu.
Tetička říká dále, že se dověděla, že opravdu má svou šlechtickou předložku, že je vnukem nějakého já nevím kterého d'Audiffreta atd. atd.
Ale to je mi jedno, tedy ne, to mi není jedno vůbec.
Ne, jsem popuzená, to svatá mi nedá pokojně spát. A bylo to řečeno o jiné než o mně!
Opravdu mám povahu příliš snadno trýznitelnou. Cítím v sobě tolik zloby proti tomu muži, s radostí bych mu ublížila! Chtěla bych, aby Robensonová zemřela, abych mu tu novinu sdělila jako první a viděla ho zblednout!
Proč si ji nevzal, když ji tolik miluje? Slečna by určitě neodmítla. Ať nemiluje nikoho a já se nehnu, ale ať miluje a zuřím a skáču jako tygřice.
Jaká povaha, panebože!
Přiznejte, že je to urážlivé. Koneckonců, urážlivé nebo ne, rozumné nebo ne, co na tom záleží. To svatá mě dráždí svrchovanou měrou.
A ať jde celý svět k čertu.
Nikdy Dory, když hrála Azucenu, neřekla s větší nenávistí a větší vášní než já tato slova: mi vendicar!
Za co — to neví nikdo; za urážku způsobenou mé fantazii, za chvíli rozrušení, za vteřinu nespokojenosti, za cokoli, ale jedním slovem toužím s běsněním, které nelze vylíčit, pomstít se. Tvář se mi rozzáří a pěsti se mi sevřou a oči se mi stanou průsvitnými a zelenými.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „H[is] G[race] t[he] D[uke] o[f] Hamilton" — zkratka anglického šlechtického titulu. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky: „Diadia" (дядя) — strýček. ↩
Pozn. překl.: V originále „maréchal de noblesse" — volený předák místní šlechty (rusky „předvoditel dvorjanstva"), správní funkce. ↩
Pozn. překl.: Ispravník (исправник) — náčelník okresní policie v carském Rusku. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „humour" — Marie podotýká, že jde o anglické slovo. ↩
Pozn. překl.: Fichu Marie-Antoinette — trojhranný šátek přes ramena v stylu 18. století. ↩
Pozn. překl.: Latinsky: „Jsem sama." ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „mi vendicar!" — „pomstím se!" Z Verdiho opery Il Trovatore, Azucenina árie. ↩